S těmi třemi z prvního manželství se nevídá. Je jedním z mnoha tisíců rodičů, kterým se nepodařilo najít s bývalým partnerem společnou řeč v porozvodové péči o společné potomky.

Každý rok soudy řeší na dvacet tisíc opatrovnických sporů. Není žádnou novinkou, že rodičovské rozepře jsou pro dítě nesmírně stresující a každé dítě na ně reaguje po svém. V zásadě má na výběr ze tří možností. Buď oba znesvářené dospělé zavrhne stejnou měrou, obrazně řečeno od nich citově uteče. Nebo odmítne jen jednoho a stane se spojencem toho druhého. Anebo vydrží milovat oba. Všechny způsoby reakce však dětskou psychiku doslova drtí.

Potomci o mně mají deformovaný obraz

Pan Pavel z Prahy o tom ví své. Tvrdí, že během desetiletého manželství dětem věnoval téměř veškerý volný čas. „Přijde mi přirozené, že pokud mám děti, tak jako rodič s nimi chci být, předat jim to podstatné ze sebe a vypravit je do života dospělých s pocitem, že jsem pro to udělal, co je třeba. Podnikali jsme společné výlety, sportovali, stýkali se s širší rodinou,“ popisuje dobu, kdy s dětmi ještě žil pod jednou střechou.

Jenže pak přišel rozvod. První dva roky po něm komunikace s jejich matkou i péče o děti probíhala více méně dobře, podle dohody stanovené soudem. Jenže pak si Pavel našel novou partnerku.

Pro některé děti je konflikt rodičů natolik nesnesitelný, že přilnou k jednomu z rodičů a druhého začnou odmítat.

Když se s ní později oženil a založil novou rodinu, jeho bývalá manželka na to zareagovala po svém. „Přestala mi děti dávat. Snad čtyřicetkrát jsem si je byl vyzvednout podle soudem stanovených pravidel a nikdy to nevyšlo. Boj o děti se prakticky zvrtnul v sérii nesmyslných naschválů. S odstupem času musím férově říct, že se nejednalo jen o naschvály ze strany matky dětí, ale i z mé strany,“ přiznává. „Vedl mě ale zájem o to, aby děti byly vychovávány také svým tátou.“

Po čase rezignoval. Aby se konflikty, které těžce nesl on i děti, nestupňovaly, odmlčel se. S dětmi se nevídá. Výživné na ně platí dál a doufá, že jednou si k němu cestu najdou. „Zatím mají zcela deformovaný obraz nejenom o mně, ale i o prarodičích, bratrancích, neteřích, strýcích a tetách z mé strany,“ uzavírá smutně svůj příběh.

Syndrom zavrženého rodiče

„Všem odmítaným rodičům doporučuju, aby vytrvali,“ komentuje to psycholožka Olga Trampotová, která se problematikou konfliktních rodičovských situací a jejich dopadů na děti zabývá dlouhodobě. „Aby psali dopisy, byť by je děti měly jen skládat do šuplíku,“ dodává. Povzbuzuje však rodiče, aby o děti projevovali zájem citlivým způsobem, který v nich nebude umocňovat pocity zodpovědnosti za danou situaci, které děti leckdy cítí.

„Dítě, které je zapleteno do rodičovského konfliktu, a nemusí jít jen o konflikt porozvodový, protože spousta manželů zdatně využívá svoje děti jako poslíčky a hromosvody nenávisti, trpí vysokou mírou stresu z konfliktu loajality,“ tvrdí Trampotová. Pro některé děti je tento konflikt natolik nesnesitelný, že přilnou k jednomu z rodičů a druhého začnou odmítat. Existuje pro to i odborný název, a to syndrom zavrženého rodiče.

