Není-li člověk pravidelným návštěvníkem módních salónů a přehlídek, vždycky si tam připadá tak trochu jako na jiné planetě, plné příjemného vzrušení, krásných věcí a usměvavých tváří. Sní o tom spousta děvčat, ale jen málokteré se tam podaří profesionálně zakotvit. Jiřina Tauchmanová šla za svým tvrdě už od dětství.

Byla jste hodně parádivá holčička?

Jak se to vezme, hlavně mě bavilo šít si na sebe. Maminka chodila do kurzů, a já u toho nesměla chybět. Nic mi neuniklo, pomáhala jsem tam stehovací nití kličkovat nastříhané díly, koukala střihačce pod ruku a obdivovala šicí stroj. Doma mě k němu nepustili a nůžky i jehly přede mnou schovávali. Stejně to ale nebylo nic platné. Jen si máma odběhla pro něco do pojízdné prodejny, už jsem měla jehlu píchnutou v prstu a dokázala přímo umělecky vystříhat svůj rodný list.

Bylo mi dvanáct, když vznikl můj první model. Maminka s babičkou byly odjakživa velké estétky, a tak se dodnes divím, že mě v něm nechaly chodit.

Pak už zájem o módu neměl žádnou jinou konkurenci?

Ne, naopak sílil. Od první do osmé třídy jsem chodila do houslí, ale stejně to zase bylo spojené s módou. Do hudebky se muselo jednou týdně dojíždět. Naši mi dali peníze na cestu a něco málo z nich vždycky zbylo - na jahody se šlehačkou a zbytek nějakého hadříku v bazaru s látkami. Pak hurá domů a druhý den už do školy v novém.

Když si maminka nechala něco ušít v salónu a vzala mě tam s sebou, bylo to jako droga. Tak jsem se vyučila a vydala cestou, která mi asi byla shůry dána.

Můžete ji trochu přiblížit?

Především mi přináší pocit naprosté svobody, nespoutanosti, se kterým se mi žije dobře. Oficiálně vyhlašované trendy mě nijak neberou, jen když přinesou něco opravdu nového, pozitivního. Dělám módu na dlouhou trať. Když jsem sestavila retrospektivní přehlídku svých modelů, většinou zapůjčených od kamarádek, ukázalo se, že minimálně třetina z nich byla pořád k nošení.

Baví mě netradičně využívat jednotlivé prvky, ale vyhnout se lavině, která zaplaví republiku. Na to mám nějaký šestý smysl. Ráda se piplám se svatebními a společenskými šaty, ale podstata mé práce spočívá v oblečení pro běžné použití. Tam je z mnoha důvodů nejdůležitější.

Myslíte si, že se vkusu dá naučit?

Ne, ten člověk v sobě buď má, nebo nemá. Může se ale v tomhle směru poučit, co se k sobě hodí a co ne. Já osobně vždycky říkám, že nejlepší je obrátit se na přírodu, tam každý najde všeobecné pravidlo vkusu - v barvách, tvarech, struktuře i kvalitě materiálu. Jenže my jsme pořád s něčím nespokojení, matka příroda se nám už zdá v mnohém fádní, a tak se ji snažíme všelijak opepřit, což se leckdy nepodaří ku prospěchu věci.

Poslechnou vás klientky?

Dříve či později ano. Postavím si je před zrcadlo a pozoruju, v čem by prospěla změna. Každá žena má v sobě něco krásného, což leckdy ani neví, a ne vždycky to umí využít. A právě od toho jsou tady návrháři, aby vytvořili novou slupku v souladu s osobností. On potom jinak ožije i vnitřek člověka, líp působí na své okolí, je spokojenější. Mám radost, když to můžu sledovat nebo dokonce slyšet. A pokud se mi něco na někom nelíbí, tak mu to prostě neprodám. To bych si dělala špatnou reklamu.

Jak rozsáhlou garderobu doporučujete? Ženskou slabostí je přecpaný šatník a přitom nic kloudného na sebe...

Stejná je i moje almara. Visí v ní spousta věcí, ale jenom pár z nich nosím pořád dokolečka. Možná i proto, že mi nemá kdo šít. To je asi úděl řemesla - a nejen našeho. Mám několik kostýmů, ke kterým podle situace střídám halenky a trička, doplním to jinou kabelkou a hotovo.

Dobře se obléct není výlučně otázka peněz. Učím lidi, aby nakupovali s rozvahou a soustředili se na kvalitu i sladění, nové oblečení co nejvíce nosili, maximálně si ho užili a v pravém slova smyslu utahali. Potom se ho bez výčitek svědomí lehce zbaví a pořídí si jiné. Tvrdím, že když rok něco nevezmeme na sebe, nemilosrdně s tím pryč.

Jste spíš zastáncem elegance, nebo extravagance?

