Je pravda, že padesát procent dětí odchází do Klokánku z důvodu finanční nouze rodičů?

Nevím, jestli je to padesát procent, řekla bych, že asi třicet procent se k nám dostává kvůli tíživé bytové situaci rodičů, kdy ztratili práci, nemají z čeho zaplatit nájem a ocitnou se na ulici. Děti pak na čas přivedou k nám. Myslím, že pokud je v rodině primárně zachován dobrý vztah rodičů k dětem, mělo by se jim pomoct. My se o to snažíme. Provozujeme pět azylových domů, kde máme kapacitu sto dvacet míst. Ale často se na finanční a bytové problémy nabalují ještě různé patologie, alkoholismus, drogy, automaty, domácí násilí.

Podle čeho vybíráte rodiny do azylového domu?

Přednost dostávají oběti domácího násilí, rodiče, kteří nemají práci ani střechu nad hlavou. Praxe potvrzuje, že ženy, které se nedokážou o své děti postarat, měly samy většinou těžké dětství. Buď ho strávily v ústavu, anebo byly zanedbávány, nebo dokonce týrány rodiči a nemají žádné příbuzné, kteří by jim pomohli. Velmi často se provdají za agresivního partnera. Ten je navíc obere o všechny peníze. Pokud jsou u nás v azylovém domě, starají se o děti celkem dobře. Ale jakmile se osamostatní, velká část z nich opět selže.

Učíte je i to, aby se podobným partnerům vyhýbaly?

To máte těžké. To jsou ženy, které většinou samy prožily v dětství špatné zacházení a mají širokou normu toho, co si nechají líbit, co ještě považují za přijatelné a normální. Právě proto chce většina matek u nás zůstat co nejdéle – a my to nemáme nějak časově omezené. Tyhle matky, anebo oba rodiče, pokud neprožili normální šťastné dětství, by potřebovali chráněné sociální bydlení dlouhodobě. Hlavně to potřebují jejich děti, aby se historie neopakovala v další generaci.

V jakém poměru si dítě přináší určité patologie na svět ve svých genech a v jakém k tomu, jaký z něj vyroste člověk a jak bude žít, přispívají vnější vlivy?

Osobně si myslím, že taková ta nešťastná povaha, kdy děti láká vše, co je obecně hodnoceno jako asociální, tvoří tak deset procent. Opravdu strašně záleží na tom, v čem dítě žije, jaké má vzory. Protože pokud by to bylo jinak, tak by osvojené děti musely dopadnout špatně, ale ony až na výjimky špatně nedopadají. Přitom většina osvojených dětí pochází z rodičů, kteří se nechovali vzorně.

Vy jste si postupně vzala osm dívek. Výběr byl dílem náhody?

Jako prokurátorka jsem dělala dozor nad ústavní a ochrannou výchovou, takže jsem chodila do ústavních zařízení. V ústavech zůstávají většinou děti starší, romské, opožděné nebo s různými zdravotními handicapy. Ty moje děti prý nikdo nechtěl, a tak jsem si je vzala. Ve skutečnosti se o těchto dětech nikdo ani nedozví, protože starší, romské nebo zdravotně handicapované děti většinou ani nejsou do náhradní rodinné péče nabízeny a nikdo se pro ně nehledá.

Dcery si vedou dobře?

Mám je ráda a máme k sobě vzájemně dobrý vztah, což je nejdůležitější. Mají to však těžké a myslím, že kdybych jim nebyla schopná pomáhat, zejména s bydlením, tak by některé v lepším případě skončily v azylových domech. Třeba Věrka, kterou jsem si jako sedmiletou přivedla první, byla v dětství těžce týraná. Otec jejích dětí nepracuje, neplatí výživné, je agresivní. Dlouho trvalo, než se s ním dokázala rozejít. Ona sama marně shání zaměstnání.

Věrka byla týraná otcem?

Oběma, ale hlavně matkou. Její matka dostala pět a půl roku za mučivé útrapy, to bylo opravdu strašné. Věrce je dnes šestatřicet, má dvě děti – pětiletého syna a osmiletou dceru. Chová se k nim pěkně, netýrá je. Velmi často se podobné zážitky přenášejí do dalších generací. Její děti už naštěstí prožívají normální dětství, jsou velmi milé, šikovné, stejně jako ostatní moje vnoučata, kterých mám celkem devět. Takže i když dcery mají ještě problémy a potřebují pomoc, vidím, že jejich děti už budou zcela soběstačné. Protože ony už prožijí dětství v rodině, kde je rodiče citově zajistí, mají je rádi, budou schopné získat i přiměřené vzdělání.

Mluvila Věrka někdy o tom, co prožila?

