Posunout či neposunout začátek vyučování na později

„Ano, jsou žáci, studenti i učitelé, kteří tvrdí, že v osm ještě nežijí, takže si to umím představit. Kdyby se ukázalo, že i naprostá většina rodičů dnes funguje jinak než před lety, tak posun je na místě,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Jenže jedním dechem dodává, že s případným odkladem začátku vyučování je třeba se zamyslet i nad otázkami typu, zda prvňák vydrží bez oběda do půl jedné a osmák až do půl třetí, nebo má zapotřebí pauzu na jídlo.

Není sám, kdo poukazuje na možné komplikace, které by posunutí rozvrhu hodin způsobilo. „Problém mohou mít rodiče zejména malých školáků, kteří začínají pracovat brzy ráno a děti dávají již v sedm hodin do družiny,“ konstatuje psycholožka Jiřina Brejchová, která obecně proti změně neprotestuje.

„Pokud je s rozmyslem udělaný rozvrh, jsou všichni spokojení. Žáci i studenti, kteří se dobře vyspí, nejsou odpoledne tak unavení jako ti, co musí brzy ráno vstávat, a posun do odpoledne zvládnou.“

Přestože už teď mohou školy samy rozhodovat, kdy začnou učit, těch, které by první hodinu zahajovaly až po osmé ráno, v republice moc nenajdete. Když se pídíte po důvodech, zjistíte, že je to hlavně kvůli jízdním řádům hromadné dopravy a pracovní době rodičů.

„Nikdo s tím nemá problém. V žádném případě o posunutí neuvažujeme,“ tvrdí Vlasta Datinská, ředitelka ZŠ Vítejeves na Svitavsku, kde výuku zahajují už v 7.30.

To, že se řídí ranními příjezdy autobusů z okolí, je pro začátek vyučování na venkově typické. Místopředseda Sněmovny Petr Gazdík vzpomíná na dobu, kdy učil v Bánově na Uherskohradišťsku. „Škola začínala už pět minut po půl osmé, což bylo podle mě příliš brzy, protože děti z okrajových obcí Bílých Karpat tak musely vstávat už v půl šesté.“

Také žáci z Řenče na Plzeňsku jsou nuceni přizpůsobit se jízdnímu řádu autobusu. „Prostě jsme si zvykli,“ komentuje zastupující ředitelka Radka Černíková fakt, že první hodina začíná už půl hodiny před osmou.

„Zároveň se snažíme zohledňovat potřeby dětí. Ve škole nezvoní, takže po první hodině si přestávku prodlužujeme, protože většina dětí, hlavně těch, co se nestihly nasnídat, svačí.“

Občas prý má někdo problém s včasným příchodem, ale podle ředitelky by se ho možná nezbavil, ani kdyby se začínalo později. Radka Černíková vypozorovala, že mladší děti se po rozbřesku budí snáz než puberťáci, jenže v zimě je vstávání do tmy pro všechny stejně kruté.

„I proto plánujeme písemné práce obvykle až na druhou hodinu. S mladšími dětmi ráno zpíváme, což nám všem pomáhá se probrat.“

Děti čtyřicetileté Šárky Martiníkové z Polanky nad Odrou jsou zvyklé chodit ráno do družiny, aby nebyly samy doma, když rodiče dojíždějí do práce na šestou a půl osmou. „Kdyby se posunul začátek školy, žádná změna ve vstávání by u nás nebyla. Syn i dcera se navíc do družiny těší, takže čím dřív vstanou, tím líp. Spánek pak dohánějí o víkendu,“ tvrdí maminka šesťáka a druhačky.

Možná že je to nakonec jednodušší, než si myslíme, a všechny studie dokazující, že by dětem více prospívalo vyučování od devíti, jsou zbytečné. Kdyby se do školy těšily, asi by se jim vstávalo mnohem snáz. Pro příklad nemusím chodit daleko. Syn začíná v 8.40, ale ve škole chce být ideálně o půl hodiny dříve, aby si mohl se spolužáky na chodbě zahrát ping-pong. Maličkost, která dokáže dělat divy.

