Herectví máte v rodině po několik generací. Kdy vás napadlo, že se tímto směrem vydáte i vy?

Odmalička jsem se ráda předváděla. Velmi snadno jsem navazovala přátelství a byla šťastná, když mě táta (herec Jiří Kodet -pozn. red.) vzal na představení do divadla. Také jsem odjakživa chtěla točit filmy. To mi ale zakázal. Nechtěl, aby ze mě byla malá hvězda. Možná doufal, že mě ta posedlost jednou přejde. Proto dnes jako matka vím, že se dětem nemá v touhách bránit. Můžeme je jen pozorovat a podporovat.

Máte spoustu známých a úspěšných příbuzných, například strýce Bolka Polívku či sestřenku Annu Polívkovou. Stýkáte se s nimi?

Pouze příležitostně.

O vašem otci se říkávalo, že je cholerický, tvrdohlavý, svérázný, nabitý energií i melancholický. Co jste po něm zdědila?

To jsou z velké části má slova, ne? Myslím, že talent, velikou citovost, poctivost, vztah k hudbě, divadlu a tradicím, lásku ke zvířatům a přírodě.

Vaše maminka se po jeho smrti vrhla na studium, charitu, politiku... Zatímco dřív o ní nebylo vidu ani slechu, nyní žije naplno.

Já ji vždy vnímala jako velice aktivní a vzdělanou ženu, která si zvolila soužití s osobností a vše tomu podřídila. Je skvělé, že se po tátově smrti vrhla na věci, po nichž celý život toužila. Moc jí fandím. Napsala také o tátovi krásnou knížku Jiří Kodet o sobě, kterou měl původně psát sám, ale už na to bohužel neměl sílu.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí..:Se svým partnerem Pavlem Šporclemfoto: Právo/Michaela Feuereislová

Díky otci jste se také seznámila s houslovým virtuosem Pavlem Šporclem.

Před několika lety ho Pavel viděl ve Stavovském divadle v představení Na miskách vah. Jeho výkon ho velice zasáhl a jako poděkování mu nechal na vrátnici CD a dopis, který mi dala máma přečíst, až když už byl táta nemocný.

Byl moc hezký a shodou okolností jsem se jen o pár dní později poprvé osobně setkala s jeho pisatelem na nějaké společenské akci. Poděkovala jsem mu a řekla, že táta na tom není zdravotně moc dobře. Později ho Pavel navštívil na mé přání u nás doma a stali jsme se přáteli, a posléze partnery.

Hluboký vztah k vážné hudbě měl i váš otec a vy ji také naplno prožíváte. Hrajete na nějaký nástroj?

Bohužel ne, ale hudbu mám nesmírně ráda. Uklidní mne i potěší.

Soužití s houslovým virtuosem má své zvláštnosti. Jak snášíte, když dlouhé hodiny cvičí? Víte, nikdy jsem o Pavlově cvičení neuvažovala jako o zvláštnosti. K jeho práci patří a já ho ráda poslouchám, ať cvičí stupnice, nebo třeba Dvořáka.

Povahově jste jako oheň a voda. Je to problém, nebo spíš přínos?

Naopak si velice rozumíme, doplňujeme se a jsme k sobě tolerantní. Za tři roky soužití jsme se vlastně ještě ani nepohádali. Pavel je společenský, potrpí si na dobré jídlo, rád sportuje a nakupuje, což je u mužů vzácné. Dokonce se nenudí ani u moře, kde relaxuje s knížkou pod slunečníkem. Což jsou všechno vlastnosti, které žena ocení. Na druhou stranu myslím, že mu to oplácím tolerancí k jeho velice časově náročné práci.

Nežárlím na ni a nevyčítám mu, že je často pryč. Nesnažím se přivlastnit si ho. Nepůsobí mi to problémy díky tomu, že mám svůj poměrně bohatý vnitřní svět a práci, kterou mám ráda.

Miminko jste plánovali?

Ano, Violetka je plánované miminko. Byli jsme oba moc šťastní, když se narodila.

A co svatba?

Tu zatím neplánujeme, a čím déle jsme spolu, tím méně o ní mluvíme. Máme hodně společných každodenních povinností, které jsou momentálně důležitější.

Vaše druhá dcera se narodila císařským řezem a u porodu asistoval i tatínek. Tento zákrok je ale poněkud krvavá záležitost. Jak to zvládl?

Jako v každé náročné situaci zachoval chladnou hlavu, byl milý a pozorný. Držel mě za ruku a hýřil vtipem, i když jsem cítila, jak je napjatý a rozechvělý. Je nesmírně pyšný táta.

Nebyl zklamaný, že se nedočkal následníka?

Prvních deset minut na ultrazvuku působil zaskočeně. V tu chvíli ale Violetka udělala ručičkama gesto, jako když hraje na housle. I paní doktorka vykřikla a rychle nám udělala úžasnou fotografii. A tak ho chytila do svých sítí. Navíc je mu až neuvěřitelně podobná.

