Jan Šťastný: Jsem původem Eskymák

Jak se to teď rozjíždí, tak Bára Munzarová jako doktorka Barnová a slovenský herec Milan Bahul, který hraje mého zástupce Pusenského.

Tak zrovna tady - osteosyntéza čtvrtého metakarpu (ukazuje hřbet pravé ruky). Tahle kost byla na tři kousky, mám ji sešroubovanou. Tuhle zlomeninu, dosud jedinou, jsem si přivodil v divadle při zkouškách na Krále Krysu. To představení začínalo rvačkou Angličanů a Američanů v zajateckém táboře. Zkoušeli jsme to už podesáté, byl jsem trochu unavený a neudělal jsem včas to, co jsem udělat měl, a o kolegu jsem si zlomil ruku.

Na pražské Homolce. A ten primář je trochu mým předobrazem primáře v Ordinaci. Snažím se ho lehounce napodobit, protože je to báječný odborník, velký milovník života a můj kamarád. Nechce, abych ho jmenoval, ale vždycky si při čtení scénáře představuji, jak by to udělal on.

Byl jsem docela šikula, takže nic vážného. Pravda, mám z dětství sešitou bradu. Uklouzl jsem v bazénu, který se teprve napouštěl, ale jinak nic.

Tenis, volejbal, fotbal, ale když jsem měl trénovat až pětkrát týdně, tak jsem utekl. Naši mě nutili hrát na klavír, učit se jazyky, vždycky si zakládali spíš na vzdělání.

Jak bych to řekl kulantně - existují i kvalitnější boty. Ale na Baťu jsem hrdý. V půldomku, které stavěl pro své zaměstnance, teď žije moje sestra s rodinou. Děda, maminka i sestra ve Svitu pracovali. Zlín mám rád, do osmnácti let jsem tam žil, chodil do školy a měl první platonické lásky.

Tatínek byl stavební inženýr, maminka je lékařkou, sestra pracuje v administrativě. Jen já jsem se zvrtnul. Byl to velký kotrmelec. Studoval jsem gymnázium, sportoval jsem a také jsem dělal amatérské divadlo, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych ho mohl hrát profesionálně. Navíc o tom doma nechtěli ani slyšet.

Ale v maturitním ročníku mě v souboru přemluvili, abych zkusil přijímací zkoušky na DAMU, protože ty jsou v polovině školního roku a na ostatní vysoké školy byla tedy spousta času. Jenže mě přijali, tak jsem už dál nic neřešil.

Copak se takové nabídky odmítají? Je to moje práce a koneckonců mě také živí. A je to pro mě šance být vidět v televizi. Zatím jsem ještě nehrál v žádném českém filmu. Ty mě úplně minuly. Je dobré se občas ukázat, aby vás lidi znali. Má to zpětnou vazbu, protože lidé se na vás přijdou podívat i do divadla.

Mám pocit, že dnešní český film je záležitost velmi úzkého okruhu lidí - tvůrců i herců. Jsou výborní, ale stále se opakují. A já prostě do toho okruhu nepatřím. Třeba jednou nějakou nabídku dostanu.

Nemám vysněnou roli. Snění se trošku bojím. Sen se pak jednoho dne splní a není to, co se očekávalo.

Doufám, že ano. Ten primář má sice své mouchy, rozhodně to není prvoplánový klaďas, taky dělá chyby. Není to ale negativní člověk na rozdíl od Franciho v Pojišťovně štěstí. Do Ordinace vstupuji jako dvakrát rozvedený lékař, tak jak se to bude vyvíjet. Ale nějaká žena se určitě objeví.

Jeden zásadní rozdíl je v tom, že se pracuje jiným tempem. Ordinace běží průběžně, pořád se píšou další díly, kdežto Pojišťovna se točí najednou a teprve pak se odvysílá. Není to tak hektické. Pojišťovna bude ukončena někdy v červnu a předpokládám, že se bude vysílat na podzim.

Pojišťovnu dělá Jirka Adamec, to je výsostný profesionál, zvládá velké projekty, umí zorganizovat plac, je přirozeně autoritativní, u něj to šlape jako hodinky. U Ordinace se na nás střídá víc režisérů, na mně teď konkrétně čtyři, točí se to ve velkém fofru, někdy souběžně na dvou místech.

V Ordinaci pracuje velký dramaturgický tým, ale při jakémkoli problému se lze domluvit.

Na to se těžko odpovídá, protože z Národního divadla se neodchází. Ale v té době se nás k tomu rozhodlo víc, třeba Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Simona Postlerová, Mahulena Bočanová a další. Možná jsem udělal chybu, že jsem tam šel rovnou po studiích. Asi jsem se měl otřískat jinde. Národní divadlo je veliký moloch, s mnohými kolegy jsem se celou sezónu ani nepotkal. Cosi podivného létalo ve vzduchu, necítil jsem tam úplnou pohodu.