Rozhodně elegance, i když nějaký drobný výstřelek bývá potřebný, do šatníku musí občas přijít pikantní šťáva. Vadí mi ale jedna věc, a to je až tragikomické přeceňování fenoménu mládí. Oblečením se totiž věk nedá ubrat. Když chce matka vypadat jako kopie své dcery, je to smutek. Má jiné prostředky na zvýšení své přitažlivosti. Stále nedoceněné jsou třeba kvalitní doplňky.

Co byste nám doporučila pro letošní podzim a zimu?

Myslím, že spíš než střihy se budou měnit barvy. Přejdou z teplých tónů do studených - černé, šedé a modré, tuším lesklé materiály na krátkých kabátcích. Určitě zaujmou trenčkoty s páskem ve zkrácené délce a k nim úzké kalhoty do kozaček. Já se osobně chystám na vlněné kalhoty, konečně také kratší, ale širší, s manžetou, přes holínky.

Délka sukně i nadále nehraje žádnou roli, rozhodně ale nepůjde k dlouhé také dlouhé sako. Z nabídky se mi líbí opravdu pěkně prošívané kabátky s hezkým páskem. A hodně puntíků, z těch mám radost. Ochránce přírody asi nepotěším, nicméně kožešina v různé úpravě bude hit hlavně na menších plochách včetně kabelek.

Máte ve svém týmu řadu známých modelek - Agátu Hanychovou, Renatu Langmanovou, Martinu Poulíčkovou a řadu dalších. Pracuje se vám s nimi dobře?

Musím říct, že mi na ně přeje štěstí a příliš často je neměním. Ale to víte, přede mnou se tváří jinak, než když zůstanou samy. Některé jsou skromné, jiné mají tendenci machrovat, předhánějí se před sebou, prostě jsou to takové normální vztahy jako všude jinde. Beru je z pohledu mámy a ty jejich štípanice mi nevadí. Mám je ráda všechny a mrzí mě, když si někdy nevědomky ubližují. Třeba taková Agáta. Někdy působí jako rebel, ale v duši je moc hodná. Všechno na sebe vyklopí a nedá si říct, že na to může doplatit.

Oblékáte také uchazečky o tituly miss na různé úrovni. Nedělají vám problémy?

Jsou mezi nimi různé typy, špatné zkušenosti mám z některých regionálních přehlídek. Děvčata se ale časem mění. Například Diana Kobzanová, a nejen ona, byla tu a tam hůř zvladatelná. Dneska se mi líbí, hodně vyrostla v dobrém slova smyslu.

Někdy je mi záhadou, proč holky vůbec do soutěží jdou, když je tam nečeká nic dobrého. Absolutně netuší, co je před nimi. Tvrdý předsoutěžní dril snášejí nejlíp ty nejinteligentnější. Pokud ale potom nechtějí vést hektický společenský život, stane se z nich v tomhle zvláštním byznysu nicka, naprostá nula.

Ani vy to nemáte ve své profesi právě jednoduché - jeden ateliér je v Praze, druhý s dílnou v Nové Pace, kde také bydlíte. Co na to zdraví?

Už se taky ozvalo. Můj workoholismus dosáhl takových rozměrů, že mě třeba při řízení auta pronásledoval pocit nicnedělání. Tak jsem si na sedadle spolujezdce rozložila diář, jednou rukou držela volant a druhou v něm listovala. A to už znamenalo vážné varování. Kupodivu přišla pomoc z oblasti alternativní medicíny, která pro mě byla vždycky naprosto nepřijatelná.

Léčitel vyčistil mou hlavu jako zaneřáděný barák a ukázal spoustu neznámého. Protože stále hledám něco nového, přijala jsem i tohle a je mi líp. Pracovitost zůstala, ale už vím, že stihnout se nedá všechno. Pracovní zázemí v Pace mám v areálu rodinného domku, je tam nádherně, klid a pohoda. Někteří klienti za mnou i dojíždějí. A když se nestihnu večer přesunout z Prahy domů, upadnu únavou na pohovku a ráno pokračuju dál.

Nebudete při tomhle způsobu života za chvíli rozvedená?

Tak to snad ne. Můj muž ví, že práce je pro mě koníčkem, a on má taky svého. Chová papoušky a jak se zdá, u voliér mě nepostrádá.

A pak, brzy se vrátí ze studijního pobytu v Anglii naše dvaadvacetiletá dcera Jiřinka a bude mi dělat manažerku. Má oděvní školu, baví ji choreografie přehlídek, produkce a profesi rozumí. Myslím, že mi hodně pomůže. Občas to sice mezi námi nebezpečně zajiskří, ale nakonec se shodneme. Pro mě je úžasné s ní konzultovat názor. Je hrozný kritik, s ničím se nemaže, ale já to vítám. Jsem už rozvážnější a její dynamiku potřebuju. Snad potom zbude čas i víc sportovat a vůbec se sebou něco dělat.