V brněnské školce hledají děti cestu z ghetta

I takhle divoce to může vypadat ve školce, v tomto případě v předškolním klubu, který připravuje malé Romy na vstup do většinové společnosti. Při Muzeu romské kultury v Brně funguje od poloviny října a dvakrát týdně sem dochází osm dětí z blízkého ghetta.

„Je to pro ně odrazový můstek, aby se jednou dostaly za hranice omezeného prostoru, kde žijí, protože rodiče jim tu cestu neukážou,“ vysvětluje význam klubu mentorka Eva Boháčková.

Už podle toho, jak dobře jsou děti oblečené a upravené, že je maminky pravidelně a vesměs na čas vodí, přispívají desetikorunou na svačinu a mnohé ještě dlouho před koncem klubu čekají na své potomky ve vrátnici, se dá poznat, že rodiny nejsou ze samého sociálního dna. Přesto nemůžou kvůli existenčním starostem dětem předat to, co by jim pomohlo úspěšně se začlenit do běžné školky a školy. Není to zkrátka v jejich tradici. Víc než duchovní hodnoty je totiž za jímá to, jestli mají jejich děti plná bříška. Kvůli tomu, že je v rodině na prvním místě jídlo, často nezbydou peníze třeba na plnicí pero.

„Nemají obrázkové knížky a vůbec neznají pohádky, protože rodiče jim nejsou zvyklí číst,“ říká jedna z učitelek v předškolním klubu Anna Frišaufová, třiadvacetiletá studentka sociální pedagogiky, která také doučuje romské školáky.

„Děti nemají doma tolik podnětů, víceméně vyrůstají volně jako součást komunity a nestává se, že by si s nimi maminka sedla a malovala nebo jim zazpívala písničku. Mladší školáci mají problém vzpomenout si aspoň na jednu pohádku, a když měli přinést do vyučování knížku, tak namítli, že doma žádnou nemají.“

Není divu, že jsou caparti vděční za každou maličkost, kterou neznají, a velkým zážitkem je pro ně už jenom cesta výtahem. Jednou týdně navíc navštěvují běžnou školku, kde už jedna z holčiček, čtyřletá Anetka, získala místo. S umisťováním romských dětí je ale obecně problém, protože jejich rodiče zpravidla nesplňují zásadní kritérium pro přijetí - mít práci.

„Mám ale dojem, že někdy drží dítě doma, i když školka náhodou volno má, protože se bojí, že to jejich potomek nezvládne,“ upozorňuje Eva Boháčková.

Přestože romské rodiny jsou zpravidla hodně početné, vazba dětí na rodiče bývá velmi silná, takže v prvních hodinách odloučení někdy tečou slzy.

„Zazpíváme Markétce, aby jí nebylo smutno,“ snaží se učitelka zabrzdit nářek dívenky, která je v klubu poprvé. Místo toho však zpěv odstartuje další nával pláče, který se ukáže být nakažlivým. Holčička se přitiskne ke dveřím a nechce na sebe nechat sáhnout. Až když do místnosti dorazí její matka, usadí se jí na obličeji spokojený úsměv, který vydrží až do konce, a přestanou pofňukávat i ostatní.

„To je přece normální, že se tříletému dítěti, které se dostane bez maminky do cizího prostředí, stýská. Když pak rodič mezi nás přijde, dítě si aspoň lépe zvykne,“ říká Anna Frišaufová. Protože se navzájem všechny rodiny znají, jsou z jednoho domu a mnohdy navíc příbuzensky provázané, bere přítomná maminka ostatní děti jako vlastní a z židle pod oknem je napomíná nebo chválí.

V momentě, kdy nejprůbojnější Nelinka vrazí pro nic za nic pohlavek učitelce Barboře Pohlové, se však neudrží a napřáhne se, aby holčičku uhodila. Nakonec ale jenom zvýší hlas: „Chceš jít do kouta? Řeknu to tvojí mamce a ta ti natluče!“

„Fyzické tresty rodičům rozmlouváme, protože agrese vyvolává další agresi,“ vysvětluje mi Eva Frišaufová. Ví, o čem mluví. Během necelých dvou hodin nakazila Nela svým temperamentem, který občas bolí, několik dalších dětí.

Jak se ale ukázalo, romská drobotina je otrlá a zřejmě na ledacos zvyklá. Když Nela bezdůvodně praštila autíčkem Gracielu, až jí na čele zůstal otisk podvozku, drobná holčička ani nepípla. Naléhání učitelky, že by se měla jít Nela omluvit, jinak si už nebude smět hrát, nebylo nic platné. Místo toho se útočnice nafoukla, že bude žalovat mámě, a obula se, že odchází.

