Článek
Momentálně máte tolik práce, že nevíte kam dřív. Není to trochu únavné?
Naopak, úžasné! Mám z toho takový pocit lehkosti. Ale na druhou stranu je to někdy horší než práci nemít. Když nemáte co dělat, přemýšlíte, co by třeba všechno mohlo přijít. Občas na vás taky padá úzkost.
Pak zase všechno najednou máte a leckdy musíte i nabídky odmítat. A je vám líto, že se sejdou ve stejnou dobu věci, které byste ráda dělala všechny. Je to taková malá schizofrenie. Jste spokojená a současně na vás padá únava.
Co je lepší, sny, nebo realita?
Víte že možná ty sny? Často to bylo mnohem větší vzrůšo.
V seriálu Ulice hrajete už třetí sezónu Lenku Drápalovou. Hostivařské ateliéry, v nichž se točí, jsou v podstatě fabrika. Máte tu kabinet, byt… vlastně jakýsi druhý domov.
To určitě ne, je to práce. Zpočátku jsem si vůbec neuměla představit, že tu budu tak dlouho. Dnes už je to jistota, mající určitou pravidelnost. Něco jiného by asi bylo, kdyby mě projekt omezoval. Můžu ale současně hrát v divadle, natáčet i jiné věci, takže tenhle pocit neznám.
Seriálové ateliéry mi vždycky připomenou americkou herečku Barbaru Bell Geddesovou, která hrála čtrnáct let Miss Ellie v Dallasu. Když pak seriál skončil, měla pocit, že ztratila rodinu.
Věřím, že se to může stát. Pokud někdo žije jediným projektem, může se u něj vyvinout jakási závislost. Proto si vědomě udržuji odstup a hodně se zaměřuji na divadlo a další projekty, které ještě dokážu časově zvládnout.
Michaela Badinkováfoto: Právo/Michaela Feuereislová
Samozřejmě se rozhoduji i podle pracovních a finančních podmínek a lidí, s nimiž bych měla spolupracovat. Často je to hodně těžké. Nikdy předem nevíte, jak projekt dopadne, můžete vsadit i na špatnou kartu.
Když si vzpomenu, jak odvážně jste kdysi přišla do Prahy ze Slovenska, napadá mě, že musíte mít smysl pro adrenalinové situace.
Tenkrát to nejspíš bylo podpořené mládím. Jet do Prahy a vyzkoušet si velký muzikál (Pomáda -pozn. red.) bylo velké lákadlo. Také nás bylo víc, drželi jsme pohromadě a vypadalo to tak na půl roku až rok.
Po příjezdu jsem však zjistila, že to nebude jednoduché. Přišly i krušné chvíle. Ale nejspíš máte pravdu, že jsem asi dostala cosi do vínku. Komplikace mě neodradí, vzrušení z nejistoty mě „nakopává“. Neudělám krok zpátky, ale raději dopředu a věřím, že došlápnu na něco pevného.
Nestýská se vám po rodných Malackách?
To víte, že ano. Když jsem při práci ještě studovala čtyři roky DAMU, nedostala jsem se domů skoro vůbec. Spíš občas přijedou naši za mnou.
Bohužel se ale vídáme opravdu málo. Postupně si stále víc uvědomuji, jaké jsem měla krásné dětství. Mám na Slovensku velkou rodinu, starší sestru Katku, mladšího bratra Viktora a spoustu tetiček, strýčků, bratranců... a trávili jsme hodně času pohromadě. Všichni mě zahrnovali láskou a rozhodně jsem nestrádala.
Teď si najednou uvědomuji, že jsou daleko a že jednou moje děti uvidí tetu třeba jen třikrát ročně. To je mi fakt líto. Dostat se k sobě blíž je můj velký tajný sen, který se mi asi těžko splní. Já zakotvila v Praze, oni mají svůj život zase tam...
Nestýská se jenom vám, ale jistě i rodičům. Nepřemlouvají vás občas k návratu?
Ne. Velmi si vážím toho, že pochopili, že součástí výchovy je i umění vypustit děti z hnízda. Bylo to těžké, ale současně obohacující. Na spoustu věcí jsem musela přijít sama, leccos musím zvládnout a myslím, že jsem o to silnější.
Michaela Badinkováfoto: Právo/Michaela Feuereislová
Maminka to sice velmi těžce nese, ale je statečná. Ví, že bych doma nebyla šťastnější. Sice se málo vidíme, ale možná tím víc na sebe myslíme a jsme propojeni. Takže třeba už několik let nevíme, co je hádka. Nebo výměny názorů? Nic takového neřešíme, užíváme si společně jenom krásné chvíle.
V lednu jste oslavila 29. narozeniny. Nezačínáte uvažovat o dětech?
Myslím, že každá žena o nich začne přemýšlet už po dvacítce. Ale zatím tomu nechávám volný průběh. Hlavně aby to bylo z lásky.
Zmínila jste se o svém studiu DAMU. Už jste ho dokončila?
Ne. Stalo se mi přesně to, před čím mě pedagogové varovali, když říkali: udělejte diplomku hned po čtvrťáku, pak to bude těžké. Jenže já v té době zkoušela muzikál Hledá se muž. Zn.: Bohatý v Divadle Na Fidlovačce.
