Nejeden rodič si s sebou nese v duchu seznam věcí, které děti stále ještě neumí či nedělají tak, jak by si představoval. Stejně jako seznam situací, ve kterých by rád zareagoval laskavěji, klidněji, trpělivěji či důsledněji, zkrátka jinak. Jak to udělat, aby naše novoroční předsevzetí o výchově vydržela déle než několik prvních lednových dnů?

Seznamy v naší hlavě mají blíž k vizím než k jasným cílům. Ve snaze využít příležitost nového začátku volíme položky ze seznamu, aniž bychom si dostatečně promysleli, o co přesně usilujeme, koho potřebujeme zapojit, jaké překážky překonat, čí spolupráci získat a kolik času či energie budeme potřebovat. Naše výchovné cíle na začátku kalendářního roku jsou mnohdy ušité trochu horkou jehlou.

Co je ve výchově důležité

"Na jedné besedě s rodiči jsem účastníkům položila otázku: Co pro vás znamená být dobrým rodičem? Co je podle vás ve výchově dětí důležité? V odpovědích zaznívalo: …důslednost, …trpělivost, …spravedlivost, …zvládat věci v pohodě… Následovala otázka: A jaké rodiče by si asi přály vaše děti? První spontánní odpověď byla: No, abychom je měli rádi a aby s náma byla sranda," vypráví psycholožka Mgr. Eva Kneblová z www.mansio.cz.

Klíčem k úspěchu při prosazování změn v rodině je tak propojení hodnot, které jsou pro rodiče důležité s nastavením pravidel, která je nutné prosazovat přirozeně, s nadhledem a bez zbytečných komentářů.

"Vezměme si již zmiňovanou důslednost. Můžeme ji vnímat jako přísnost, neústupnost a omezování dítěte. Pak ale v roli milujícího důsledného rodiče dokážeme být jen těžko. Přijmeme-li ji jako nezbytnou podmínku pro to, abychom dítěti vytvořili bezpečný svět, ve kterém se dokáže snadno zorientovat, ví, co může v určitých situacích očekávat a tím pádem vlastně věří, že se na nás jako na rodiče může spolehnout, naše důslednost i v praxi dostane úplně jinou podobu," dodává Eva Kneblová.

Pravé důvody předsevzetí

"Podíváme-li se na některá předsevzetí, možná můžeme být rádi, že jsme je opustili hned v prvních lednových dnech. Jestliže svá předsevzetí formulujeme jako odpověď na vlastní nespokojenost, pochybnosti nebo nedostatky, pak snadno sklouzneme k autoritativnímu přístupu, bazírování na maličkostech nebo zaměření pouze na výkon či známky," upozorňuje psycholožka Mgr. Magdalena Valášková z projektu Spolu a jinak.

"Přestože i tak mohou být zamýšlené změny potřebné, způsoby, jakým je prosazujeme, přinášejí napětí a neochotu na straně dalších členů rodiny. Někdy touto marnou snahou odvádíme svou pozornost od naléhavých vnitřních otázek a dilemat," dodává psycholožka.

Pomoc druhých

Pro realizaci většiny záměrů v rodině potřebujeme získat spolupráci druhých. Ať už chceme pro svou věc získat partnera nebo děti, je užitečné zjistit, o jaké změny by druzí stáli. Vytváříme tím prostor pro spolupráci, dohodu, kompromis nebo výměnu (když si budeš samostatně chystat věci na druhý den do školy, zbyde mi čas, zahrát si večer s tebou karty).

"Přesvědčit druhé o užitečnosti a přínosu našich předsevzetí může být přesto náročné a vyčerpávající. Navíc je to investice s nezaručenou návratností. Má smysl investovat energii, pokud je pro nás zvolený cíl skutečně zásadní, je v našich možnostech a bude přínosný. Někdy se vyplatí počkat a nechat předsevzetí uzrát. Nakonec novoroční předsevzetí formulované v červnu je minimálně originální nápad," radí Eva Kneblová.

Když se začne ztrácet motivace

Důvodem ztráty motivace pro „lepší rodičovství“ může být nejen způsob, jakým své cíle chceme prosadit, ale i naše vnitřní měřítko úspěšnosti respektive neúspěšnosti v uskutečňování našich představ.

"Můžeme mít tendenci změnit své chování ze dne na den. Zaměříme se na to, abychom trpělivěji a s větší rozvahou reagovali ve vypjatých situacích a očekáváme, že naše snažení bude mít okamžitou odezvu. Nic takového se ale nekoná a my můžeme sklouznout do extrému: proč se snažit, když to je stejně všem jedno. Možná by stačilo dát druhým jen o něco více prostoru, aby si na naše nové chování či způsob komunikace zvykli," doporučuje Magdalena Valášková.

"Předsevzetí můžeme zabít sami v sobě i tím, že na sebe budeme příliš přísní. Necháme se odrazovat dílčími neúspěchy, čekáme zázrak, který nepřichází. V duchu si vynadáme pokaždé, když na děti zvýšíme hlas (vždyť jsme si přece slíbili být trpěliví a vyrovnaní…), uléháme s chodidlem rozbitým od neuklizených kostiček lega, které jsme rozšlápli při zavírání okna v pokojíčku a z hlavy nemůžeme dostat otázku, kde kruci pořád děláme chybu?" pokračuje Magdalena Valášková.

Představa ideálního "já" je velmi individuální záležitostí. Je to motor, který nás nutí pracovat na sobě samém, stát se lepším člověkem. Upneme-li se ale k dosahování ideálu příliš, může se z motoru stát brzda.

"Řešíme své chyby a rodičovská selhání a dovolujeme nejistotě zašlapávat nejen naše rodičovské sebevědomí, ale i spontaneitu a radost. Místo, abychom sledovali cíl, máme před očima jen svá selhání," dodává Valášková.

Pomoci může tzv. sanitární den

Některé dny jsou jiné než ostatní a o to víc je dobré si je pamatovat. Ošetřit to lze takzvaným „sanitárním dnem“. Je to právo prožít den s minimální energetickou investicí a s cílem tzv. udržovacím - tedy ambicí přežít okolnosti a s právem odložit rozvoj na lepší konstelaci hvězd, rodinných příslušníků, imunitního systému atd…Toto právo se hodí nejen rodičům, ale v rozumné míře i dětem.

Mnohdy je lepší věc odložit než zatnout zuby a za každou cenu ji dokončit, přestože tomu vehementně brání nejrůznější okolnosti.