Co takhle použít nějaká kouzla? Pokud vím, máte vztah k tajemnu a přátelíte se s čarodějkou Marcelou Košanovou.

Párkrát jsem byla i na jejích sletech a jsme stále v kontaktu. Občas i spolupracujeme na společných programech. Zazpívám, Marcela zasvěcuje publikum do kouzel a čar a já se k ní připojím.

Jak jste na tom s čarováním?

Když mě to popadne, občas si vyložím karty. Mám takové žertovné, je to spíš legrace. Na různých seminářích a čarodějnických sletech jsem prošla lecčím. Nezasáhlo mě to ale natolik, abych měla potřebu vykládat karty nebo číst z ruky druhým. Ale respektuji to a svým způsobem i obdivuji. Spíš mě baví propojení výkladu s psychologií. Myslím, že empatie a jakési napojení na druhého člověka a jeho momentální rozpoložení je schopnost, na které se dá pracovat.

Kdy oslovila vás?

Začalo to už v dětství bujnou fantazií, která pak časem zkostnatí. Bezprostředně se mě ale tyhle věci poprvé dotýkaly tak v šestnácti sedmnácti, když jsem začínala zpívat s Laurou (skupina Laura a její tygři - pozn. red.). Zpočátku jsem tomu nepřikládala váhu, prostě se jenom něco dělo, ať už se mi zdály symbolické sny, nebo zafungovala intuice, která následně přešla v realitu. Tehdy jsem si říkala, že jde o náhodu. Dnes už jsem její pojmenování změnila na shodu okolností. Na první pohled vypadají stejně, ale náhodou se nestane nikdy nic.

Ilona Czáková.:Ilona Csáková. Foto: Michaela Feuereislová

Když se těmito věcmi začnete zabývat, tak se zřejmě napojíte na určitou frekvenci, společnou s podobně naladěnými jedinci. A najednou se kolem vás začnou objevovat. Poznáte lidi, kteří jsou mnohem dál než vy, motivují vás a pomáhají se rozvíjet. A také na to nechcete být sama. Víte, leckdy se začnete podezřívat, jestli vám náhodou nehrabe. V Lauře mi nejdřív přezdívali Tornádo Lou a pak přešli k Čarodějnici. Mysleli to ale v dobrém, protože jsem na ně měla blahodárné účinky. Když někoho bolelo koleno, v krku, záda, pomáhala jsem mu akupresurními masážemi, učila jsem se předávat energii.

Odkud jste čerpala inspiraci?

Ezoterická literatura ještě nebyla dostupná, takže jsme sháněli, kde se dalo. Jakmile do toho vlaku jednou nastoupíte, stane se už navždy vaší součástí. Kromě reálného světa pro vás existuje ještě jedna imaginární a paralelní kolej, neboli astrálno.

Ustupují tyto schopnosti do pozadí, jestliže jste v pohodě nebo naopak zavalená city?

Samozřejmě, protože ztrácíte nadhled. Myslím, že jakékoli emocionální rozpoložení velmi zkresluje smyslové vnímání, ať už je to úplné dno, nebo naopak euforie.

Když chcete, můžete se naučit i ovlivňovat a směrovat ostatní?

Je to podprahový vliv, o němž sama leckdy ani nevíte. Takovým lidem se říká různě - s pozitivním myšlením, nabitý energií, sluníčko… Navíc i cizí lidé mívají tendenci se vám svěřovat. Rozpovídají se a třeba až po půlhodinovém monologu se najednou zarazí a prohlásí: ,Tohle jsem ale ještě nikdy nikomu neřekl!´ Všimla jsem si toho už před lety, ale nikdy toho nezneužívám.

Zkusila jste cíleně ovlivnit partnera?

To ale my dámy děláme běžně, jen to většinou nedoprovázíme různými čarodějnickými rituálky.

Čarodějnice ale občas používají i různá kouzla a tajné recepty.

Jasně. Pod pokličku tohoto umění jsem také nahlédla, nejsem ale praktikující čarodějnice. Znám holky, které něco takového podnikly a nedosáhly pozitivního výsledku. Když opravdu něco chcete a jdete si za tím, tak to nakonec klapne i bez rituálu. Když si ale někdo není jistý v kramflecích, může si tak pomoci, a pak ať už se děje jeho vůle za pomoci boží.

Za léta v showbyznysu jste čelila lecjakým pomluvám, a přesto se zdá, že vás nic nerozhází. To musí stát spoustu sil.

Nemyslete si, že mám takovou hroší kůži. Časem si vytvoříte jakýsi imunitní systém, nadhled. Je to pud sebezáchovy. Kdyby mě na to občas někdo neupozornil, možná by mi to ani nedošlo. A nebyla jsem taková odjakživa. Pomohlo mi i nahlédnutí do ezoteriky, prošla jsem různými semináři, seznámila se s působením bylin, významem kamenů, chiromantií…

S kolegou a kamarádem Petrem Kolářem.: S kolegou a kamarádem Petrem Kolářem. Foto: Michaela Feuereislová

Zajímalo mě opravdu všechno a chtěla jsem vše jako houba absorbovat. Funguje to stejně jako u zkoušky - čím víc poznáte, tím máte větší pocit, že vlastně nevíte vůbec nic. Následuje fáze zklidnění, dozrání a zařazení informací do pomyslných škatulek. Teprve pak je můžete začít používat.

