Součástí výchovy musí být podle psychologů trest i odměna. Podle empirických výzkumů nefunguje trest zdaleka tak dobře jako odměna. Pokud tedy vychovávat, tak vždy pomocí odměn za žádoucí chování. Pokud se nacházíme v situaci, kdy je třeba dítě potrestat, pak musí být trest předvídatelný. Dítě musí vědět, že se jedná o trest, čím si ho vysloužilo a jakou bude mít podobu. Trest musí být také vždy bezprostředně spojený s danou situací.

„Nejčastější forma trestů bývá odnětí určité výhody. Délka musí být přímo úměrná věku dítěte. Pakliže se jedná o tříleté dítě, tak se mu například nepustí večerníček. Čtrnáctileté dítě už unese, že mu například na dva dny rodiče zabaví mobil. Fyzický trest nemá jinou funkci, než je ventilace emocí rodiče. Žádná jiná omluva pro fyzický trest není,“ upozorňuje psycholog Radek Ptáček.

Podle něj děti, které byly v dětství vystaveny jakékoli formě fyzických trestů, a to i v jakékoli intenzitě, mají mnohonásobně větší náchylnost k tomu, že se stejného chování budou dopouštět také a zároveň i vyšší pravděpodobnost, že se stanou pachateli domácího násilí a budou mít problémy ve vztazích. Je u nich také větší pravděpodobnost výskytu různých duševních onemocnění, například deprese.

„Představte si situaci, kdyby vám dítě fyzický trest vrátilo zpět. Většina dospělých byla při této otázce velmi pohoršena. Dítě se nachází ve velmi nerovnoměrném vztahu, kdy je exponováno fyzickým trestům, na které nemůže nějakým způsobem reagovat. Fyzický trest jako výchovný prostředek sám o sobě není účinný, to je doloženo velkou řadou studií i praxí. Může omezit výskyt nevhodného chování v dané situaci, ale ne dlouhodobě,“ dodává Radek Ptáček.

Nic není černobílé

Psycholožka Naďa Verecká tyto věci nezpochybňuje, jen upozorňuje na fakt, že každodenní příběhy skutečných, živých dětí a jejich vychovatelů nikdy zcela neodpovídají příručkám a teoretickým zásadám.

„Nejenže se liší příběh od příběhu, ale mění se denně podle okolností dne, takže pro ně neplatí pořád totéž. Pokusy je začlenit do dvou škatulek s nápisem 'správné' a 'nesprávné' postrádají kontakt s nimi, vycházejí pouze z hlavy, ne ze srdce. Hlava posuzuje, život ne,“ říká.

Podle ní se stejně tak nedá škatulkovat ani samotný trest. „Nevztáhnout nikdy ruku totiž zdaleka neznamená nikdy neublížit. Někdy ten, kdo velmi jednoznačně odsuzuje fyzické tresty, dokáže velmi ublížit jiným způsobem, a někdy bývá dokonce i přesvědčen, že vůbec neubližuje…,“ zdůrazňuje psycholožka.

Tématům násilí na dětech, týrání, zneužívání a zanedbávání dětí se zabývá i mezinárodní konference ISPCAN, která probíhá v těchto dnech (2. - 5. 9.) v Praze.