Článek
Hmatatelnější příklad toho, že v září otevřená ScioŠkola je opravdu jiná než ostatní základky, bych si snad ani nemohla vymyslet. Žádné lavice, tabule, rozvrh hodin, zvonek, a dokonce ani učitel.
Dospělákům, kteří s žáky tráví čas, se tady říká průvodci. Ostatně ředitel Jiří Hokeš by byl jinde také nejspíš za exota. Vždyť nebýt legislativních mantinelů, nechal by děti, aby si samy psaly vysvědčení!
Už se zase těší
„Sázíme na to, že většina kluků a holek má s nástupem do školy nesmírnou touhu se učit a poznávat svět kolem sebe. Po dvou měsících už se nám ozývají rodiče s tím, že se jejich děti začaly znovu do školy těšit,“ konstatuje Jiří Hokeš.
Sedíme v místnosti, která by možná jinde byla rozdělena na sborovnu, ředitelnu a kabinet. Kolem panuje tvůrčí chaos. Když do otevřených dveří vstoupí páťák Tadeáš s otázkou: „Kde je metr?“, chvíli trvá, než může spokojeně odejít.
Dobré vztahy se ve ScioŠkole pokládají za prioritu. Koneckonců řada dětí, které sem přestoupily, už má za sebou špatnou zkušenost týkající se chování kantorů i spolužáků. Není divu, že některé asi zaskočilo, když jim v nové škole hned na úvod nabídli, že svým průvodcům můžou tykat a oslovovat je křestním jménem. Ředitel však zdůrazňuje, že dětem sice dopřávají svobodu, ale zároveň od nich vyžadují zodpovědnost.
Sunny, živá pomůcka v projektu Pes, si poranil tlapu a na další dovádění nemá náladu.
Každý měsíc si vybírají projekt, na kterém se budou podílet a který v sobě zahrnuje většinu předmětů. Když se pak někdo odmítne zapojit do společné práce, musí si zvolit alternativu, která ale bude s činností týmu souviset.
Pokud kupříkladu v projektu Zrcadla se někomu nechce vyrábět periskop ani krasohled, může místo toho na internetu vyhledávat informace o lidském zraku.
Ředitel? To je přece Jirka
Škola sídlí mezi paneláky na pražském Jižním Městě a přibližně třetina ze stovky žáků žije v jejím blízkém okolí. Těm, co dojíždějí z opačného konce Prahy, přijde vhod o hodinu posunutý začátek vyučování.
Jiří Hokeš připouští, že filozofie ScioŠkoly s měsíčním školným šest a půl tisíce oslovila i velké množství rodičů, jejichž potomci mají nejrůznější poruchy učení, především zhoršenou schopnost se soustředit.
Vyrobit si vlastní periskop nebo krasohled? Takovou možnost byste v běžné škole asi nedostali. Jiří Hokeš tvrdí, že kromě volnosti mají děti i zodpovědnost.
I proto mě nepřekvapí, že na projektu Pes je hodně živo, přestože Sunny, čtyřnohý kamarád průvodkyně Jany Habermannové, si čerstvě poranil tlapu a jenom leží.
Děti, které by věkově měly patřit do 3. až 5. třídy, se po pauze shromažďují na koberci kolem výkresu se seznamem zvířat. Každý si předtím zvolil živočicha, o kterém je teď potřeba říct, co má společného se psem. Tvrzení, že gepard i pes jsou masožravci, vyvolá vášnivou debatu.
„Pes je přece všežravec! Náš má rád borůvky! A náš jogurt! Náš zase piškoty!“ překřikují se kluci a holky navzájem, až vystudovaná bioložka Jana přijde s návrhem: „Domluvíme se, že podle toho, jaká je hlavní složka jeho potravy, je pes masožravec.“ Diskuse na toto téma sice končí, ale vzápětí začíná další: „Orel i pes prdí,“ rozvine svou fantazii jeden z chlapců.
Šéf přes psí boudu
Všimnu si, že dva tři žáci lezou po koberci, jeden si to namíří k Sunnymu, další do psí boudy, kterou pod vedením Jiřího Hokeše děti z projektu Pes postavily. I s tím se však musí počítat a kluky nenásilně motivovat, aby se zúčastnili společné práce.
„Nemám rád slovo výuka,“ podotýká v této souvislosti ředitel, který hyperaktivitu dětí tentokrát řeší tím, že si je posadí na klín. Pro své žáky je to zkrátka Jirka.
Bouda, kterou žáci pod vedením ředitele postavili, přímo vybízí k tomu, aby do ní děti zalezly. Co na tom, že zrovna není přestávka.
Člověk žasne, kolik předmětů se podařilo dostat do jediného projektu. Angličtinu, češtinu, čtení, matematiku, pracovní vyučování, a hlavně samozřejmě přírodovědu. Jen se přesvědčte: Nejdřív museli žáci přeložit návod na stavbu psí boudy z angličtiny a převést jednotky z palců na centimetry.
Kdo nechtěl stavět, mohl místo toho psát blog o projektu. Následovala četba příběhů Jacka Londona (česky a anglicky) a sepisování žádosti na městskou část o informace týkající se poplatků za psy a úklidu psích exkrementů.
„Ještě nás čeká analýza toho, kolik se za psy vybere a kolik stojí čištění chodníků a zeleně,“ vysvětluje Jiří Hokeš.
Čtení a psaní v kuchyňce
Zvlášť se ve ScioŠkole vyučuje pouze matematika a angličtina, kde se děti nerozdělují do skupin podle věku, ale na základě znalostí a dovedností. U nejmenších se odděluje ještě čtení a psaní. Na předměty, ke kterým je potřeba větší klid, se průvodce s žáky zavře třeba do kuchyňky, která slouží zároveň jako zasedačka.
Na využití omezeného prostoru (ScioŠkola nemá vlastní budovu a sídlí v jiné ZŠ) se bude muset ještě zapracovat. Tím spíš, že od příštího školního roku sem mají přibýt další tři ročníky.
Kdekoho napadne, jak se ve škole, kde vládnou tak nezvyklé poměry, známkuje. Asi vás už nezarazí, že klasické stupnice od jedničky do pětky se tu nedočkáte. Žáci hodnotí tak trochu sami sebe, když v rozhovoru s učitelem rekapitulují své úspěchy a neúspěchy.
Testy jen pro ostatní
Společnost Scio, kterou v roce 1996 založil Ondřej Šteffl, se postupem let stala gigantem na poli testování žáků a studentů.
Jejích produktů využívají školy při přijímacích zkouškách a také při srovnávání vědomostí mezi žáky a studenty.
Ve své škole, ke které v příštím roce přibudou až tři další, přitom ani netestuje, ani neznámkuje, protože „známky ničí tvořivost a motivaci“.
„Líbilo by se mi, kdyby si děti mohly psát vysvědčení samy, ale to nám stávající legislativa neumožňuje, takže to bude na nás,“ konstatuje Jiří Hokeš.