Jak jste přišli na jméno Violeta?

Právě díky té fotografii. Má na ní jednu ručičku pod bradou a druhou za ouškem, a jak jsme se na ni dívali, Pavel vyslovil jméno, které jí už zůstalo.

Uvažujete o dalším dítěti?

Ano, ale v mém věku už to není jednoduché. Navíc mám za sebou dva císařské řezy, tak uvidíme. Určitě nebudeme nic lámat přes koleno. Kdyby se nám ale ještě jedno miminko podařilo, bylo by to prima.

Krátce po porodu jste se vrátila do Činoherního klubu. Jak zvládáte domácnost i divadlo?

Těžko. Mít děti a starost o domácnost je vyčerpávající samo o sobě, a ještě k tomu pracovat, to už téměř nejde. Navíc chci mít vše pod kontrolou, všude čisto, pořádek, a děti nerada nechávám s někým „cizím“. Takže jsem chvílemi trošku schizofrenní, ale zvládla jsem to s Lilynkou, zvládnu to i teď. Musím.

Kdo hlídá, když máte večer představení?

Zatím se to stává jen zřídka, takže buď moje máma, nebo Pavel. Taky mám moc fajn kamarádku, která vozila Violetku kolem divadla, zatímco jsem hrála. A momentálně už opatrně hledám paní na hlídání.

Jaký je Pavel táta?

Milující a klidný

Na chlapy jste měla dřív dost velkou smůlu. V čem asi spočíval problém?

To už je hrozně dávno. Zkrátka jsem si musela počkat na toho pravého a asi předtím prožít těžší období, abych si ho uměla vážit. Všechno má svůj čas a taky důvod. Jen když se nám zrovna nedaří, musíme vydržet a přečkat bouřku. Někdy sice bývá nekonečná, ale zato se volně dýchá, když konečně skončí. A jak je člověk pak moudrý a poučený.

A co tatínek Lily, stýkáte se s ním? Má o dceru zájem?

Nikdy jsem nedopustila, aby náš vztah, který se nevydařil, zasáhl do jejího života dramatičtěji, než bylo nutné. Takže Lilynka má svého tatínka, má ho moc ráda a já jsem šťastná, protože má tím pádem i báječnou babičku a dědečka.

Chodí už do první třídy. Líbí se jí ve škole?

Letos to měla moc těžké. Stěhovali jsme se těsně před začátkem školy, a tak musela překonat ztrátu domova i kamarádů a vyrovnat se s novým prostředím. Ale zdá se, že si pomaličku zvyká. Školu zvládá bez problémů. To já ji zvládám hůř.

Učíte se spolu? Je klidná a svědomitá, nebo spíš divoška, kterou musíte krotit?

Naivně jsem si myslela, že první třída je ještě pohoda, že se budeme pomaličku aklimatizovat. Brzy jsem ale pochopila, že jsem doposud vlastně dítě neměla. Učíme se denně, musí toho tolik zvládnout.

Hrající si a bezstarostné děti se během pár týdnů mají proměnit v soustředěné a zodpovědné bytosti. Hrůza! Lilynka je navíc osobnost bojující o nezávislost, a tak bojujeme. Zdá se, že úspěšně. Uvidíme.


Knihu o Jiřím Kodetovi nakonec musela napsat Bářina maminka. .: Knihu o Jiřím Kodetovi nakonec musela napsat Bářina maminka. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Kromě toho má ale také už své zájmy. Pokud vím, dokonce se učí i tancovat a chodí na gymnastiku.

Právě že toho má hodně. Dvakrát týdně ji vozím na tanec a keramiku do Prahy. Ve škole ještě chodí na gymnastiku a angličtinu. Bývá někdy hodně unavená, tak občas vynecháme. Obě se těšíme na prázdniny.

Kromě práce a rodiny jste ještě měla donedávna „na krku“ i starost s rekonstrukcí starého mlýna. To bylo dědictví?

Kéž by! Pavel ho koupil před rokem a půl. Původně jsme chtěli stavět v Mníšku pod Brdy, ale průtahy se stavebním povolením nás odradily. Pak jsme náhodou objevili krásný starý mlýn a bylo rozhodnuto. Museli jsme ho kompletně zrekonstruovat, což bylo dost náročné, ale výsledek stojí za to. Máme krásný domov.

Podílel se na pracích i Pavel, nebo je jako většina muzikantů opatrný na ruce?

Kdybychom to dělali sami, bydleli bychom za dvacet let. Ale to, jak bude vypadat, jsme dávali dohromady společně.

Už jste si na nový domov zvykli?

Když si něco vysníte a vytvoříte, tak si ani nemusíte zvykat. Máme společný domov, nezatížený žádnými vzpomínkami, kam jsme si přinesli miminko. A kde jsme šťastní.

Zahrada je prý vaše starost. V jaké fázi úprav jste? Máte přesnou představu, nebo dopřáváte přírodě volnost?

