Jako mnoho jiných žen a mužů je Lenka dospělé dítě alkoholiků. Takových dětí je tolik, že mají i svou celosvětovou organizaci – Adult Children of Alcoholics – Dospělé děti alkoholiků (DDA). Založena byla v roce 1978 v New Yorku.

V čem je problém, že se děti alkoholiků potřebují sdružovat? „Ano, jsem jiná než ostatní,“ je přesvědčená paní Lenka, která si jen stěží vzpomíná na okamžiky, kdy její matka byla střízlivá. Vybavuje si hlavně, jak ji doma nacházela ležet namol opilou nahou na podlaze u záchodu nebo když ji v opilosti bila, odháněla od sebe, přikazovala, zakazovala…

„Co si pamatuju, pila odjakživa,“ krčí rameny Lenka s tím, že její tatínek dělal v jedné restauraci v centru Prahy. Rodinu velmi slušně uživil, takže maminka nepracovala. „A tak doma jen s kamarádkami popíjela. Ráno jsem nacházela v obýváku prázdné láhve od vína i tvrdého alkoholu, plné popelníky nedopalků. Už jako malá jsem ty flašky očuchávala, někdy i ochutnávala, když v nich něco zbylo,“ vypráví Lenka.

Děti, jejichž rodiče jsou alkoholici, se většinou uzavírají do svého vnitřního světa.

Děti, jejichž rodiče jsou alkoholici, se většinou uzavírají do svého vnitřního světa.

FOTO: fotobanka Profimedia

Když jí bylo devět, rodiče se rozvedli. „Maminka musela nastoupit do práce, ale už jsme se neměli tak dobře. Ona se nevyrovnala s tím, že nemáme tolik peněz jako dřív. A propadla alkoholu ještě víc. To byl konec všeho,“ vzpomíná Lenka, se kterou se maminka o své závislosti nikdy nebavila. Pokaždé, když si s ní dcera chtěla o alkoholu promluvit, zabouchla za sebou dveře. „Tohle téma bylo u nás tabu.“

Lenka se začala uchylovat do svého vlastního světa. Trápilo ji, že ostatní kamarádi ji zvou domů na návštěvy, ona jim však pohostinnost nikdy nemohla oplatit. Nechtěla, aby viděli, jak žijí – ve špíně a nepořádku. Nechtěla, aby viděli její opilou matku s láhví vína v ruce.

„Proto jsem začala hodně lhát. Vymýšlela jsem si, že k nám nemůžou přijít na návštěvu, protože a protože… Dokonce jsem se pak do lží tak zamotávala, že jsem i přeháněla. Pracovala u mě fantazie. Vyprávěla jsem spolužákům, jak je to u nás dokonalý, že máme i sluhy. Chtěla jsem, aby to bylo krásný. To lhaní mi zůstalo. A občas zalžu i v nepodstatných věcech jen proto, abych někomu neřekla ne. Snažím se každému zavděčit,“ posmutní.

Návykové lhaní je obtížné zlomit

Lhaní v situacích, kdy by bylo snadné říci pravdu, je podle psycholožky Marty Boučkové jedním z nejčastějších problémů dospělých dětí alkoholiků. Janet Geringer Woititzová ve své knize Dospělé děti alkoholiků uvádí, že lhaním se v rodině zasažené alkoholem maskuje odpor k nepříjemné realitě. „První a základní lží je to, že rodina popírá existenci problému,“ poukazuje Woititzová s tím, že neříkat pravdu si osvojily i děti a mnohdy to pro ně bylo užitečné. Lež se stala jejich návykem, který je však obtížné zlomit.

Pití se pro alkoholiky nakonec stává jedinou náplní života. Práce i soukromé vztahy jdou stranou.

Pití se pro alkoholiky nakonec stává jedinou náplní života. Práce i soukromé vztahy jdou stranou.

FOTO: fotobanka Profimedia

Dvaatřicetiletá Jarka, která vyrůstala v jižních Čechách, vzpomíná, že z maminčiny závislosti těžila. „Využívala jsem toho hlavně v momentě, kdy jsem třeba dostala ve škole poznámku nebo pětku. Chtěla jsem, aby mi to doma prošlo, tak jsem mámě tvrdila, že jsem jí o špatné známce už říkala. Jak pořád pila, tak si hodně věcí nepamatovala,“ líčí mladá žena.

