Petr Bende žije ve vteřinách

Jsem rád, že jsem se vůbec do ankety vešel. Je to důležité ocenění od lidí, pro lidi zpívám.

Ten název opravdu sedí. Někdy máme až dva koncerty denně. Od ledna navíc zpívám v pražském Divadle Kalich v muzikálu Hamlet.

Myslím, že ne. Dělám jen to, co mě baví a zatím stíhám. Vždycky jsem si přál hrát, takže si vlastně plním sny.

Je to pro mne velká čest, že mě Janek Ledecký oslovil a nabídl mi hlavní roli. Je to skvěle napsané a hudba, která tam zní, je jedinečná. S Jankem se setkáváme po deseti letech, tehdy jsem s ním jezdil jako jevištní technik.

Hamlet je napůl introvert i extrovert, což máme společné. Často se nad vším zamýšlím stejně jako on, ale na rozdíl od něho já vím, že chci BÝT.

S kapelou jsem hrával už před soutěží, jezdili jsme po klubech, festivalech a také jsme často vystupovali jako předkapela. Samozřejmě ne v takovém rozsahu jako teď. Ta soutěž mně pomohla. Byla to zkouška, co je člověk schopen vydržet a za jakou hranici už jít nechce.

Nechci ze sebe dělat šaška. Nemám rád estrády. Chci normálním způsobem předvádět muziku, která jde ze mě.

Byla to ode mě trošku drzost. Pan Horáček byl v porotě SuperStar, tam jsme se seznámili a máme od té doby spolu dobrý vztah. Tehdy jsem dodělával desku, měl jsem skladbu bez textu, tak jsem mu opravdu zavolal. Řekl, že jo, i když většinou nejprve píše text a pak ho dá skladateli, ale teď udělal výjimku a dokonce za mnou přijel do studia. Snad budeme v té spolupráci pokračovat.

To jsou nápady ze života. Jdu a dívám se kolem sebe.

Ano, máme tam baráček s dvorkem a malým hospodářstvím. Babička měla prasata, slepice, králíky. Újezd má plus minus 283 obyvatele.

Docela divoký. Táta mě musel dávat do latě, jinak bych špatně skončil. Ale nikdy jsem neudělal něco, za co bych se musel stydět. Jako kluci z dědiny jsme třeba lezli lidem do baráku, kradli jsme třešně a ovoce, pak nás dědoušci honili s holemi.

Kluci dělali klasické věci, které patří k vesnici: jezdili na kole na nedalekou přehradu, hráli si na policajty, lezli po stromech, ale já jsem pak doma hrál na klavír, cvičil jsem Bacha. Fakt jsem to chtěl a vydrželo mi to čtyři roky. Dojížděl jsem osm kilometrů autobusem do Velké Bíteše na základní uměleckou školu. Jezdili jsme se sousedkou Evou, ostatní děti jezdily dva kilometry na normální základku do Zbraslavi u Brna.

Táta se živil hudbou, jezdil lodí po celém světě. Vždycky přijel a na dlouho zase zmizel, v době, kdy se to moc nedalo, jezdil s kapelou. Byl pro mě hudební vzor, naučil mě první akordy, ten první byl A maj, to jsou jenom dva prsty.

Otec má svoji původní rodinu v Bratislavě, má ale kořeny až v Maďarsku. Takže mě a bráchu vychovávala hlavně mamka a babička. Mám o devět let staršího bratra Jana, kdysi i on hrával v kapelách, ale nevydržel u toho. Je vyučený elektrikář, dělal profesionálního hasiče, teď je dálkovým řidičem autobusu. Brácha je rodinnější typ.

Jsem, mám představy, že budu žít v baráčku jako naši. Nevím, jestli to bude v Újezdě, Praha mě neláká, volil bych klidnější město. Už dva roky mám přítelkyni v Ostravě, je produkční.

Věřím, že jednou se tak stane. Moji rodiče jsou spolu čtyřicet let a to je pro mě dostatečný důkaz, že to může fungovat. Včas se o tom dozvíte.

Aspoň jednou týdně. Mám byt v Praze, to je nutnost a jezdím za přítelkyní do Ostravy. Ale do Újezda se strašně rád vracím, lidé mě tam znají, můžu s nimi pokecat. A také zatím jinde nedokážu tvořit. Mám tam malé studio s klavírem, kytarou, nahrávám varianty s dalšími nástroji, pak to předám kapele a s kluky to doděláváme dál.

foto: Právo/Achriv Právo

Táta je už v důchodu, ale hraje pořád. Rodiče jsou docela pyšní na to, co se mi povedlo. Dlouho to trvalo, pořád jsem někde jezdil a muzice jsem se podřizoval víc než své práci. Jsem vyučený truhlář. Naši mě podpořili i ve věku, kdy už bych měl přemýšlet o rodině. Doufali, že z toho všeho něco vzejde.

Maminka je náš velký štít, který nás drží pohromadě. Je vyučená dámská krejčová a navíc je i rozená Krejčová. Když přijedu domů, vybalím kufry a maminka mě zahrne jídlem. Je zlatá.

Asi ty bubny, které jsem dostal v pěti letech od našich. Kdysi mi totiž bubeník od táty daroval paličky, takže jsem do všeho bouchal, do hrnců, do stolu. Naši to vyřešili bicí soupravou.

Bylo mi třináct, když tahle místní kapela hledala bubeníka, hrála na okresních tancovačkách a byla docela žádaná a populární.

Pamatuji si i přesně, že to bylo ve Zňátkách u Náměšti nad Oslavou. Hráli jsme bigbít jako AC/DC, ZZ Top a Deep Purple a tyhle zásadní staré věci. Byl jsem docela nervózní.

Tam mě dohodil jeden známý zvukař, ladil jsem kytary, připravoval nástroje, viděl jsem kapelu z druhé strany. Bylo to užitečné Janek je velice příjemný a vyrovnaný člověk.

Mám rád i folk, takže se mi Kamelot líbil, Flereti jsou naši dlouholetí kamarádi, brali nás často s sebou na koncert, No Name ve mně budí slovenské geny, s nimi jsme jeli snad pětadvacet koncertů a kapely Čechomor si vážím, protože udělala most mezi lidovkou a bigbítem. S nimi jsme sjeli nejvíc koncertů - celé Slovensko i Česko.

Ve třinácti, začínala od A maj, ale víc nevím. Jedna z mých nejstarších věcí, která je na desce, je píseň Klíč.

To je těžké. Každá atmosféra si žádá jinou harmonii. Tak dejme tomu mám rád D dur s podladěnou poslední strunou. Když se éčko podladí na déčko, vznikne úžasný akord.

Mám sen vidět všechny hrady v České republice. U nás je tolik krásných míst, že by byla škoda je nepoznat. A miluji antiku. Projel jsem Itálii, Řecko a loni Egypt.

Jasně, máme tam Bystřici nad Pernštejnem, na Templštejn jsem jezdil na tábor, je tam Vranov nad Dyjí. U nás jsou mraky hradů.

Když potřebuji vypnout, tak vařím. Soustředím se jen na to, co dělám. Miluji slovenskou klasiku - brynzové halušky se slaninou, dělal jsem je už miliónkrát.

Na hřích si nevzpomínám, ale asi jsem líný učit se potřebné věci, například jazyky nebo dál se vzdělávat v muzice. To se mi nějak nechce, ale třeba k tomu s věkem dospěju.

Jsem rád, že mi je tolik a že můžu dělat muziku právě teď. Dělám věci, které chci, baví mě to a myslím, že ještě půjdu dopředu.