Moc času na ni zatím nezbývá, je ve fázi „po stavbě“. Doufám, že se mi letos podaří alespoň upravit terén a zasít trávu. Také snad pořídíme houpačku a domeček pro holky.

Usadili jste se zhruba 40 kilometrů za Prahou. Nezkomplikovali jste si dojížděním život?

To je daň za prostředí, v němž by dlíme. Blíž k městu bychom takový dům nekoupili. Ale jednou, doufejme, dodělají dálnici D 11 a pak budeme v centru za pár minut.

Divadlo hrajete od šestnácti let. Je to potřeba exhibice, nebo poslání?

Asi obojí. Ve čtrnácti jsem prohlašovala, že nechci být slavná, ale dobrá herečka. Tenkrát jsem nevěděla, o čem vlastně mluvím, ale pořád na to myslím. Často přemýšlím, proč jsem vždy tolik toužila hrát. Jestli jsem se svou povahou přece jenom neměla dělat něco jiného.

Teď, když mám tak málo práce, když i divadlo se ke mně chová poněkud macešsky, mám čas bilancovat a nic mě nenapadá. Po ničem jiném netoužím. Nemyslím si, že by mě nějaké jiné povolání uspokojovalo. Přesto je tato část života pro mne zvláštní období, které trvá už několik let. Dívám se na kolegy, kolik toho už udělali za tu dobu, co já „mlčím“, a kam se posouvají, a říkám si, co se mnou ten můj osud zamýšlí.

Docela se těším na dobu, která tomuto období mého hereckého života dá smysl. Věřím, že jednou přijde. Nechci si připustit, že veškerá snaha a práce, kterou jsem do svého vnitřního života vložila, vše, co jsem prožila, jednou nedostane prostor. Že nebudu mít možnost podělit se o svůj svět i s ostatními lidmi, diváky, posluchači.

To by mi asi bylo líto. Na druhou stranu si ale vážím času, který nyní pro sebe a rodinu mám. Je důležitý. Nepláču tedy někde v koutě, netrpím, žiji hezký, spokojený život a těším se na to, co přijde.

V televizi jste moderovala Poštu pro tebe a hrála v seriálu Redakce. Krátce po sobě jste ale musela z obou projektů odejít. Vysvětlil vám někdo proč?

Nezlobte se, ale už se k tomu nechci vracet. Mám čisté svědomí. Oba projekty jsem dělala dobře a věřím, že bych speciálně v Poště dokázala mnohem víc, kdybych dostala prostor. Byla to moje první moderátorská práce, ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem. Utřeme ho a jde se dál.

Po boku slavného houslisty si konečně naplno užívá osobního štěstí..: Z Báry je cítit pohoda a štěstí v každém okamžiku.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Tato dvě zklamání mi paradoxně víc pomohla, než uškodila. Ti, kteří za mým propuštěním stáli, mě samozřejmě připravili o práci, prestiž a v neposlední řadě i o peníze. Ale na druhou stranu jsem poznala, jací dokážou někteří lidé být. Dalo mi to obrovskou vnitřní sílu, zbavilo mě to mnoha iluzí a trémy, která mi do té doby hodně svazovala ruce.

Většinu lidí by podobný neúspěch asi pořádně rozhodil. Nezanevřela jste na televizi?

Rozhodně ne. Že se pár lidí neumí chovat, ještě neznamená, že jsou všichni stejní.

Zahrála jste si i v amerických minisériích Duna a Děti Duny. Nelákalo vás zkusit štěstí v Hollywoodu?

Práce na těchto projektech pro mne zůstane krásnou vzpomínkou a splněným snem, o němž se mi ani nezdálo. Ale abych téměř ve třiceti zkoušela štěstí v prostředí, které je ještě mnohem tvrdší než naše, a navíc tak daleko od domova, k tomu jsem neměla odvahu.

Jste pěkná ženská. Nebylo vám trochu líto, že jste v pokračování Saxany dostala roli ošklivé zelené obludy?

Ne proboha, naopak. Byla to legrace a hezká práce. Herečkou nejsem proto, abych byla stále krásná.

Dvě velké osobnosti v jedné rodině, to asi není jednoduché. Budete dál budovat kariéru, nebo se po vzoru své matky stáhnete do ústraní a zaměříte se na zajišťování „servisu“ pro slavného houslistu?

Udělám, co bude podle mě nejdůležitější. Myslím, že z celého našeho rozhovoru je jasné, že nejsem zase tak ambiciózní, abych dala přednost práci před rodinou. Na druhou stranu si myslím, že by Pavel nebyl rád, kdybych jen seděla doma a neměla něco, kde budu šťastná. Takže určitě budu i nadále pracovat.

Jste na svého partnera pyšná?

Ano, vážím si ho a jsem na něj pyšná. Ale na sebe taky. Už jen za to, že jsem dokázala mnoho věcí správně vyhodnotit a překonat. Bez něj by to ale bylo všechno o moc těžší.