Každý školní rok ve skutečnosti začíná týden i dva před koncem prázdnin, kdy se nakupují různé potřeby a škola je tématem mnoha rozhovorů. A také se jí naprosto chybně vyhrožuje: „Počkej, Vašku, až si tě už vezme do parády paní učitelka Nováková, ta tě srovná!“ nebo „Tak, už ti končí legrace, holenku, žádný trajdání s kluky, budeš se učit hned od začátku, ať to nedopadne jako loni!“. Takové připomínky moc pozitivního přístupu k paní učitelce, učení i škole obecně nepřidají.

A pedagog? Je jedno, jestli se od prvního zvonění začne v zájmu zachování autority chovat odměřeně a každé větší vyrušení řeší křikem a varováními, nebo se naopak snaží žáky zaujmout přátelským chápavým přístupem. Důležité je, aby děti zaujal tak, aby je učení bavilo, získaly zájem se něco dozvědět a o věcech přemýšlely. Jedině tak se později dokážou správně rozhodovat.

Pokud jsou nuceny posadit se do lavic a nesmyslně se biflovat informace, nemohou z toho být nikdy šťastné. A také jim to později k ničemu není.

„Úspěšní lidé se stali úspěšnými nikoli tím, že se naučili nazpaměť mnoho různých faktů, ale proto, že dokázali rychle reagovat, integrovat a navrhovat řešení. Pokud neznali nějaký základ ze školy (data, kulturní a historické doby, chemické prvky, přírodní jevy atd.), věděli, kde si je rychle najít,“ říká MUDr. Martin Jan Stránský.

Je tedy důležité, aby učitel žákům sdělil základy pro jejich obecnou vzdělanost, není ale podstatné, zda si je děti všechny zapamatují. Mnohem užitečnější je učit se ve škole o věcech diskutovat a přemýšlet.

Mozek touží po odměnách

Mozek se touží učit neustále, chce to ale dělat prostřednictvím prožitků a odměn. Těmi může být cokoli – dobré známky, a tudíž i dárky, báječné jídlo, mimořádné kapesné a v dospělosti pak třeba sex, peníze nebo skvělá práce.

„Náš mozek se věnuje tomu, aby porovnával a hledal odměny. Potřebujeme přežít a chceme, aby se nám přitom dařilo co nejlíp a byli jsme spokojení. A k tomu samozřejmě musíme vědět, co nás dělá nespokojené,“ konstatuje MUDr. Martin Jan Stránský.

Tento princip platí i pro školní třídy. Jestliže učitel žákům dokáže vysvětlit, že on je prostředníkem jejich spokojenosti, protože se díky němu například naučí počítat, má lepší výchozí pozici než ten, který je pro třídu synonymem nudy a na první pohled zbytečných informací.

„Aby učitel dokázal žáky co nejvíce zaujmout, je nejdůležitější jim představit cíl a zároveň jim objasnit, jaká bude odměna, kterou získají při jeho dosažení. Například může dětem sdělit, že za dva měsíce budou chytřejší než ostatní, protože toho budou vědět dvakrát více než nyní a jejich okolí si toho jistě všimne. Vše se přitom může odehrávat v rámci zdravé konkurence, například prostřednictvím sázky nebo hry. Děti musí vědět, že škola není jen řetězem nejistot, jakou známku dostanou. S jasnými cíli jsou jejich mozky více motivovány,“ vysvětluje lékař.

Bez spolupráce rodičů nic nefunguje

Způsob prezentace učitele před třídou závisí do značné míry na věku žáků. U mladších dětí je nutné zvolit jasná pravidla. Učitel musí být otevřený, ale v každém případě musí být moderátorem diskuse. Jeho autorita nesmí být ani na okamžik zpochybněna. A právě to je obrovský problém současného základního školství.

Nedostatek rodičovské kontroly a často i prostého zájmu o prospěch a chování potomků ve školních lavicích na jedné straně a pravidla, která svazují pedagogům do značné míry ruce na straně druhé, přetvářejí nezřídka třídy v chaotické zoologické zahrady.

Dnes je normální bavit se při hodině se sousedem v lavici, psát si s kamarádem po Facebooku či zvyšovat levely své animované postavičky ve hře na mobilu. A co by měl v takové situaci dělat učitel?

„Měl by říci: Když já mluvím, vy mlčíte. A když vy mluvíte mimo naši diskusi, mlčím já. A pokud budu muset kvůli vám neustále mlčet, odejdu. A také by to měl udělat. Za to, jak se děti chovají, nemohou děti, ale jejich rodiče. A tak by měl následovat rozhovor ředitele s rodiči. Jenže čím dál tím více rodičů nemá pro něco takového pochopení. Buď se ohradí, že za chování dětí ve škole je přece odpovědný pedagog a dál to neřeší nebo svého potomka potrestají, ale celkově svůj přístup k němu sami nezmění. A tak se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy vlastně ani není s kým mluvit,“ dodává Stránský.

Učitel však nemá v žádném případě učit žáky to, co se mají učit doma. A doma se děti zase nemají učit to, co se mají učit ve škole. Tak to prostě platí již po staletí, role jsou rozděleny, protože mozek potřebuje mít ve všem jasno a takto mu to prostě vyhovuje.