„Před čtyřmi a půl roky k nám přijeli s jednou igelitkou, zavšivení a začouzení od ohně, u kterého se hřáli v domě bez okenních tabulek,“ popisuje sociální pracovnice Dětského domova v Chomutově Iva Bosáková.

Tři o něco starší sourozenci obou chlapců byli zapleteni do loupežných přepadení a do prostituce, matka jim zemřela a otec jejich sirotčí důchody pravidelně propíjel a prohrával v automatech. Všem dětem dal tisícovku na měsíc, ať se o sebe postarají.

Víc než týraných a zneužívaných

Kvůli zanedbané péči se v posledních letech do dětských domovů dostává čím dál vyšší počet dětí a podle statistik z loňského roku je jich dokonce víc než týraných a zneužívaných dohromady. Nejde však o případy, kdy by rodiče za nic nemohli a jenom se ocitli bez prostředků.

„To byste se divila, co všechno může prožít dítě do svých pěti let,“ říká Jitka Pojmanová, ředitelka Dětského domova v Chomutově. Už několik let má toto zařízení nabito a za každé dítě, které odejde, hned nastupuje další.

„To byste se divila, co všechno může prožít dítě do svých pěti let,“ říká Jitka Pojmanová, ředitelka Dětského domova v Chomutově. Už několik let má toto zařízení nabito a za každé dítě, které odejde, hned nastupuje další.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Ústavní výchova se u dětí nenařizuje z důvodu nedostatku peněz, ale kvůli neschopnosti rodičů řádně děti vychovávat,“ upozorňuje Jiří Mičaník, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí Městského úřadu v Novém Jičíně.

Odborníci z domovů za stále častějším selháváním rodičů vidí fakt, že řada lidí, většinou dlouhodobě závislých na sociálních dávkách, dnes mnohdy ani neví, jak o dítě pečovat. Odjakživa přece existovaly rodiny, které neměly peněz nazbyt, ale to nejnutnější pro své děti přesto zabezpečily.

Po příchodu do dětského domova jsou zanedbané děti vděčné za cokoli. Někdy jim stačí věnovat jenom trochu pozornosti.

Po příchodu do dětského domova jsou zanedbané děti vděčné za cokoli. Někdy jim stačí věnovat jenom trochu pozornosti.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Rodiče někdy nepotřebují peníze, ale někoho, kdo by jim řekl, jak se mají starat,“ tvrdí ředitelka chomutovského domova Jitka Pojmanová.

Psycholog Slavomil Hubálek je zase přesvědčen, že na vině je i momentální ekonomická krize. „Rodina selhává dlouhodobě, což dokazuje počet rozvodů, ale nezaměstnaní navíc ze zoufalství pijí, fetují a hrají automaty. Nedávno jsem posuzoval věrohodnost znásilněné paní, která dala celou mateřskou manželovi, aby zaplatil nájem, a on cestou na poštu, jak říkala, hodil prachy do bedny, tedy prohrál v automatu. Protože jim hrozilo vystěhování z bytu, šla žena pro půjčku k sousedům, kde ji znásilnili,“ líčí psycholog jeden ze způsobů, jak je možné přijít o střechu nad hlavou a následně třeba i o potomky.


Dej sem bundu

Potíž je v tom, že většině rodičů, kteří nejdřív odebrání dítěte možná i litují, začne situace časem vyhovovat. Na bytových podmínkách, kvůli kterým o dítě přišli, nic nezmění, mnohdy si ani nenajdou práci a kočují po charitách a sociálních ubytovnách po celé republice. Něco o nich napovídá také informace, že z šedesáti dětí z Dětského domova v Chomutově jezdí domů na Vánoce nanejvýš devět a z nich několik nedostane jediný dárek.

Někteří rodiče dokonce na dětském domově, který dítě na náklady státu (měsíčně stojí jedno dítě v domově až 40 tisíc korun) zabezpečí po všech stránkách, parazitují. Vychovatelky se nestačily divit, když třináctiletá Maruška odjela domů na návštěvu v novém oblečení a vrátila se v hadrech. Bundu, kterou jí pořídily, pak viděly na její matce.