„A není to nutně vždy jenom tím, že oblíbený rodič je zdatnější manipulátor,“ upozorňuje psycholožka. „Může být prostě jen dítěti bližší. V naší společnosti to bývá častěji matka, protože obvykle tráví s dítětem první tři roky života. Matky, které rozvod emočně nezvládnou, pak můžou léčit svoje trauma skrze děti, zatímco otcové mohou mít spíše tendenci řešit svoje porozvodové trauma utažením financí,“ popisuje.

Syndrom zavrženého rodiče popsal počátkem 80. let americký psycholog Richard Gardner. Jak se projevuje? Dítě znepřátelených rodičů soustavně a bezdůvodně očerňuje a nenávidí jednoho z rodičů. Jeden rodič je vnímán jako zlý viník a manipulátor, druhý rodič jako ubohá slabá oběť. Není na tom nic divného. Dítě se prostě jen snaží vyrovnat se úměrně svým schopnostem s nesnesitelnou situací, kdy proti sobě stojí dva jeho nejbližší lidé.

„Syndrom je oblíbený u zavržených otců. Nenutí je totiž kriticky zhodnotit jejich vlastní kroky a osobní účast na rodinném dramatu a na jeho leckdy šíleném vyústění. Naopak jim hraje stoprocentně do karet.“

Zná jen matčinu verzi

Soudní spory rodičů dvanáctiletého Lukáše se vlečou již šestým rokem. I když je soud rozvedl hladce, spory o vlastnictví domu, o styk se synem, o to, jak se expartneři vyrovnají finančně, ještě neskončily. Oba mají svou pravdu, která se značně liší od tvrzení toho druhého. Jejich syn Lukáš však zná jen jednu verzi sporu. Tu matčinu. Je jejím důvěrníkem a maminku považuje za oběť, tatínka za viníka.

O právu otce vídat Lukáše musel rozhodnout opatrovnický soud. Dnes už spolu otec a syn tráví dva víkendy v měsíci a občas ještě i nějaké odpoledne ve všední dny. Vztah mezi nimi se zlepšil, donedávna však byl Lukáš plný odmítání a vzdoru a nechtěl u otce ani přespávat. O situaci v rodině mluvil na jeho věk přemoudřelými slovy, ale trval na tom, že jsou z jeho hlavy.

Jeho otec čelil ze strany exmanželky rozsáhlému nátlaku. „Příbuzní mé bývalé ženy mi psali vyčítavé kolektivní dopisy. Občas jsem si o sobě přečetl hanopis v nějakém ženském magazínu, a dokonce o našem sporu odvysílala televize jeden z takových těch pořadů, které mají pranýřovat hříšníky. Bohužel se při natáčení spokojili pouze s její verzí.”

Připomínalo to zákopovou válku. Nejhorší je, že taková válka nemá vítěze a odneseme to všichni. Nejvíc syn,otec dvanáctiletého Lukáše

„Nebo si třeba vymyslela, že jsem ji fyzicky napadl. Nebylo jednoduché obvinění ze sebe setřást. Označila mne také za psychopata, a tak soud nařídil psychotesty. Díky tomu ale mám ‚papíry na hlavu‘, tedy v mém případě to znamená, že mám černé na bílém, že jsem normální,“ směje se.

Vzápětí ale zvážní. „Připomínalo to zákopovou válku. Nejhorší je, že taková válka nemá vítěze a odneseme to všichni. Nejvíc syn Lukáš.“ Jak vidí situaci on, synovi nesděluje. „Jestli mne tento spor něčemu naučil, tak tomu, že dítě není rozhodčí, který by měl spor rodičů pískat,“ uzavírá.

Hlavně nikoho nenaštvat

Podle názoru odborníků postupuje Lukášův táta správně. Psycholožka Olga Trampotová tvrdí, že odmítaný rodič se musí ze všech sil snažit zmírnit negativní náhled, který na něj jeho dítě má. Měl by se chovat tak, aby jej dítě vidělo v dobrém světle. Tedy nikoli slovy, ale chováním dokázat, že není celý špatný, tak jak to dítě slýchá.

