Pokud například předškolák rozbije při hře s míčem vázu a rodiče zareagují chápavě a umožní mu, aby vše v klidu uklidil, a pak za svého přispění z kasičky společně vyberou v obchodě novou vázu, pak se to určitě promítne do dalších životních situací dítěte.

Dítě se naučí: nejsem špatný, to se stane, lze to napravit. Pokud mu ale rodiče vynadají, co to zase způsobil, příště to buď svede na kamaráda, nebo bude dělat tzv. mrtvého brouka.

I v mladším školním věku se stále ještě většina dětí svým rodičům svěřuje se svým tajemstvím. Zároveň si je ale i tak trochu testují. Jak zareagují, když se jim svěří se svou první dětskou láskou apod.

„Tady už začne spousta rodičů poučovat, hodnotit, obzvlášť když to, co jim dítě povídá, nezapadá do jejich hodnotového žebříčku. Dítě si přitom vytváří zkušenosti na základě reakce rodičů, kterou si následně vyhodnocuje ve stylu: Stojí mi za to tohle mámě a tátovi říct?” vysvětluje koučka Iva Kyselá z Akademie rodičovství.

„Vzpomeňte si, když jste byli malí, jak dlouho jste váhali jít za rodiči třeba s tím, že jste někde ztratili klíče nebo čepici,” dodává.

Jak to pokračuje v pubertě?

Období puberty je přímo charakteristické vymezováním se autoritám, posouváním hranic a potřebou zkoušet a riskovat, zažívat vzrušení a nové zážitky. Tím vznikají i situace, které mohou být pro dítě velmi těžké ke sdělení.

„Pokud v rodině funguje otevřená a zdravá komunikace a dítě může přijít za rodičem se vším a ví, že nebude odsouzeno, ale vyslechnuto, tak obvykle témat, se kterými se nesvěřuje, je minimum,” upozorňuje rodinná terapeutka Katka Novotná.

Dětský mozek je v této době stále ve vývinu. Stále přicházejí nové a nové situace, které jsou pro něj nové a potřebuje je s někým probrat, rozebrat, aby se z nich mohl dotyčný nějakým způsobem poučit.

Pokud nenachází dítě takovou příležitost u nikoho z blízkých, může v jeho myšlenkách vznikat chaos, zda dělá věci dobře nebo špatně, a často se to odrazí na sebeúctě. „Jsem špatná, když jsem rozbila voňavku v obchodě a prodavačce jsem to neřekla? Odsoudí mě rodiče, když jsem o víkendu u kamarádů popíjel alkohol?”

V těchto okamžicích se pak děti raději obracejí na své kamarády a získávají na věc alespoň kamarádský pohled.

S čím se rodičům obvykle nikdy nesvěřují, i když si s nimi jinak rozumějí

„Obvykle se to týká zamilovanosti, rande, polibku či prvních sexuálních zkušeností. Téma sexuality a vztahů je opředeno pavučinou tajemství, tak jim ji nechejte a za každou cenu z nich tyto informace netahejte. Dejte potomkům prostor k tomu, aby se vám v budoucnu sami svěřili,” radí Iva Kyselá.

Pokud má dospívající touhu i tyto věci s někým sdílet, pak to bývají nejčastěji vrstevníci, kteří ho v těchto případech i spolehlivě vyslechnou.

S čím se děti nesvěřují
S láskou, zamilovaností, první sexuální zkušeností
Co je na rodičích štve
Co jim vadí na fungování rodiny
Se strachem z rozpadu vztahu rodičů
Se strachem z nemoci rodičů
S krádežemi a šikanováním
S anorexií a bulimií
Se zkušenostmi s návykovými látkami (alkoholem, drogami, méně často s cigaretami)
S poznámkami ve škole, se špatným prospěchem a neúspěchy ve škole
S přáteli a lidmi na sociálních sítích

„Cesta k tomu, aby k nám mohly být naše děti otevřené i v době dospívání, začíná velmi brzy po narození. Důvěru dětí sdělovat nám jejich zážitky můžeme přetnout našimi hodnoceními, komentáři a citovou manipulací, která vede k nedůvěře mezi rodičem a dítětem.

Důležitý je i model, jaký svému dítěti nastavujeme. Pokud nás najde náctiletá dcera uplakanou v koupelně a na otázku Co je? odpovíme Nic, dobrý, tak se nedivme, že v dalších letech to stejné uslyšíme od ní. Navíc jí tím sdělujeme, že ona našim starostem nerozumí,” upozorňuje Katka Novotná.

Rodičovský model je silný. Důvěra a otevřenost ve vztazích se budují, nedědí se. Proto přistupujte k dětem s respektem k jejich tajemstvím a zároveň jim umožněte být těmi, kteří se vám mohou svěřit. A pokud už se dostanete do svízelné situace, pak se nebojte oslovit odborníky.