Jarka říká, že i její otec holdoval alkoholu. Ne však tolik jako matka. „Pití jsme jí vyčítali, prosili ji, plakali… Nic nepomohlo,“ posmutní žena, která má dodnes v živé paměti zvuk cinkání láhví. „Pila tajně. Večer i přes den. Vždycky jsem ji viděla, jak běží do koupelny a snaží se, aby nebylo cinknutí slyšet. Ale pokaždé sklenička o láhev zazvonila. Vždycky.“

Jarka už ve svých osmi letech začala schované láhve od vína a vodky hledat. Nacházela je v peřiňáku, ve skříni mezi oblečením, v komoře, pod ručníky… „Nejprve jsme je s bratrem vylévali, aby se styděla, že jsme na ně přišli. Později jsem jí flašky začala vyskládávat v kuchyni na linku. Sešlo se jich tam třeba třicet vedle sebe. Nic nepomohlo. Pila dál.“

Kamarádka zrušila schůzku? Velký problém

Nejtraumatičtější pro Jarku v dětství bylo, že nic neklapalo tak, jak se naplánovalo. Když třeba přijela z dětského tábora a maminka ji několikrát ujišťovala, že pro ni přijde na nádraží, jako jediné dítě nakonec zůstala s těžkým kufrem na perónu sama. Nikdo ji nečekal. „Nebo jsem k narozeninám nedostala slíbený dort. Sice ho máma objednala, ale pak na něj zapomněla. Návštěva zoologické zahrady? Nekonala se, protože matka byla opilá.“

Jarce nezbylo nic jiného než rychle dospět. „Stala jsem se rodičem a mamka jakoby mým dítětem. Sice se snažila třeba vyprat, ale prádlo zapomněla v pračce, protože se opila. Aby nezatuchlo, musela jsem ho pověsit. Naučila jsem se vařit, aby bylo co jíst, nakupovat, aby nebyla prázdná lednička, venčila jsem psa, aby se nám nepočůral v bytě,“ vypočítává.

Jarka si navykla všechno organizovat do posledního detailu. Stejně jako paní Lenka. „Odmala jsem musela myslet na to, jestli mám do školy nachystané bačkůrky, připravenou svačinu, musela jsem hlídat, abych byla všude včas. Nikoho jiného to nezajímalo,“ říká Lenka.

Problém ale dnes u těchto žen nastává v okamžiku, kdy jim třeba kamarádka odřekne smluvenou schůzku. „Drobné změny nesu velmi těžko a nepřiměřeně na ně reaguju. Nedokážu se s nimi v tu chvíli vyrovnat, protože mám přesně rozplánovaný den: V kolik se probudím, kam a kdy půjdu, co zařídím a jak dlouho to bude trvat,“ tvrdí Jarka. Na změny, které nemůže ovlivnit, pak reaguje pláčem, je až zoufalá.

Impulzívní i flexibilní

Nepřiměřená reakce na změny je podle Marty Boučkové další charakteristika dospělých dětí alkoholiků. Protože když byly malé, tak jakýkoli zvrat v rámci plánu znamenal, že někdo z rodičů je opilý. „Jsou sice připraveny na změnu okamžitě zareagovat, ale v tu danou chvíli čekají, že bude rozhodně negativní a bude těžké se s ní poprat. Protože model z dětství mají následující: Táta je namol a my s tím nemůžeme nic dělat. Tudíž i sebemenší drobná změna jako kdyby jim v tu chvíli signalizovala průšvih,“ vysvětluje Marta Boučková.

Psycholožka Marta Boučková upozorňuje, že alkoholismus není dědičný. Jestli dítě alkoholiků jde ve šlépějích svých rodičů, tak je to souhra různých faktorů. Foto autor| Foto Právo – Petr Hloušek

Psycholožka Marta Boučková upozorňuje, že alkoholismus není dědičný. Jestli dítě alkoholiků jde ve šlépějích svých rodičů, tak je to souhra různých faktorů.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Na druhou stranu si ale podle psycholožky děti alkoholických rodičů s sebou do života nesou velkou dávku impulzivity a flexibility. Prostředí, ve kterém vyrostly, nebylo konzistentní, nemělo stálá pravidla, věci se měnily v průběhu dne. „Třeba tatínek přišel domů z hospody opět pod parou, bylo potřeba všechno uklidit, uhlídat nádobí, aby ho ve vzteku nerozbil, schovat se do postele, i kdyby byly dvě odpoledne, nebo zmizet z domu. Proto jsou velmi pohotoví,“ tvrdí Marta Boučková.

To potvrzuje i Jarka. Vypráví, že když se jí nepodařilo sehnat kostým na mikulášskou besídku své malé dcerky, nejprve se z toho málem zhroutila, pak ale začala rychle jednat. Přes noc dokázala vyrobit vousy, mikulášský plášť i berlu. „Stihla jsem to a všichni byli nadšeni,“ směje se. Vzápětí ale opět zvážní a přiznává: „Uvědomuju si, že nedokážu být šťastná.“ Se stejnými pocity se svěřuje i paní Lenka. „I když mi vše vychází, stejně mám permanentně dojem, že se něco zlého děje. V podvědomí je pořád něco špatně, ačkoli k tomu nemám důvod. Přesto cítím setrvalý smutek. A stále mám pocit, že můžu dělat věci ještě lépe.“

Kdybys nebyl tak mizerné dítě, nepil bych

Janet Woititzová ve své knize popisuje, že dospělé děti alkoholiků opravdu samy sebe posuzují bez slitování. Vychází to z toho, že když byly malé, neexistoval způsob, jak se zavděčit. Byly neustále kritizovány. Věřily, že právě kvůli nim rodiče pijí, že kvůli nim má rodina problémy.