Nesouvisí s tím i fakt, že v posledních letech zvládáte ochranu svého soukromí?

Určitě to vyplývá ze životních zkušeností. Přijdete do showbyznysu a někdo vás poučí, že je součástí vaší práce občas někde uvolnit nějakou informaci. Pak vystřízlivíte a uvědomíte si, že to není nutné. A začnete chránit sebe i své okolí. Soucítíte s lidmi, kteří o zviditelňování vůbec nestojí, naopak je obtěžuje. Naučíte se respektovat nejen své privátní malé nebe, ale i druhé. Mám s tím trošku problém, asi nejsem klasický showbyznysový typ. Občas se to ve mně mele. Mrzí mě, že se média nestarají, v čem jsem dobrá. Dokonce mi občas zavolají novináři, jestli náhodou nemám nějakého sólokapra. Já ale skandály nevyrábím.

Obyčejní lidé vnímají bulvár trochu jinak.

Takovým bych občas přála jediný týden mého života. Jak by se tvářili, kdyby jim neustále někdo vrtal do soukromí. Nebo takový frmol, kdy chodíte na zkoušky, makáte, jezdíte sem tam, nespíte. Jste pod tlakem, k tomu může začít něco skřípat v soukromí. Nejspíš by se tak lekli, že by neměnili ani na čtyřiadvacet hodin. Před časem jsme točili pro Českou televizi dokument, jak bulvár zasahuje lidem do života. Lucie Bílá v něm prohlásila, že tohle může ustát opravdu jen silná osobnost. Když si ale odmyslím všechny minusy, je to moc hezká práce.

Královny muzikálu v pražském Hudebním divadle Karlín. Zleva: Dasha, Leona Machálková, Helena Vondráčková, Monika Absolonová a Ilona Czáková..: Královny muzikálu v pražském Hudebním divadle Karlín. Zleva: Dasha, Leona Machálková, Helena Vondráčková, Monika Absolonová a Ilona Csáková. Foto: Michaela Feuereislová

Na začátku asi byla hlavně velká zábava.

No jasně. A pak to přišlo. Když jsem odešla z Laury, začali do mě šít, že jsem se zaprodala popu. Právě tehdy jsem si začala budovat imunitu. V téhle profesi nejsem jen lovcem emocí, ale zároveň i jejich obětí. Spousta lidí mi říká, že bych asi nemohla žít normálně. Co je normálně? Kde jsou mantinely? Jsem svobodná, bezdětná a mám štěstí, že dělám práci, která je i koníčkem. Což je vlastně obrovský luxus. Nedá se při ní ale fungovat standardně - přijít domů z práce, uvařit, poklidit… Občas se zasním, že bych chtěla být ženou v domácnosti. Pak odjedu na dovolenou a nastane nuda a stagnace. Takhle žít pořád, snad bych umřela.

Před šesti lety jste poprvé stanula na jevišti jako Kleopatra. Byla jste v Egyptě?

Jen mentálně, prostřednictvím spousty knih. Ve skutečnosti zatím ne, protože mě odrazuje právě ta turistická organizovanost. Představa kolektivních výletů ve čtyřiceti -stupňových vedrech mě ničí už předem.

Máte pořád ještě dva pejsky?

Ano, mám. Jsou to holčičky (yorkšírské teriérky - pozn. red.), Lucince je jedenáct a Bibince pět.

Kdo je hlídá, když musíte odjet?

Kamarádka, ta je jejich druhá máma. Na Lucince už se začíná projevovat stáří, pajdá, chrochtá… Předtím jsem psa nikdy neměla, ale vůbec si neumím představit, že o holky jednou přijdu.

I vám pomalu přibývají léta. Neuvažujete o dětech?

To jde ruku v ruce se vztahem a láskou. Když jsem byla zamilovaná, vždycky jsem podprahově cítila, že je partner i potenciálním otcem mého dítěte. Teď už žiju docela dlouho sama a nastal nový rozměr, s nímž jsem se zase musela popasovat. Zpočátku to byla hrozná tryzna. Ale pak si zvyknete a dostanete se do stavu, kdy vám samota začne vyhovovat. Samozřejmě mě někdy přepadnou nepříjemné nálady. Zatím mě z nich vždycky dostalo pracovní vytížení, díky němuž jsem musela myslet racionálně a na pitvání duše mi nezbýval čas. Jistá starší dáma, která porodila první dítě krátce před čtyřicítkou, mě ale nedávno uklidnila, že mám vlastně ještě dost času.