„Člověk nesnese informace, které se vzájemně vylučují,“ vysvětluje psycholožka, proč tomu tak je. „Když dítě uvidí, že realita je odlišná od obrazu, který bylo na základě manipulace nucené přijmout, pomůže mu to změnit jeho představu. A pamatujte: nikdy před nimi nemluvte o jejich druhém rodiči špatně nebo s despektem. Neberte si jejich útoky osobně.”

„Děti znesvářených rodičů jsou ve velmi stresující a nevýhodné situaci. Když budou milé k otci, rozčílí svoji matku a naopak. Věřte tomu, že až manipulované dítěte vyroste a bude připraveno opustit domov, bude také schopno uvažovat samostatně a nebude mít už dále potřebu být loajální s manipulujícím rodičem.“

Naši se mi omluvili

Pětatřicetiletá Markéta se s válkou svých rodičů vyrovnávala až do své třicítky. V dětství trpěla poruchou příjmu potravy, od puberty k ní začaly přicházet deprese, které se postupem času zhoršovaly. Důkladná psychoterapie objevila jako jednu z hlavních příčin jejích potíží dramatický rozvod rodičů. „Otec od nás odešel, když mi bylo osm,“ vzpomíná dnes úspěšná mladá žena.

„Byla jsem ráda, že je pryč, protože doma ubylo hádek. Táta byl pruďas a cholerik, jejich spory byly dost extrémní. Měla jsem z něj strach a myslím, že ho máma ve mně ještě podporovala. Slýchala jsem od ní, že je táta zlý. Jako holka jsem měla poruchu příjmu potravy, ale tehdy si to lékaři do souvislosti nedali.“

Až jako dospělá jsem je požádala, aby tak o sobě přede mnou nemluvili,pětatřicetiletá Markéta

Ještě pětadvacet let po rozvodu si Markétini rodiče občas něco vyčítají. Oba si z manželství odnesli křivdy, které neváhali odkrýt i před Markétou. Často slýchala stesky, útoky, osočování a nářky jednoho rodiče na druhého.

„Až jako dospělá jsem je požádala, aby tak o sobě přede mnou nemluvili. Že o nich nechci poslouchat špatné věci. Do té doby jsem mezi nimi pendlovala. Když mě naštvala máma, spolčila jsem se s tátou a opačně. Byly chvíle, kdy jsem jejich nesnášenlivost využívala. Těžila jsem z ní výhody,“ přiznává bez obalu.

V osmadvaceti u ní propukly těžké deprese, které se učila zvládat za pomoci odborníka. „Byla jsem na mezilidské vztahy úplně nevybavená. Byla jsem nedůvěřivá, ale všem jsem chtěla za každou cenu vyhovět, aby ode mě neodešli. A agresi, tu jsem považovala za něco normálního.“

Dnes má Markéta intenzivní psychoterapii za sebou. Její psychika se zlepšila a deprese odezněly. Oba rodiče se jí za své chování omluvili a ona tvrdí, že dnes už s nimi má vztahy urovnané. „Hodně je to díky tomu, že jsem pochopila, že lépe komunikovat neuměli a že měl každý svých problémů nad hlavu.“

Peklo neskončilo

Nestavět své děti do střetu zájmů s jejich matkou se snaží také pan Jiří z jižní Moravy. Syna a dceru mají bývalí manželé ve střídavé péči. Ale ani u některých tak populární střídavka jim klid nezajistila. „A není to jen odlišným režimem. U mámy mají větší volnost a skoro nic nemusejí, kdežto u mne mají kroužky, zájmy, výlety a podněty,“ je přesvědčen pan Jiří. O střídavou péči zažádal poté, co soudem stanovená dohoda o jeho kontaktech s dětmi přestala fungovat.