Zpočátku ano. Její výroky si pamatuji doslova. Třeba za mnou přišla a říkala: „Ti staří rodiče už jsou mrtví, viď?“ „Nejsou, ale už se jich nemusíš bát,“ odpověděla jsem jí tehdy. Ale ona s přesvědčením řekla: „Ne, už musejí být mrtví, protože byli moc zlí, tak už určitě umřeli.“ Jednou při snídani se zadívala někam mimo a tiše a monotónně, jakoby pro sebe, říkala: „Když jsme byli v tom starém domě, tak jsme tam byli pořád sami. Ani jsme si nehráli, ani jsme nechodili ven, jenom jsme pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. A pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlý. Ani nám nedávali nic jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jíst jenom chleba a vodu.“ Chvíli se odmlčela a pak dodala: „Oni chtěli, abychom umřeli.“

Není pět let za podobné zacházení s dětmi nízký trest?

Matka vše samozřejmě popírala. Když byla Věrka na psychologickém vyšetření, měla nakreslit členy rodiny jako zvířata. V těch sedmi letech nemohla najít žádné zvíře, k němuž by své rodiče mohla připodobnit. Nakonec rodiče namalovala jako věci. Matku namalovala jako Rubikovu kostku. Když se jí ptali proč, naznačovala kroutivý pohyb rukou, že ji může zničit. Otce namalovala jako traktor a řekla, že traktor jede z kopce, narazí a rozlomí se. Ostatní už nakreslila jako zvířata. Sebe namalovala jako motýlka, snad že motýlek může uletět, tříletého bratříčka jako zajíčka s plnou nůší vajíček, aby měl co jíst. Mě nakreslila jako berušku.

Jak se na týrání přišlo?

Celotýdenní jesle a školka si opakovaně stěžovaly na špatnou péči matky, v oznámeních péči o dítě se uvádělo, že matka se k dceři chová hrubě a neurvale, že jí sprostě nadává a že po víkendu se dítě vždy vrací velmi hladové a zubožené. Na základě toho byl nařízen dohled. Věrku a jejího bratříčka zachránilo až to, že matka odešla na několik dní z bytu a děti tam zamkla. Věrka nakonec vylezla do okna v sedmém poschodí a křičela o pomoc. Sousedi zavolali policii a hasiče a děti pak byly umístěny do ústavů – každý podle věku bohužel jinam. Její tříletý bratříček byl osvojen, pětiletá Věrka zůstala v ústavu. Dlouho na něj vzpomínala a říkala, že se o něj starala.

Dalo by se říct, že s odstupem připouštíte, že ne všechny představy, s nimiž jste k osvojení přistupovala, se naplnily? Že některým dětem zkrátka pomoct nemůžete?

Musím upřesnit, že osvojená je jen Věrka, ostatní dcery jsem měla v poručenské nebo v pěstounské péči. Ale dětem je jedno, v jakém typu náhradní péče se nacházejí. Hlavně se k nim náhradní rodiče musí chovat jako k vlastním dětem, jestliže se o ně jejich vlastní rodiče nezajímají. Jistěže jsem své představy o chování přijatých dětí musela trochu poopravit, ale ani zpočátku jsem si nemyslela, že bude všechno bez problémů. Každé dítě se projevovalo jinak. Třeba Věrka byla strašně hodná a skromná, když ke mně přišla. Hned první den jsme šly koupit něco na sebe. Ona pořád říkala, že už to stačí, že už je toho hodně. Ty další dcery už takhle skromné nebyly. Ani biologickým rodičům leckdy jejich děti nesplní všechny představy.

Byla jste na dcery přísná?

To rozhodně ne. Já myslím, že kdo je pedant, neměl by si brát děti do náhradní péče. Musíte mít pro ty děti hodně širokou normu a pochopení, protože ony se nechovají tak, jak byste mohla očekávat od svých dětí. Ony mají za sebou velká traumata a neměly vzory. Trvá to déle, než se s tím vypořádají, ale do dospělosti to většinou zvládnou.

Klokánky jsou údajně unikátním projektem, který nemá ve světě obdoby. Není to přesto jen trochu lepší ústav? Ani v Klokánku děti nemají mámu, ale jen tety, které se navíc střídají.

To si nemyslím. Děti žijí ve stálém prostředí, o některé se dokonce stará stabilní manželský pár. Někde jsou tety, které se střídají po týdnu. Důležité je, že „tety“ jsou s dětmi ve dne v noci, pečují o domácnost, jak je tomu v běžné rodině, a mají na starost jen tři až čtyři děti různého věku. V ústavní výchově se vychovatelé střídají po hodinách, v jedné skupině je osm dětí a v noci je často jeden vychovatel na více skupin.

