„V osmnácti letech je sice člověk právně odpovědný za své činy, ale z psychologického hlediska jen málo mladých lidí v tomto věku je schopno nestranně vnímat rozchod rodičů,“ říká psycholog Petr Knotek. Pokud se podle něj situace vyhrotí natolik, že dítě se těší, jak to u soudu otci nandá, musí být problém u všech zúčastněných.

„Častěji se setkávám s opačným dějem, kdy se čerstvě zletilému potomkovi do podobného kroku nechce. Žena se většinou snaží dítě chránit, takže i když táta neplatí, tak mu to leckdy ani neřekne. Dokonce jsem zažil případ, kdy dávala synovi peníze ze svého a tvrdila, že je posílá otec.“

Dospělý se vším, co k tomu patří

Podle psycholožky Magdaleny Frouzové by situaci prospělo, pokud by do takových 21 až 22 let mohla o výživné požádat i matka. I podle ní většina žen nechce své děti traumatizovat tím, že se u soudu postaví proti otci. Pokud ten se k alimentům nehlásí, táhne to často matka sama.

„Jenže jak k tomu přijde, když mezi čtyřicítkou a padesátkou, což je věk ženy, kdy děti dospívají, mívá většina z nich podstatně nižší plat než stejně starý muž?“ ptá se psycholožka.

„Není možné, aby osmnáctiletý člověk na jedné straně mohl převzít úvěr za milióny, uzavřít manželství, podat jakoukoli žalobu, např. na určení otcovství, a na druhé straně by nesměl požádat o výživné,“ říká prof. JUDr. Milana Hrušáková, děkanka Právnické fakulty UP v Olomouci s tím, že buď je člověk dospělý, a pak se vším, co k tomu patří, nebo nemůže téměř nic a nakládá se s ním jako s dítětem.

Nemusí jít vždycky o souboj

Na tom, že osmnáctiletý člověk požádá o úpravu alimentů, není podle odborníků nic špatného. Jeho výdaje se v tomto věku opravdu zvyšují. Končí studia na střední škole, odchází na univerzitu, kde jsou vyšší náklady na studium, dopravu i ubytování. Většina otců to nepochybně chápe a zvýšení alimentů bývá často jen administrativní záležitostí, po níž si rodič a dítě zajdou v klidu společně na oběd.

Zvýšení alimentů bývá často jen administrativní záležitostí, po níž si rodič a dítě zajdou v klidu společně na oběd.

Zvýšení alimentů bývá často jen administrativní záležitostí, po níž si rodič a dítě zajdou v klidu společně na oběd.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jenže pokud by mezi nimi vládla podobná harmonie a dokázali by se snadno domluvit, proč by s tím zdržovali soud a sami ztráceli čas? K tomu, aby otec svému dítěti přilepšil, přece nepotřebuje razítko od soudu.

„Někdy ano,“ tvrdí psycholožka. „Třeba v případě, kdy muž čelí v nové rodině argumentům, že alimenty tuneluje rodinný rozpočet. Jakmile má v ruce soudně stanovenou částku výživného, nemůže žena nic namítat,“ vysvětluje a dodává, že většina žen chce, aby se muž staral o její děti a ne o potomky cizí ženy.

Jsem přece kus tebe

„Od pěti let jsem závodně tancovala,“ vypráví devatenáctiletá Simona. „K tancování mě přivedl táta, který byl sám v mládí profesionální tanečník, máš talent po mně, říkával. V mých čtrnácti se naši rozvedli. Máma se zamilovala do kolegy a hned po rozvodu si ho vzala. I táta se znovu oženil. Už mě nevozil na tréninky, nechodil na vystoupení a začal dělat drahoty s alimenty.“

„Když se muž rozvede se ženou a ještě častěji, když se žena rozvede s mužem, tak on se z pro mě nepochopitelného důvodu přestane cítit otcem společných dětí,“ říká psycholog Petr Knotek. „Není mužem ženy, není ani otcem dítěte.“

Za rok se Simoně narodil nevlastní bratr, maminka byla na rodičovské dovolené a nový partner nehodlal financovat nákladný koníček její dcery. „Myslím, že šťastná v té době nebyla už ani ona a možná rozvodu i litovala,“ vzpomíná Simona.

„Ale dost jsme se v té době odcizily. Otčím je žárlivý, chtěl ji mít jen pro sebe, navíc se projevil jako počtář a skrblík. Podle mého s ním máma zůstala jen proto, že spolu měli dítě a nechtěla riskovat další rozvod,“ dodává.

Chování přenesené z původní rodiny

Podle psychologů lze jen těžko poznat, jestli a do jaké míry se změní chování partnera po narození společného potomka. Leckdy to neví ani muž sám. Zejména pokud zatím žádné vlastní dítě nemá.

