Jaký mají známé osobnosti názor na regulaci přístupu dětí na internet

Především s dětmi diskutuji o tom, kdy být, či nebýt u počítače, mobilu, tabletu. S kým se přes internet bavit, či nebavit. Co má, či nemá smysl sledovat a hrát. Pro děti může být smysluplná nejen příprava domácích úkolů (jak to často vidíme my, dospělí), ale také hraní her či sledování obsahu jen tak pro zábavu. Ale pouštění oblíbených videí na YouTubu přede mnou děti neobhájily.

Vedu je k vlastní zodpovědnosti a radím, na co si mají dát pozor. Zatím mi naslouchají. Ve věku téměř 8 a 12 let už uvažují o tom, čemu na internetu věřit. Chápou třeba smysl změněné internetové identity nebo obchodní taktiky. Chápou, že cílem většiny výrobců her nebo tvůrců sociálních sítí je vydělávat peníze, přitáhnout a udržet přízeň uživatelů. Nejen je bavit. Tím se trochu bráníme „závisláctví“ a tupému přijímání informací.

Dobu strávenou sezením u počítače dětem omezuji, ale nemáme žádnou denní dávku, kterou bych podmiňovala hotovými úkoly nebo splněnými povinnostmi. Vždyť mnoho užitečných informací najdou právě přes internet. Doplňují si vzdělání způsobem, který je baví, a zároveň se učí využívat nové technologie. Syn má velký zájem o programování, a když zrovna potřebuje dokončit zapeklitý zádrhel v programu, původně domluvená doba u počítače se řádně protáhne.

Mé nejstarší dceři už bude patnáct a při studiu na víceletém gymnáziu používá internet prakticky denně. Při práci s ním si sama měla možnost ověřit, že internet je mořem informací velmi rozdílné hodnoty a není možné nekriticky přijímat vše, co se zde dočte či uvidí.

Vzhledem k tomu, že jako typický příslušník dnešní mladé generace toho umí s počítačem či mobilním telefonem mnohem více než já, je naprosto iluzorní představa, že bych ji mohl jakkoliv efektivně kontrolovat. Asi bych se podobnými pokusy v jejích očích jen ztrapňoval.

Spoléhám tedy na její slušné vychování, nic jiného mi ostatně nezbývá. To samozřejmě neznamená, že bych ji při jejích prvních experimentech s počítačem a internetem nevaroval, že elektronická komunikace je v podstatě anonymní v tom smyslu, že nikdy nevíte, s kým si ve skutečnosti dopisujete či chatujete, komu se třeba vaše fotografie dostanou do rukou a že zdaleka ne každý musí být nutně tím, za koho se vydává. Je to chytrá holka, a tak věřím, že tato pravidla respektuje.

Obě mé mladší dcery zatím počítač používají pouze ke hraní, a pokud jsem si všiml, tak internetem nebrouzdají. I když jeden nikdy neví. Vždyť ta pětiletá si nedávno prověřovala, zda již není dost stará na to, aby měla svůj vlastní tablet, a zaskočila mě dotazem, kdy jsem já jako kluk dostal svůj první počítač. Když jsem jí vysvětlil, že před čtyřiceti lety žádné počítače neexistovaly, dorazila mě otázkou, jak jsme tehdy bez počítačů surfovali po internetu.

Existují různé vychytávky, jak filtrovat nebo blokovat přístup dětí na nevhodné stránky. Výborný vynález. Ale za podstatné považuji to, aby děti u internetu neproseděly dětství, takže dokud na ně ještě mám páku, odtahuji jejich pozornost jinam.

Vedu je ke sportu, k pohybu, k cestování. K četbě. K blbnutí a hraní, aby se vyřádily, protože tu živočišnou energii ze sebe potřebují dostat a v sedě to opravdu moc nejde. Zaplať pánbůh, že reálné aktivitě, kdy je třeba se zvednout, něco udělat a vymyslet a vyrazit ven, ještě pořád dávají přednost.