Jenže právě v noci děti prožívají největší úzkost…

Ano, mnohé mají noční děsy a potřebují mít dospělého člověka u sebe. Důležité také je, že Klokánky přijímají děti bez ohledu na věk – od novorozenců do sedmnácti let, takže se sourozenci nemusí dělit do různých ústavů. Nedávno jsme do našeho azylového domu v Olomouci přijali matku, která měla jedno dítě v kojeneckém ústavu, další v tzv. „batoláku“ a třetí ve školském dětském domově. Přitom sourozenci z nefunkčních rodin jsou na sebe často vázáni ještě víc než sourozenci z běžných rodin a jejich rozdělení pro ně většinou znamená velké trauma.

Jak jste došla až ke Klokánkům?

To byla vlastně náhoda. Nevím, jestli by Klokánky vznikly, kdyby na mě netlačila moje sestra. Bydlela proti škole, kde byl dříve internát pro sociálně slabé děti, který se měl rušit. Hrozilo, že ty děti budou muset jít do ústavu. Hučela do mě, abych pro ně něco udělala, když máme ten Fond. Začala jsem o tom přemýšlet a napadl mě projekt náhradní péče, který by se co nejvíce podobal rodinné péči. Nejprve vznikly bytové buňky, ale bez kuchyně – ta byla na patře společná, stejně jako koupelny. Brzy jsme ale zjistili, že to není ono, takže jsme buňky předělali na byty, kde je kuchyň a koupelna.

Musí mít „teta“ speciální pedagogické vzdělání?

Nemusí, dvě třetiny našich tet jsou středoškolačky, asi třetina z nich má vysokou školu. Ideální jsou optimisticky založené ženy s dospělými potomky, které dětem rozumějí, dovedou jim vytvořit pozitivní a radostnou atmosféru a jsou schopny pečovat o domácnost.

Fotky dětí se zveřejňovaly i v minulosti

  • Pětiletý chlapec s rozštěpem páteře
  • Tříměsíční holčička s Downovým syndromem
  • Osmiletý romský sluchově postižený chlapec
  • Tříletá holčička s Downovým syndromem
  • Dvouletý nevidomý mentálně opožděný chlapec
  • Tříletá nevidomá holčička
  • Devítiletý nevidomý chlapec se středně těžkým mentálním postižením, autista
  • Sedmiletý nevidomý poloromský chlapec a desetiletá nevidomá romská dívka

To je jen zlomek dětí, které díky zveřejnění jejich fotografie a zdravotního stavu na internetových stránkách a ve zpravodaji Fondu ohrožených dětí získaly náhradní rodinu. Zlomek těch, které „nikdo nechtěl“. Rodiče si je našli sami podle fotografie.

Už před padesáti lety získaly handicapované děti rodinu díky fotografiím zveřejněným v časopisu Vlasta. Prof. Zdeněk Matějček o tom hovořil v diskusním příspěvku na Setkání pracovníků kojeneckých ústavů v roce 2002:

„Bylo to v 60. letech, kdy docent A. Mores z Olomouce dal do Vlasty inzerát, že tři děti »hledají rodiče«. Byly u toho fotografie a stručný výklad. Jeden chlapec byl zcela nevidomý, druhý měl jen jedno očíčko a třetí byla malá Romka…

Během několika dní dostal docent Mores 150 žádostí o tyto děti, z toho 40 o nevidomého chlapce. Pan docent mi všechny ty žádosti poslal, abych je prý roztřídil a vyvodil z toho nějaké závěry. Závěr byl jediný, že totiž žadateli jsou lidé různého vzdělání a různého společenského postavení, že neplatí ani žádné zeměpisné či jiné vnější kritérium, ale že jde vesměs o lidi, kteří jsou ochotni se těchto dětí ujmout, protože to tyto děti potřebují a protože oni (ti žadatelé) to »potřebují« také.

Ukázalo se, že je tu určitý potenciál dobré vůle, ochoty, schopnosti a čeho všeho ještě, co lze obrátit ve prospěch opuštěných dětí. A to byl, prosím, začátek tažení za obnovení pěstounské péče u nás.“

Tehdy to úřadům nevadilo. Dokonce byl o tom natočen i film s názvem „Lidé“.

Za dvacet let se Fondu ohrožených dětí podařilo najít náhradní rodinu pro více než sedm set dětí, pro které stát rodinu neměl. Člověk by očekával, že představitelé úřadů budou potěšeni. Ale omyl! Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů se pracovníci Fondu ohrožených dětí dopustili zločinu. Trestní oznámení ÚOOÚ je stále v šetření.