Kromě toho, že tu a tam někoho bouchne nebo vykráká za vlasy, má Nela podobně jako ostatní problém s českou slovní zásobou. V jejím případě však bijí do uší sprostá slova, která se ji v klubu snaží odnaučit.

„Týden od týdne jsou vidět pokroky a nevhodných výrazů od ní slyšíme čím dál méně. Maminka řekla, že to pochytila na dvorku, tak jsme ji požádaly, jestli by v tu chvíli nemohla dceři důrazně říct, že taková slova se neříkají,“ podotýká Anna Frišaufová.

„Nevýhoda našeho klubu je v tom, že je to segregovaný kolektiv, ve kterém se děti nedostanou mimo romskou komunitu. Ale potřebovali jsme se od něčeho odrazit,“ říká Eva Boháčková s tím, že děti u nich získají samostatnost a zdravé sebevědomí, naučí se pracovat v týmu, pomáhat ostatním a zacházet s předměty, jako jsou hračky, ale třeba i nůžky.

„Doma mají akorát kočárek pro panenky, který si vozí, a to je jejich jediná hra. Takže když přijdou do školky mezi české děti, je vidět, že si zpočátku nevědí rady s kuchyňkou nebo se stavebnicemi.“

Velkým handicapem je pro ně také slovní zásoba, vždyť doma slyší většinou romštinu nebo zkomolenou češtinu. Jejich rodiče špatně skloňují a používají dost omezený počet slov. „Ne všem a ne všechno rozumíme, protože mají v hlavě oba jazyky dost popletené, což u dětí, které se učí dvě řeči, není nic neobvyklého.“ přiznává učitelka Eva Frišaufová. Maminky však hned po prvních návštěvách klubu zaznamenaly u svých dětí posun k lepšímu.

„Jarda už trochu mluví česky a umí poprosit, když něco chce,“ říká Božena Gabčová, která chtěla dát syna do běžné školky, ale nebylo místo. „Tak chodí zatím sem, ať se něco naučí a nesedí furt doma,“ dodává žena s miminkem v náručí.

Tím mimoděk vystihuje cíl podobných aktivit Muzea romské kultury, které se zaměřují na to, aby se obyvatelům ghetta rozšířily obzory.

„Čím menší dítě, tím lépe se s ním dá pracovat, protože ti starší už mají zažité vzory od svých rodičů. Nudí se, jen tak posedávají na ulici a je těžké s tím pohnout, protože nevědí, že život je bohatý až za branou ghetta,“ podotýká Eva Boháčková.

„Jdou nanejvýš nakoupit, ale jinak odtud nevytáhnou paty. Všechno, co je mimo, je pro ně cizina. Když jsme jeli se školáky na výlet, kousek za Brnem se ptali, jestli už jsme v zahraničí.“

Tři starší děti Veroniky Ferencové chodí do Muzea romské kultury na doučování, a protože se to osvědčuje, neváhala přihlásit nejmladší dceru Nelu do předškolního klubu. „Naučí se češtinu a zvykne si na kolektiv. Doma už si zpívá, maluje a poznává barvy. To víte, mám čtyři děti a je těžké se každému věnovat,“ odpovídá mi žena z brněnského ghetta na otázku, proč některé věci nenaučí dceru sama.

Eva Boháčková ze zkušenosti potvrzuje, že i činnosti spojené se školou jdou obvykle mimo rodiče. Pracovníci muzea tak dohlížejí na to, aby šest Romů, kteří přestoupili ze segregované základní školy do běžné, plnilo své žákovské povinnosti.

„Staráme se o to, aby dorazili do školy a byli připravení, protože v domě plném lidí nemají podmínky na psaní úkolů ani na učení. Navíc rodiče se dětí nikdy nezeptají: ,Máš napsané úkoly?‘ Nanejvýš tu otázku položí nám a případně požádají, abychom zadání udělali, že to sami nezvládnou. Myslím si, že spoustu věcí by dokázali, ale jsou přesvědčeni, že paní učitelka je chytřejší.“

Na druhou stranu si někteří Romové z ghetta od bílé většiny pořád zachovávají odstup a nanejvýš si s pedagogem vymění pár slov přes škvíru ve dveřích.

„Některé rodiny nás pozvou domů na kávu, ale u jiných zase cítím bariéru, že my jako svobodné a bezdětné ženy, které navíc nejsou Romky, nemáme právo je čemukoliv učit. Když už ale rodiče přesvědčíme, aby se vypravili na třídní schůzku, dokáže je prostředí mimo ghetto zaujmout. Jedna rodina už projevila zájem přestěhovat se do klidného místa plného zeleně na Kraví Hoře blízko školy, aby mohli malou sami vodit,“ zmiňuje Eva Boháčková jeden z nadějnějších případů.