Byl jsem čtyři roky ženatý, vychovávali jsme dva syny - Marka a Honzíka. Chodil jsem do práce a zbytek času jsem věnoval rodině. Manželka je praktická lékařka, takže to byl docela fofr.

Spíš si mě vybrala tehdejší ředitelka paní Jiřina Jirásková. Byl jsem za to vděčný, ale ještě rok jsem váhal. Chtěl jsem zkusit, jestli se ve mně něco nezlomí. Nechtělo se mi odejít úplně bez boje. To rozhodnutí nebylo lehké.

To, že se za ten rok nic nezměnilo k lepšímu. Ne že bych nedostával role, právě naopak, ale uvnitř jsem cítil jakési nenaplnění. A to tam byli báječní herci - František Němec, Boris Rösner, Josef Somr a mnoho dalších. To, co jsem v Národním divadle postrádal, něco tajemného, neuchopitelného, jsem našel, jen jsem na Vinohradech vešel do vrátnice. Vonělo to tam divadlem.

Třeba s Jirkou Dvořákem, jsme vrstevníci. Nesedíme spolu v šatně, scházíme se u popelníku a kouříme. V šatně jsem se Sváťou Skopalem a Martinem Zahálkou. Je legrace, navíc Sváťa je také ze Zlína. Ale nejradši bych vyjmenoval všechny.

V tomhle nejsem úplně vyhraněný. Rád dělám lidem radost, ale to neznamená, že by se lidé při komediích měli jen popadat za břicho. Mám rád Shakespeara, jeho přesnou, strašidelně těžkou formu. Ten zápas mě baví. Například v Richardovi Druhém.

To představení má dva tábory lidí - jeden ho odmítá, druhý přijímá se vším všudy, což je to nejlepší, co se může stát. To znamená, že představení má nějaký názor. Někdo se v hledišti brání jako potrefená husa, někdo je nadšený. Hraju tam Bena, posledního manžela Adiny, kostýmního výtvarníka.

S Veronikou Žilkokvou v představení Adina.foto: Viktor Kronbauer

Asi jsem byl podvědomě ohleduplnější, pozornější než normálně. My se s Veronikou dobře známe, s ní a Martinem Stropnickým jsme nazkoušeli hru Kachna na pomerančích, kterou hrajeme už dva roky. Navíc si ji pamatuji ze školy, byla ve čtvrtém ročníku na DAMU, když jsem já nastoupil do prvního.

Teď to jde jedno za druhým, je to divná doba. Od smrti Věry jsem s ním ještě nehrál.

Jsem pořád při síle, ale přece jenom se mi toho teď sešlo víc, tak jsem chronicky nevyspalý. Bral bych týden na horách, abych změnil prostředí.

Každou rolí člověk poznává i sám sebe. Při Richardovi Druhém jsem si musel sáhnout až na dno běsů. Jsem přesvědčen, že v každém z nás je úplně všechno, jde jenom o to, co to vyprovokuje, aby to šlo ven, nebo mít odvahu se do těch věcí v sobě podívat. To někdy bolí. Ke každé roli přistupuji jako k úplně novému úkolu. To je jediná šance, aby se herec neopakoval. Každý máme s léty své manýry a je dobře, když to v divadle někdo hlídá. Proto je dobré začínat vždycky úplně znovu - rozebrat se na prvočinitele a poskládat se zase jinak. Nespoléhat na to, že když něco zabralo v jiné hře, tak to zahrajeme zase stejně. Když si utřu nos židlí v jedné komedii, do druhé už to nepatří. Takže k čemu jsem došel? Nechci, aby to znělo moc vzletně, ale velice důležité jsou pokora a kázeň. Netvrdím, že se mi to daří, jenom si myslím, že je to správné.

Dabuji hodně a rád, třeba Antonia Banderase. Nejde jen o to, trefit se do rytmu řeči, ale v podstatě tím hlasem zahrát. Proto miluji rádio, kde máte jen mikrofon, lidi vás nevidí a vy jim přesto musíte sdělit, co se děje.

Učím spolu s Janou Hlaváčovou dvakrát týdně první ročník. Moc mě to baví, jsem mezi mladými, i když se ještě necítím starý, a dostávám zpětnou vazbu. Učím se formulovat herecké postuláty a okamžitě na studentech vidím, jestli se mi to podařilo.

Jsem chalupář, máme v Bechyni domeček a tam bych se rád na důchod, pokud nějaký bude, odstěhoval. Ale vedle toho jezdím občas na motorce, mám rád svobodu těch dvou hodin, kdy si sednu a vyrazím.

Zamiloval jsem se do Islandu. V létě tam chci vyrazit. Pokud rodina nebude chtít, pojedu sám. Já jsem původem Eskymák a zbytek rodiny patrně pochází z Afriky. Moře, pláž a horko moc nemusím. Už jsem byl loni s kluky na rybách v Norsku. Bylo tam patnáct stupňů a cítil jsem se skvěle.