Syndrom, o kterém soudci hovoří, představuje stav, kdy se dítě přikloní k jednomu z rodičů, který očerňuje druhého. Nedostatky pomlouvaného rodiče pak zveličuje, obviňuje ho a nechce ho vidět.

S tím ale nesouhlasí mnoho odborníků. "Na dítě se pohlíží jako na věc, jako na něco, s čím jeden rodič manipuluje. Od raného dětství je to ale myslící bytost. Má právo se vyjádřit," uvedla právnička projektu AdvoCats for Women Ivana Spoustová.

Podle ní ale soudy často děti nevyslechnou, a to ani ty starší. Stejně postupují i sociální pracovníci, dodala.

Koncem roku 2004 vláda rozhodla o tom, že děti mají právo na styk s oběma rodiči. Reagovala tak na případy, kdy se spory o potomky vlečou léta. Soudy začaly syndrom víc brát v potaz. V Česku se na něj již specializují i někteří soudní znalci. "Syndrom zavrženého či přesněji odcizeného rodiče představuje jen uměle vytvořený problém. Není ani samostatnou diagnózou. Soudní znalci se specializují na něco, co vlastně není upraveno," uvedla právnička.

Evropský soud pro lidská práva tento syndrom odmítá

Na syndrom zavrženého rodiče se odvolávají někteří otcové, kteří se léta soudí o kontakt s potomky. Stěžují si i u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku na to, že je v jejich rodičovských právech české soudy diskriminují. Štrasburští soudci v projednaných případech diskriminaci odmítli jako bezdůvodnou, zaměřili se jen na délku řízení.

Organizace na pomoc obětem domácího násilí již několikrát upozorňovaly na to, že někteří ze stěžovatelů se chovali ke svým bývalým ženám násilně. Otcové to popírají.

Podle psychologů se syndrom netýká svědků domácího násilí

Podle psychologů nelze o syndromu mluvit v případech, kdy děti byly svědky domácího násilí. Agresivní výpady rodičů si totiž pamatují, proto se s nimi obvykle nechtějí stýkat. Soudy ale podle Spoustové často upřednostní právo rodiče na styk s dítětem před jeho zájmem.

Na domácí násilí se většinou pohlíží jako na partnerský konflikt. Podle odborníků ale ovlivní i vývoj dětí. Kromě psychických problémů, které je provázejí, převezmou obvykle vzor chování dospělých. Ve svých budoucích vztazích vystupují pak často jako násilníci či v roli obětí.