„Radila bych ženám, aby se hodně zajímaly o to, jak se muž choval v předešlých vztazích a proč se případně rozpadly. Podívala bych se i do původní rodiny, neboli snažila bych se poznat jeho rodiče a příbuzné. Lze s určitostí tvrdit, že se ke mně partner bude chovat hodně podobně, jako se choval k partnerkám v minulosti, a úroveň jeho původní rodiny vstoupí i do mé. Ať spolu budeme žít, nebo budeme po rozvodu střídavě pečovat o společné dítě, tak ta úroveň tam pořád bude,“ dodává psycholožka Magdalena Frouzová. Zavírat před tím oči se podle ní krutě nevyplácí.

Od šestnácti sama za sebe

„Z domova jsem odešla v šestnácti,“ pokračuje Simona ve vyprávění, „nastěhovala jsem se ke svému tanečníkovi, který mě v podstatě živil. Máma mi dávala pět set korun na měsíc, i když jsem domů jezdila jen na víkendy. Alimenty od táty si nechávala jako přilepšení k mateřské.“

V osmnácti se Simona rozhodla požádat soud nejen o zvýšení výživného od otce, ale i o to, aby je táta posílal na její účet. Seděli s tátou proti sobě, byli si tak podobní a kdysi i velmi blízcí.

„Strašně mi ublížil tím, že se na mě vykašlal, doufala jsem, že mi soudkyně dá slovo a já mu to tam všechno řeknu,“ pokračuje studentka. Podle psychologa Petra Knotka je vztah otec-dcera vždy mnohem silnější než otec-syn. Pokud jsou si navíc podobní i fyzicky a mají talent pro stejné věci, je pro dceru otcovo odmítnutí o to těžší.

„Simonino vystoupení u soudu mělo znamenat zvednutý prapor: jsem přece tvoje dcera, kus tebe. Ona to sice vypočítává hmotně, chce po něm víc peněz, než si on může dovolit zaplatit, ale jsem přesvědčen, že vnitřní zpráva je jiná,“ dodává psycholog.

Prozíravá soudkyně Simoně prostor nedala a navrženou částku, čtrnáct tisíc korun, snížila na polovinu. Jenže v okamžiku, kdy soud nabyl právní moci, odstřihla ji máma. „Co bych za to dala, kdybych měla sedm tisíc jen pro sebe,“ řekla a přestala dceru finančně podporovat.

Spoléhám se jen sama na sebe

Podle Magdaleny Frouzové v osmnácti nastává doba, kdy se dítě vyjadřuje k tomu, jaké mělo dětství a jak kvalitní rodiče byli. V tomto případě se dívka cítí oprávněně poškozená oběma rodiči, protože ztratila v šestnácti domov, a předčasně začala žít partnerským životem. A je možné, že chce využít toho, aby před státní institucí vyjádřila svůj názor na celou situaci. Co to pro ni do budoucna může znamenat?

„Určitě to ovlivní její vztahy. Získala pocit, že se nemůže na lidi ve svém okolí příliš spolehnout. Možná nabyla dojmu, že se o vlastní děti nemusí příliš starat, nebo se k nim upne až patologicky,“ tvrdí Magdalena Frouzová a dodává, že ženy s podobnou zkušeností z dětství si často nechají ve vlastním manželství líbit víc, než je běžné, jen aby vztah udržely a jejich děti nepotkal stejný osud.

Pokud nejde u soudu jen o formalitu, ale stojí proti sobě dítě a rodič, je to podle odborníků vážná situace, která na vztahu nechává negativní stopy na dlouho dobu. Někdy se stane, že následkem toho děti a rodiče spolu několik let nemluví, což je strašná škoda. Podle psycholožky můžeme totiž dětem mezi dvaceti a třiceti hodně předat. Je to doba, kdy už mezi sebou můžeme otevřeně mluvit a bavit se o hodnotách, které považujeme za důležité.

Obětované děti
"Pravděpodobnost, že si dítě přilepší, když matka přivede nového partnera, se nedá příliš odhadnout. Do rodiny přijde muž, který má zpočátku dítě partnerky rád.
Jenže ve chvíli, kdy se narodí společný potomek, zvítězí určitý druh narcismu a dítě z předešlého vztahu se může začít cítit odstavené. Ženy to ne vždy vnímají jako natolik velký problém, aby se jím zabývaly, a muži v tom moc nepomáhají.
Muž touží po dominantní pozici a většinou ji získá narozením společného dítěte. V tom okamžiku jsou děti z předešlého vztahu obětovány, často bohužel oběma rodiči.
Budoucnost s novým partnerem si zpočátku ženy malovaly v růžových barvách jako oázu všeobecné lásky. Ono to tak zpočátku mohlo i vypadat. Jenže narozením společného potomka se ocitnou v pasti. Nemají už kam ustoupit."
Magdalena Frouzová, psycholožka