Kojné ale nemusely bydlet v blízkosti svých chlebodárců. Velmi často se stávalo, že urození své děti odvezli do chalupy, kde žila kojná se svou rodinou, a tam je zanechali na dobu potřebnou - někdy až na několik let.

I proto se dá s klidem říci, že kojné byly jakýmsi předstupněm pěstounské péče. Když už ne té klasické, tak určitě pěstounské péče na přechodnou dobu. Fakt, že institut kojných existoval prakticky odjakživa, Právu potvrdila předsedkyně občanského sdružení Centrum pěstounských rodin Vlasta Neckařová.

Podle ní ho jednak „využívaly pro své děti ženy, které o mléko přišly, a jednak bohaté ženy, které kojit nechtěly, a v takovém případě to byla placená služba. Nebyla to tedy úplně tak péče o děti, které se ocitly bez péče rodičů. Emocionálně to ale mohlo být hodně podobné a možná přirovnatelné k pěstounské péči na přechodnou dobu“.

Kojné v historii

S institucí placených kojných a pak i chův, opatrovnic a pěstounek se díky historickým pramenům setkáváme ve starověku v městských státech řeckých stejně jako v Římě.

Tam se kojné shromažďovaly pod sloupem zvaným Columna Lactaria a nabízely své služby manželkám patriarchů, uvádí v knize Náhradní rodinná péče její autoři Zdeněk Matějček a Věduna Bubleová.

Kojné a chůvy patřily běžně mezi služebnictvo panovnických dvorů ve středověké Evropě, mnohde i mezi sloužící ve šlechtických sídlech a domácnostech bohatého městského patriciátu. V některých zemích, např. ve Francii, bylo v době renesance běžnou praxí, že městská rodina svěřovala své dítě na dva roky najaté kojné na venkově. Pak je zase přijímala zpět, pokud ovšem dítě přežilo.

Díky vývoji začaly být v době osvícenství na konci 18. století zřizovány nalezince. Placené kojné i chůvy ale existovaly dál. Jejich funkce už ale dostala úřední název – „pěstouni“. Podle spisu Vojtěcha France z druhé poloviny minulého století se už ale začal angažovat stát. A tak se ke kojným a chůvám dostávaly i děti z nalezinců a pobývaly u nich až šest let. Ve velké většině však děti z nalezinců žily v chudých rodinách na venkově, kde jim byla poskytována jen ta nejnutnější péče, a často, když už byly větší, musely pracovat.

Jedno má ale historie a současnost společné. Snahu o to, aby dítě vyrůstalo mimo zdi ústavních zařízení.

Proti byl J. A. Komenský

Institut kojných měl řadu odpůrců. Jedním z nich byl například J. A. Komenský, který se proti němu vymezil ve svém Informatoriu školy mateřské (1632). Mj. v něm uvedl, že tento institut je proti Bohu, je škodlivý pro děti i matky a je nepočestný. Rozvedl i tenkrát častou pověru, že s mlékem kojné přijímá dítě i její vlastnosti. Ve své době se tím vysvětlovalo například zvrhlé chování některých římských císařů.

Nebylo to však mlékem, jak se tenkrát mylně lidé domnívali. Pro děti bylo totiž velmi frustrující odloučení od vlastních rodičů, a pak také moment, kdy se naopak po letech měly ke svým rodičům vrátit. Po tak dlouhé době totiž bylo často těžké navázat citový vztah, a to ze strany rodičů i dítěte. Protože jakkoli špatně či dobře se k svěřeným dětem rodina, ve které vyrůstaly, chovala, těžko se s ní loučily. Z toho pak mohly pramenit frustrace a psychická traumata, která se mylně připisovala mléku.