„Můj táta hodil veškerou vinu na mě,“ vypráví paní Jarka s tím, že když jako dítě velmi těžce nesla maminčinu věčnou opilost, prosila otce, ať se s ní rozvede a vezme si ji i bratra k sobě, aby mohli konečně normálně žít. Jenže on to neudělal. Rozvedl se, až když Jarce bylo pětadvacet. Později jí řekl: S mámou jsem byl tak dlouho proto, abys mohla dostudovat. „Přišlo mi to absurdní! Přitom mně i bratrovi tak prodlužoval životní trauma!“ rozčiluje se.

Janet Woititzová konstatuje, že většina dětí vyrůstajících v prostředí alkoholiků často slýchává: „Kdybys nebyl tak mizerné dítě, nepil bych.“

Výsledek? Dítě tuto neustálou kritiku vnitřně přijme a negativní pocity v něm zůstanou, i když už je nikdo záporně nehodnotí. Má v sobě zakódované, že nikdy nic neudělalo tak, aby to bylo pro rodiče dost dobré.

Proto dítě alkoholiků podle Woititzové v dospělosti přemýšlí asi takhle: Jestliže se něco nepodaří, můžu za to já. A pokud se mi něco podaří, je to díky všemu možnému, jen ne mou zásluhou. Podle autorky se však nejedná o pocit pokory, ale o deformované vidění reality. „Hodnotit sám sebe a svůj život negativně je věcí, která jim jde nejlépe, protože to je v nich hluboce zakořeněno z dětství, jsou na to zvyklé,“ píše v knize.

Sedmička vodky denně a nespočet piv…

A jak je to s tvrzením, že děti alkoholiků buď samy propadnou závislosti, nebo mají k pití doživotní odpor? Některé studie dokazují, že tři ze čtyř dětí vyrůstajících v takto dysfunkční rodině mají opravdu sklony užívat lihoviny v nadměrné míře. Pětačtyřicetiletý Petr ze severní Moravy je jedním z nich.

Začal pít v devatenácti. Už prý dál nedokázal zvládat alkoholismus svého otce, který doteď denně spořádá sedmičku vodky, a navíc nespočet piv. „Když jsem byl malej, pořád na mě řval, že jsem nemožnej a že si už se mnou neví rady,“ krčí rameny urostlý muž.

Petr říká, že jeho maminka otcovo pití dodnes mlčky snáší. Žijí totiž na vesnici, a kdyby se rozvedla, musela by se s manželem dělit o svůj dům, protože peníze na to, aby ho vyplatila, nemá. „Proto tiše přehlíží, když se otec v noci vrátí z hospody a všechny uráží a řve.“

Bohužel i Petr alkoholu propadl. A kvůli své závislosti už dvakrát přišel o práci. Kolikrát se totiž opil tak, že do zaměstnání dorazil třeba až odpoledne. Šéf ho třikrát varoval, když ale ani to nepomohlo, dal mu výpověď. Chvíli nedělal a dál holdoval pití. Jenže mu začaly docházet peníze, proto si našel jinou práci. Opakoval se však stejný scénář.

„Pak jsem to trochu omezil. Našel jsem si přítelkyni, kterou jsem si vzal, a dnes spolu máme dvě krásné dcery.“ Závislost je ale pořád silnější než on. „Miluju svou rodinu a chtěl bych s tím skoncovat. Nastoupím na druhé léčení. Doufám, že tentokrát bude úspěšné,“ přeje si.

Není to dědičné

Doktorka Boučková upozorňuje, že alkoholismus není dědičný. Neexistuje totiž žádný gen závislosti. „Jestli dospělé dítě alkoholiků jde ve šlépějích svých rodičů, tak je to souhrou různých faktorů. Záleží, jak velká byla závislost u rodičů, jak moc hluboko se rodina ponořila v materiálních možnostech, jak velkou osobností je dítě samo o sobě. Je to složitý mechanismus, kdo, co, jak a za co může…“

FOTO: fotobanka Profimedia

Ať je to jak je, dospělé děti alkoholiků jsou prostě trochu jiné. Co s tím? Jarka už několik let navštěvuje psycholožku. Lenka se sice se svými traumaty pere po svém, přesto přiznává, že odbornou pomoc by také potřebovala. Hlavně by chtěla zapracovat na pocitu permanentní nespokojenosti. Odborníci se shodují, že nutné je zmírnit pocit viny a mluvit o tom s blízkými nebo s odborníkem. Když člověk začne o sobě mluvit, život se mu bude zlepšovat. Ale ani tak nemusí mít vyhráno. Jak přiznává Jarka: „Přesně takhle se mnou moje psycholožka pracuje. Jenže i když na sobě pozoruju velké pokroky, stejně si myslím, že dospělým dítětem alkoholiků zůstanu navždy.“