A podobně to funguje i s učením, jak podotýká psycholožka Jiřina Brejchová. „Pokud je pro žáka či studenta radost chodit do školy, není pro něho počet hodin vůbec důležitý. Všichni dobře víme, že když je dítě něčím opravdu zaujaté, nadšené a motivované, vydrží takovou činnost dělat téměř neomezeně dlouho. V opačném případě je unavené během chvilky.“

Václav Mertin přikyvuje. „Záleží na tom, jak hodiny vypadají. V zahraničí jsou děti ve škole celodenně, jenže nejde o hromadnou frontální výuku, které jsme schopni přežít tak tři, maximálně čtyři hodiny a menší děti ještě o něco méně. Když je takových hodin víc, žáci při nich odpočívají. Jinak to funguje při výuce, kde dochází ke střídání činností, je během ní dostatek pohybu i volných aktivit. Důležité je, aby žáci neměli strach z učitelů, spolužáků, písemek, zkoušení, protože strach vyčerpává.“

Tímto konstatováním se vlastně vracíme k původní diskusi o načasování začátku školy. Pro někoho totiž brzké vstávání může znamenat stres, jak upozorňuje odborník na vzdělávání ze společnosti EDUin Tomáš Feřtek.

„Pokud by ale případný posun začátku vyučování narušil zvyklosti v obci a v rodině, nevím, zda by bylo rozumné k němu přistupovat,“ naráží především na denní rytmus mimo velká města. „Pro děti samotné to podle mě zase tak zásadní roli nehraje.“

Proměna životního stylu od zavedení povinné školní docházky je nejviditelnější v Praze, kde i letos u zápisů do první třídy rodiče zohledňovali začátek vyučování. Jeho posun je obvyklejší spíš u soukromých škol, kde berou v potaz třeba nutnost dojíždět ze širšího okolí. Jedna z mála veřejných základek, kde se začíná v devět, ZŠ Londýnská, zaznamenala enormní nápor uchazečů také z tohoto důvodu.

„Každá minuta ráno je dobrá. Navíc mám pocit, že u takhle malých dětí je lepší přispat si aspoň do sedmi. Líp se jim pak snídá i obléká a všechno je prostě rychlejší, než když je z postelí taháme,“ má jasno maminka budoucí prvňačky, která si nepřeje zveřejnit své jméno. Profesí je sice úřednice ve státní správě, ale díky volné pracovní době si pozdější vstávání může dovolit.

„Obecně mám pocit, že posun začátku vyučování už leccos o škole vypovídá. Pro mě je to signál toho, že se aspoň vedení zamyslelo, zda nejde něco v jinak dost zkostnatělém systému změnit,“ podotýká žena, která je svým přístupem typickou reprezentantkou rodiče z velkoměsta, jemuž se život naplno rozjíždí blíže k poledni.

Dalším z nich je kupříkladu i vysokoškolská učitelka Monika Mac Donagh-Pajerová, jejíž syn chodí do Londýnské do páté třídy.

„Když byla malá moje dcera Emička, vyzkoušely jsme si české vstávání na osmou hodinu, při němž jsme se motaly po bytě jako mátohy, i francouzské vstávání na devátou, kdy jsme přece jen byly čilejší a ráno probíhalo příjemněji.“

Psychiatr Jan Cimický je přesvědčen, že moderní civilizace dělá chybu, když se neřídí svým vnitřním rytmem jako naši předkové, kteří respektovali východ a západ slunce a roční období.

„V létě vycházeli na pole třeba ve čtyři ráno a pracovali naplno až do setmění. Podobně Keltové kolem poloviny října snižovali aktivitu, přestali válčit a odpočívali,“ upozorňuje s tím, že psychiku a tělo znásilňujeme, když chceme, aby fungovaly pořád stejně bez ohledu na světlo a tmu.

„Zapomínáme, že taková činnost v nepříznivých podmínkách vyžaduje větší potřebu energie,“ dodává psychiatr. Posunem aktivity do pozdějších hodin by se podle něho člověk vyhnul rannímu škarohlídství a děti ve školách by podávaly lepší výkony. „To by však asi bylo nutné provést celospolečenskou úpravu pracovní doby,“ uvědomuje si Jan Cimický.

Ředitel soukromé ScioŠkoly Jiří Hokeš tvrdí, že stanovení začátku vyučování na devátou bylo velkým přáním většiny rodičů. Po půl roce provozu základky jsou evidentně všichni spokojení.

„Domníváme se, že pozdější začátek výuky přispívá ke zdravému vývoji dětí a zároveň k lepšímu duševnímu stavu našich průvodců (tak ve ScioŠkole říkají učitelům – pozn. red.). Touto dobou jsme schopni se dětem věnovat skutečně naplno a víme, že ony nás také naplno vnímají.“