„Manželka mi je nechtěla dávat,“ tvrdí Jiří. Protože o kontakt s nimi nechtěl přijít a chtěl se podílet na jejich výchově, zažádal o střídavou péči. „A současně jsem navrhl mediaci. Upřímně jsem věřil, že jde o nedorozumění a že se vše během dvou tří měsíců usadí. Místo toho začal dvouletý, velmi nepříjemný soudní spor s několika odklady a posudky psychologů.“ Výsledek? Ano, děti si díky soudem stanovené střídavé péči užívají obou rodičů. Ale peklo neskončilo.

„Nelze se dohodnout vůbec na ničem,“ posteskl si pan Jiří. „Ani na věcech pro děti pozitivních. Kroužcích, táborech, dovolené, nákupu dražších věcí. Dohoda není možná ani v tak nevinných věcech, jako je placení obědů ve školní jídelně. Matka jakoukoliv komunikaci absolutně odmítá. Pro matku jsem pouze tyran a despota, nemluvě o dalších vulgarismech na adresu mojí a mé nové rodiny, kterými ani před dětmi nešetří.“

Jen díky podpoře psychologa se mu daří mírnit konfliktní situace. „Nicméně musím poctivě přiznat, že kdybych věděl, co mne čeká, požádám o svěření dětí do své péče. Ale matce bych v širokém kontaktu s dětmi nebránil. Děti mámu potřebují. Jenže potřebují také klid. A já taky.“

K soudu s jasnou dohodou

Že lze porozvodovou péči uspořádat tak, aby se konfliktům předešlo a do popředí se naopak dostaly zájmy dětí, je přesvědčen šestatřicetiletý Jan z Prahy. O svého dvouletého syna se až do rozchodu s partnerkou intenzivně staral. „Dokonce tak, že i ona to uznala. Někdy se to tak v páru stane, že má více empatie muž. Nevidím na tom nic špatného,“ krčí rameny.

Obviňuje však zdejší sociální a soudní systém z toho, že je zastaralý a dostatečně nezohledňuje současné vztahy a jejich fungování. „V praxi to vypadá tak, že se stále nahrává více matkám. Problémovějším rodičem může přece být jak matka, tak otec. Anebo se jim prostě jen nedaří dohodnout,“ tvrdí.

„Kdyby tu fungovala mediace a sociálka trvala na svém, že se rodiče dítěte prostě musí v jeho zájmu dohodnout, soudní spory o péči by se nevlekly tak dlouho. Sociálka však zcela ve své roli selhává a na místo sociální práce s rodiči je posílá válčit k soudu.“

Ví o tom své. Svého dvouletého syna dnes vidí tři hodiny týdně. „To, že se dnes se synem vídáme takhle, má na jeho vývoj negativní vliv,“ je přesvědčen.

Mějte pro své ratolesti pochopení

Že u nás chybí specializovaná centra, kde by pracovníci vyškolení v mediaci a sociální práci uměli pracovat s konfliktní porozvodovou situací, si myslí i psycholožka Olga Trampotová. Ta také absolvovala odbornou praxi ve Španělsku ve středisku pro rodiče, kteří si nejsou schopni slušným a netraumatizujícím způsobem předávat potomky.

„Tam se znesváření rodiče ani nemusejí potkat,“ podotýká. „Rodič, který dítě vyzvedává, je povinen přijít o čtvrt hodiny dříve a čeká. Do jiné místnosti přijde rodič s dítětem. Odtud ho od jednoho rodiče ke druhému převede speciálně vyškolený pracovník, který předá i potřebné informace. Dítě tak není vystaveno neředěné stresové situaci setkání rodičů.“

Když ale rodiče před dítětem dávají znát svoji nenávist, může propadat hysterickým záchvatům nebo naopak pokorně a tiše trpět nenápadným vnitřním stresem. Všechno tohle chování je pro ně způsob, jak se vypořádat se stresovou situací. A tak poslední rada na závěr: Mějte pro své děti pochopení.