Červený dům v Praze

K zajímavostem rozhodně patří, že v Praze fungovala Zemská porodnice, řečená Červený dům, odkud byly děti předávány do péče pěstounky osmý den po narození. „Pěstounka měla být zdravá, ‚poněkud majetná‘ a mravně zachovalá, což prokazuje vysvědčením.“ Její plat byl vzhledem k věku dítěte „sestupný“, a nikoliv, jak by bylo logické, vzestupný. Každá pěstounka se musela podrobit prohlídce, je-li zdravá a může-li vedle vlastního dítěte poskytnout dostatek mléka také dítěti z nalezince.

Kojné

Každá pěstounka se musela podrobit prohlídce, je-li zdráva a může-li vedle vlastního dítěte poskytnout dostatek mléka také dítěti z nalezince.

FOTO: Profimedia.cz

Tímto Červeným domem byla porodnice U sv. Apolináře, která existuje dodnes a patří mezi nejdéle bez přestávky fungující porodnice na světě. Na stránkách porodnice se lze dočíst, že její předchůdkyní byla právě od roku 1789 veřejná porodnice, která se nacházela také v Apolinářské ulici, v barokní budově bývalého kanovnického domu při chrámu sv. Apolináře. Byla určena pro anonymní porody a byl při ní i nalezinec. Rodily zde osamělé a chudé ženy, které mohly v budově své dítě i odložit. Mnoho rodiček tehdy po porodu umíralo na horečku omladnic (puerperální sepsi).

V budově Zemské porodnice byla zřízena i dvě luxusní tajná oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kde mohly v tajnosti porodit šlechtické a měšťanské dcerky, které neplánovaně přišly do jiného stavu.

Současnost přeje dětem

V současné době je to tak, že všechny pěstounské rodiny procházejí důkladným prověřováním, psychologickým posouzením, sociálním šetřením, přípravou atd.

„Rodina musí být především osobnostně vhodná a také připravená. Přechodné rodiny se zvláště pečlivě připravují na to, že dítě budou předávat do jiného prostředí. Že ony jsou tu pro něho jen na omezenou dobu. Vždy to přirovnávám k tomu, že dítě jen někomu hlídají do té doby, než on bude moci převzít péči. Může to být biologický rodič, který si upraví podmínky a převezeme péči o dítě, nebo osvojitel, pokud je dítě právně volné, nebo pěstoun v případě, že rodič má zájem, ale faktická péče o dítě z jeho strany není z různých důvodů možná,“ vysvětlila Vlasta Neckařová.

„Když pěstouni na přechodnou dobu od začátku tuto informaci mají, dokážou se svými emocemi pracovat, vědí, že až se najde stálá pečující osoba, oni dítě předají. To ale neznamená, že by dítě do té doby neměli rádi a s láskou o něj nepečovali. Pokud budete hlídat dítě např. nemocné kamarádce, budete to dělat s největší péčí a láskou a až se ona uzdraví, dítě půjde k ní a vy zůstanete hodnou tetou, která o ně pečovala v době, kdy máma nemohla,“ uvedla.

Důležité je vědět, že se pěstouni o svěřené děti starají s láskou a velkou péčí. Vstávají k nim v noci, krmí je po třech hodinách, avšak už nekojí, absolvují lékařské prohlídky atd. Dostávají se k nim nejen děti zdravé, ale třeba také miminka, jejichž matka byla např. narkomanka, a tak trpí abstinenčními příznaky. Odměnou je jim pak chvíle, když vidí na tváři dítěte bezprostřední úsměv a pak když vědí, že je připraveno na normální život.

Co to vlastně je pěstounská péče na přechodnou dobu?

Tento institut zajišťuje dětem, aby se při selhání původní rodiny dostaly do rodinného prostředí a nemusely toto náročné období právní nejistoty trávit v ústavní výchově. Využít ji mohou děti, o které se jejich původní rodina nemůže nebo nechce starat. Orgány státní správy mají maximálně rok na to, aby situaci dítěte vyřešily a dítě mohlo přejít do původní, osvojitelské či jiné trvalé rodiny. Důležitou úlohou pěstounů je i podpora během předávání do definitivní rodiny a bezprostředně po předání.