Je to nerovný souboj, ale jsem vytrvalá. Omezuji čas, po jaký mohou být on-line, na počítači. Kolik hodin pohybu, tolik hodin povolených pro skypování, Minecraft, kreslení, hraní PC her… To je jednoduché pravidlo. A když s nimi není řeč anebo je to nutné, počítač jim odpojím. Vysvětluji jim, že si oslabují oči a zadělávají na velkou prdel, což obvykle zabere u holek. U kluků zase funguje, když poznamenám, že takhle si muskulaturu nevytvoří.

A naopak, když potřebují něco zjistit a lenivě se ptají, jak na to, odkážu je k internetu, ať si to tam najdou. Aby věděly, že může být i docela užitečný, nejen pro pasivní čumění. Zkrátka internet není náš nepřítel, ale ani ne člen rodiny, se kterým bychom vstávali i lehali. Je tu pro nás, ale nesloužíme mu. Zatím.

Po pravdě řečeno, zatím to nijak moc neregulujeme. Dceři je devět a její přístup na internet je omezen spíše časově. Někdy jí dovolíme na hodinu dvě, aby se dívala na nějaký dětský film nebo hudební video na YouTubu nebo hrála hry.

Obvykle se přesvědčíme, že ty hry jsou spíše vzdělávacího charakteru než jen nějaké střílečky. Na internet ale nemá přístup každodenně a vůbec už ne jen z vlastní iniciativy. Musí se dovolit. Starší dceři, která dokončuje doktorát v Londýně, je šestadvacet a na nic se mě už kromě názorů na své eseje neptá.

O všech nástrahách internetu jsme si vždycky povídali a stále o nich diskutujeme. Požádala jsem o radu i odborníka, protože jsem chtěla Artura ochránit a předejít tomu, aby na něho vyskočilo něco, co by ho mohlo deprimovat.

Za chvíli bude mít dvanáct, takže už je ve věku, kdy spoustě věcem rozumí, a já mu můžu důvěřovat, že nedělá něco za mými zády. Omezení nebo blokace na základě přístupových hesel podle mě stejně nemá smysl, protože jsem zjistila, že - řečeno v nadsázce - stačí zadat slovo banán a vyskočí na vás úplně něco jiného než ovoce.

Syn používá internet jak k zábavě, tak k edukativním účelům, a i když má svůj notebook, snažím se monitorovat, kolik času u něho tráví. Dneska je stoprocentní priorita snad všech dětí šup na internet a hrát si s počítačem, ale která máma by si přála, aby její dítě bylo na čemkoli závislé? Artur naštěstí rád sportuje, takže u něho moc nehrozí, že nepůjde ven, protože chce sedět u počítače. Jenže stejně někdy musím použít zaklínadlo: Tak dost, už to stačilo.

Doma se můžu k internetu připojit jenom já se svým služebním tabletem. Osmiletý syn a pětiletá dcera k němu přístup nemají a zatím ho ani nevyžadovali.

Není to tak, že bychom jim ho nechtěli zabezpečit, až budou potřebovat, tak ho mít budou. Nevěřím tomu, že by bez internetu nějak zaostali, protože naučit se pracovat s počítačem a na síti je extrémně jednoduché, zvlášť pomocí her, takže až budou chtít, tak si k tomu sednou a za půl hodiny to zvládnou.

Zatím si ale užívám toho, že se nám to vyhýbá a nenabourává nám to chod domácnosti. Jsem radši, když děti místo toho, aby seděly doma a pařily na počítači, skáčou venku na trampolíně nebo jezdí na kole a doma si nanejvýš pustí televizi s dětskými pořady. Počítám s tím, že jednoho dne nás Minecraft nebo něco jiného, v čem dnešní děti jedou, stejně dostihne. Až to přijde, tak to začneme řešit a zavedeme nějaká pravidla.