I na nového partnera. Nemáme sklon vybírat si chlapy se stejnými „vadami“?

Fungujeme jako vysílače a přijímače. Vysíláme vlny, které zachytí jen určitý druh přijímačů. Takže pokud chcete změnit „druh“ partnera, musíte se přeladit na jinou frekvenci. Ale kde je ten čudlík? Takže já jsem teď ve fázi, kdy ho hledám. Musím začít u sebe. Uvědomit si, jak na druhé působím i díky mediálnímu obrazu, který může být velmi zavádějící.

Díky tatínkovi stojí zpěvačka pevně na nohou..: Díky tatínkovi stojí zpěvačka pevně na nohou. Foto: Michaela Feuereislová

Čím jste chtěla kdysi být?

Když jsme v první třídě dostali tohle zadání, nakreslila jsem se jako zpěvačka. Možná jsem tím předurčila svou budoucnost. Zpívání mě vždycky bavilo, začínala jsem v dětských sborech, hrála ve školním orchestru. V pubertě mě „chytla“ historie a snila jsem o archeologii. Pro gymnázium mi ale chyběl optimální průměr, a tak mi bylo vysvětleno, že to nebude ta pravá cesta. Takže jsem vystudovala vychovatelství, nikdy jsem ho ale nedělala.

Neměla jste kvůli Lauře problémy ve škole?

Před revolucí jsme začali vyjíždět na koncerty do západního Německa, takže se neustále řešila uvolnění ze školy, povolení atd. A někteří lidé v mém okolí to nesli docela těžce.

Jak to děláte, že pořád vypadáte báječně?

Neříkejte. Vždycky jsem byla oplácanější, mám to dáno geneticky. Hlídám se, což je někdy dřina.

Cvičíte pravidelně?

Mívala jsem období, kdy jsem opravdu dřela. V dětství jsem bývala hodně akční, teď už jsem zlenivěla. Ráda si zahraju tenis, občas si zaplavu, posilovna mě ale vůbec Dnes obdivuju sama sebe, že jsem do ní chodívala i třikrát týdně. To jsem snad ani nebyla já!

Pracujete hodně po nocích. Netrápí vás po návratu domů hlad?

Jasně. Buď se ovládnu, nebo něco malého slupnu. Podle toho, co mám v lednici. Většinou toho tam úmyslně moc nebývá.

S další egytskou královnou, Monikou Absolonovou.: S další egytskou královnou, Monikou Absolonovou. Foto: Michaela Feuereislová

Jste spíš na zdravou stravu?

Ráda si dám nějakou šlamastyku, ale dávám si pozor, co sním. Nepřejídám se a vyhýbám se těžkým jídlům. Když mám čas, radši si uvařím. Třeba roštěnku na houbách nebo ptáčky. Prostě pokrmy, které mi nikde neudělají přesně podle mé chuti.

Máte krásné náušnice.

Koupila jsem je na letišti cestou do Košic. Já strašně nerada létám, takže se vždycky nějak mentálně povzbudím. Odměním se a říkám si, že letadlo prostě nemůže spadnout, protože jsem nové náušnice ještě nestačila předvést světu.

Pokud vím, trpíte alergií na těžké kovy.

Proto jsem si taky nanosila do divadla své šperky. Jen ve finále Tří mušketýrů mám náhrdelník patřící ke kostýmu. Hned po děkovačce ho ale honem sundávám.

Kromě něj máte i nádherné kostýmy, protože zpíváte královnu Annu. Taková toaleta asi něco váží.

Úplné nic proti tomu, co asi vážívaly kdysi, když byly posázené zlatem a pravými kameny. Je to kajak, v němž se nikam nevejdu a chodbičkami v zákulisí se pasíruji bokem. Upletla jsem si na sebe bič. Musím mít v pase 71 centimetrů, jinak se do živůtků nevejdu. Takže jsem si nechala ušít klasický korzet, a když mě do něj kostymérka šněruje, má u ruky metr. Kdekdo mě obdivuje, že to vydržím. Ale když jsem v roli, tak jsem prostě v roli.

Co byste si přičarovala, kdyby to bylo možné?

V tomhle směru jsem dost racionální. Všechno si musíte zasloužit prací, přístupem a pozitivním myšlením. Právě teď hledám bydlení. Prostorné, světlé, s krásným výhledem. Spíš asi byt. Myšlenku na dům jsem už opustila, i když nikdy neříkej nikdy!

Když by najednou ze dne na den vaše branže skončila, co byste dělala?

O tom vůbec nepřemýšlím. Naučila jsem se pozitivně myslet a negativními nápady se nechci uzemňovat . Zastávám totiž názor, že jakákoli myšlenka je padesát procent zhmotněné energie. Pak už stačí jen málo, ztratíte kontrolu a může se to začít dít. Když se něco stane, začnu situaci řešit. Ale meditovat nad katastrofami předem je ztráta energie.