Bylo to opravdu náročné, cítila jsem se vyčerpaná, a tak jsem školu odložila až po prázdninách. V létě se ale nikomu nechce sedět doma a psát diplomku. Pak přišla další práce a další... teď jsem si řekla, že to zkusím v červnu. Opravdu čas nemám... a není to výmluva. Zkrátka budu muset psát po nocích.
Muzikál Pomáda vás před lety přivedl do Prahy. To je velmi těžká „disciplína“.
Se soukromou produkcí jsem dělala jenom tenhle projekt a začala jsem Starce na chmelu. Pak už jsem nebyla ani na žádném konkurzu. Muzikálu se ale věnuji v divadle, mimo jiné právě teď hraji a zpívám Roxie Hartovou v Chicagu v pl zeň -ském Divadle J. K. Tyla.
Kde všude ještě hrajete?
Kromě Fidlovačky v Divadle ABC Annu Kareninu a v Divadle Radka Brzobohatého v komedii Miluji tě, ale...
V Ulici s Hanou Maciuchovou a Martinem Hofmannem. foto: Právo/Michaela Feuereislová
Která postava je vám bližší, Roxie, nebo Karenina?
Jsou nesrovnatelné. Muzikál je víc technický, musíte být vybavena pohybově a hlasově. U činohry je třeba otevřená hlava, ochotná přijímat informace a inspiraci. Také se zkouší jinak.
Kvůli Pomádě dorazila před zhruba deseti lety do Prahy celá herecká parta. Vydržely tehdejší vztahy?
Ano. Máme se opravdu upřímně rádi. Všichni jsou velmi dobří, ať už je to Zuzka Norisová, Vanda Konečná, Juro Bernáth, Danka Šinkorová... proto se vídáme zřídka. Ale o to jsou pak setkání intenzívnější. Nejčastěji se stýkám se Zuzkou.
Nesetkala jste se někdy s odmítavou reakcí a poznámkami, že už je těch Slovenek na české obrazovce trochu moc?
Máte pravdu, říká se to. Ale ve skutečnosti je nás tu jen pár. Možná je to tím, že občas některá z nás dostane hlavní roli, takže je víc vidět a píše se o ní. Když vás někdo nemá rád, tak většinou za zády. Bývá to spíš osobní nebo kvůli roli, kterou vám třeba kolegyně závidí. Určitě ne proto, že jsem Slovenka. Aspoň myslím.
Míša hraje Kateřinu ve filmu Karamazovi režiséra Petra Zelenky, jenž je adaptací klasické hry F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi. foto: Cinemart
Rozdělení Československa z vás udělalo v Česku cizinku, což leckdy obnáší různá jednání a obíhání. Nejste z toho otrávená?
Velmi. Právě na úřadech vám dávají jinou národnost pořádně pocítit. Dostáváte se do pozice prosebníka a je to ponižující, degradující. Padá na vás zoufalství, bezmocnost.
O jaké profesi jste snila v dětství?
O všem možném. Chtěla jsem být lékařkou, učitelkou, letět do kosmu, starat se o zvířata v džungli... a taky jsem si přála stát se herečkou, protože ty mohou dělat úplně všechno. Navíc českou.
Moc se mi totiž líbily české pohádky a filmy. Nakonec se mi přání splnilo. Člověk by si asi měl dávat pozor na to, po čem touží, protože tím do určité míry směruje svůj osud.
Potrápila vás čeština?
V Pomádě ani ne. Teprve na DAMU jsem zjistila, že mluvím povrchně a nedokonale. Naštěstí jsem měla výborné pedagogy, kteří mě vycepovali. Nedali mi pokoj, až jsem byla leckdy naštvaná. Taky mi vysvětlili rozdíl mezi českou a slovenskou jevištní mluvou.
Měkčí přízvuk vám ale zůstal.
O tom samozřejmě vím. Při zkouškách v divadle zpočátku mluvím příšerně a tu pravou podobu dostávám zpravidla až v generálkovém týdnu. Se složitějším textem většinou bojuju. Abych mu věřila i vnitřně, a pak ho mohla říct na jevišti, potřebuji zhruba dva měsíce.
Michaela Badinkováfoto: Právo/Michaela Feuereislová
Jak mluvíte doma s přítelem?
Česky. Trénuji jazyk kvůli práci, takže by mě střídání se slovenštinou neustále rozhazovalo. Už mám pusu tak naštelovanou, že mi naskakují česká slovíčka, i když přijedu na Slovensko.
Přemýšlela jste, jak jednou budete mluvit se svými dětmi?
Chtěla bych slovensky. To ale musíte od začátku. Původně jsem chtěla používat i slovenské povely pro Piškota, ale nakonec jsem to vzdala, aby měl jednotnou výchovu.
Dovedete si představit, že byste prožila s Ulicí třeba patnáct let?
Natáčecí plán je nastaven tak, aby se z něj všichni nezbláznili. Takže... všechno lze. Jenom nevím, jestli bych vůbec chtěla.
