Tří až pětileté děti vnímají smrt jako cosi náhodného. Něco, co se děje ostatním. Vidí umírat zvířátka, vadnout květiny. Smrt si spojují s nedostatkem světla nebo pohybu. Nechápou ji jako konečnou realitu.

Uvědomění si konečnosti života přichází kolem šestého roku. Děti si v té době i pod vlivem pohádek smrt často zosobňují v podobě smrťáka nebo kostlivce. Naprosté uvědomění si vlastní smrtelnosti, pochopení smrti jako definitivního konce bytí, přichází po desátém roce života dítěte.

Děti nečekají na vhodný okamžik

„Můj čtyřletý syn mi cestou do školky z ničeho nic položil otázku, zda musí všichni lidé umřít. Byl jsem zaskočená. O smrti jsme nikdy nemluvili, nezemřel nikdo z příbuzných. Nevěděla jsem, co v tu chvíli odpovědět," vypráví pětatřicetiletá Jana.

Děti nečekají na správnou chvilku. Neplánují si předem černou hodinku. Spontánně hovoří o tom, na co zrovna myslí. Vyhýbat se či odsunovat nepříjemný rozhovor na vhodnější dobu, není na místě. Z tématu se pak stává cosi podivného, čemu se dítě o to více snaží přijít na kloub.

Předškolní děti jsou velmi otevřené novým informacím. Nejsou zatížené předsudky, nic pro ně není tabu. Dostane-li se jim odpověď přiměřená jejich chápání, dokáží ji bez větších problémů přijmout a zpracovat. Předškolnímu dítěti je možné říci, že všichni lidé a zvířata jednou musí umřít. Že bychom se jinak všichni nevešli na zeměkouli. Že proto mají lidé děti, aby vlastně žili dál jejich prostřednictvím. Samotná smrt nebolí, bolest se po smrti nevrací.

Záleží na životní filozofii

Konfrontace se smrtí blízkého člověka je pro malé dítě silným emočním zážitkem. Což potvrzuje i zkušenost paní Andrey, která měla velký problém své pětileté dceři vysvětlit, že umřela babička, že už ji nikdy neuvidí. Zároveň řešila, zda malou dcerku vzít na pohřeb či ne.

"To, jak dítěti vysvětlíme, co přichází po smrti, hodně souvisí s naší životní filozofií. Křesťané mají nebe, budhisti reinkarnaci…," vysvětluje psycholožka Eva Kneblová ze společnosti Mansio.cz. a pokračuje: "Je-li dítě hodně přemýšlivé, můžeme mu nabídnout několik pohledů. Vždy je ale dobré zdůraznit, že mrtvý člověk dál žije v našich vzpomínkách. To, že si o babičce často povídáme, je podobné, jako by tu seděla s námi. Máme její fotky, svetr, který upletla, obrázek, který společně s vnučkou malovala."

"V žádném případě není dobré vyhýbat se hovoru o mrtvém, byť s tím třeba v danou chvíli můžeme mít sami problém. Je v pořádku, vidí-li dítě, že jsme smutní, že pláčeme, že se nám stýská. To, že nám zemřelý člověk tolik chybí, je vlastně důkazem toho, jak moc pro nás v životě znamenal a i tím vlastně dostává jeho život velkou hodnotu," dodává psycholožka.

Zda vzít dítě na pohřeb, závisí na mnoha okolnostech. Pohřeb sám o sobě je důležitým rituálem rozloučení se se zemřelým. Pokud je dítě citlivější, mohl by být pro ně pohřeb stresujícím zážitkem.

"Rozhodně nepovažuji za vhodné, aby dítě bylo nuceno, jít se podívat na zemřelého. Ono „pamatovat si člověka takového, jaký byl zaživa“ u dětí platí dvojnásob. Nějaký rituál rozloučení by ale pro dítě měl být připraven. Na hřbitov je možné zajít pár dní po pohřbu, donést kytičku a symbolicky tak babičce „zamávat na rozloučenou," upozorňuje psycholožka z projektu Spoluajinak.

Se staršími dětmi se vyplácí hovořit o smyslu života

Zejména děti kolem desátého roku mohou zažívat silnou úzkost spojenou s uvědoměním si vlastní smrtelnosti. Strach z konečnosti, z toho, co přijde po smrti.

S těmito dětmi je dobré hovořit o smyslu života. O tom, že smrt je jeho přirozeným koncem a završením. Že je důležité prožít život tak, abychom naplnili nějaké poslání, abychom splnili úkol, který každý z nás na tomto světě má.

Dospívající mají potřebu filozofovat, probírat věci do hloubky. Zjednodušující fráze a odpovědi tudíž nejsou na místě. Rodič dospívajícího dítěte by si měl vážit toho, že je dítě ochotné mluvit o svých pocitech právě s ním.