Dětské domovy kupují svým svěřencům nové oblečení, o které je ale kolikrát připraví jejich vlastní rodiče.

Dětské domovy kupují svým svěřencům nové oblečení, o které je ale kolikrát připraví jejich vlastní rodiče.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Rodiče dětem, když je k nám odevzdávají, říkají: Musíš to s nimi vydržet, o to si řekni, na to máš nárok… Neberou to tak, že je to jejich ostuda. Výčitky svědomí mají jenom před úředníky a na nás chodí štěkat. O co jim jde? Že by mohla mít Olinka lepší džíny, pročpak nemají televizi taky v ložnici a jestli dostávají čokoládu. Dětem celé roky jenom slibují, že si je vezmou zpátky, a přitom pro to nic nedělají,“ vysvětluje s hořkým úsměvem vedoucí vychovatelka chomutovského domova Petra Petreková.

Jenže i když se rodičům začne dařit lépe, není to záruka, že si dítě natrvalo odvedou. „Matce, která měla dluhy na nájemném, vzali kvůli zanedbané péči čtyři potomky. Odstěhovala se k rodičům do rodinného domku, už léta pracuje v drůbežárně, kde vydělává velmi slušně, ale děti si nevezme. Místo toho na ně v klidu řádně platí (podle věku na jedno maximálně 1500 měsíčně), a kdykoliv se děti zeptají, jestli půjdou domů, odmítne se s nimi o tom bavit, nebo řekne, že její rodiče si to nepřejí. Proč si ale nepořídí byt, aby mohla mít děti u sebe?“ kroutí hlavou Petreková.

Nový život s novými dětmi

Kdo má občas přece jenom pochybnosti, jestli je správné nechávat děti z vlastní pohodlnosti v dětském domově, zásobuje své ratolesti drahými dárky. „Děti si moc dobře uvědomují, že jsou jim rodiče hodně dlužni, takže se nerozpakují po nich chtít mobil nebo kolečkové brusle,“ říká ředitelka Jitka Pojmanová. Ještě smutnější však bývají případy, kdy se rodiče, nebo aspoň jeden z nich, rozhodnou začít nový život včetně toho, že si pořídí nové děti, o které se starají pod dohledem sociálního odboru, a na ty odložené zapomenou.

Psycholog Slavomil Hubálek si myslí, že za selháváním rodičů může být i vyšší nezaměstnanost.

Psycholog Slavomil Hubálek si myslí, že za selháváním rodičů může i vyšší nezaměstnanost.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

„Problém je v tom, že rodiče mají často čtyři pět dětí, to znamená víc, než na kolik finančně stačí. Navíc leckdy upřednostňují své radovánky a potomky odstaví na druhou kolej. I když nemají a zpravidla ani nehledají práci, pořád si myslím, že kdyby chtěli, mohli by díky pomoci od státu nějakým způsobem rodinu utáhnout. Jenže obvykle to v těchto rodinách nefunguje ani citově,“ podotýká ředitel Dětského domova v Dolních Počernicích Martin Lněnička s tím, že za dvanáct let, co je ve funkci, narostl počet zanedbaných dětí v jejich zařízení asi o deset procent.

Předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková si naopak myslí, že ekonomická podpora státu by měla být ještě větší. „Podle úmluvy o právech dítěte je povinností státu vytvořit podmínky pro to, aby rodina mohla fungovat. A základem je mít střechu nad hlavou. Je sice hezké, že tady bude plno psychoterapeutů a sociálních pracovníků, kteří budou rodičům radit, co mají dělat, ale to není zas tak velká pomoc.

Peníze určené na zaplacení nájmu můžou skončit i v hracím automatu.

Peníze určené na zaplacení nájmu můžou skončit i v hracím automatu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Stát by měl pro rodiny v nouzi vytvořit a hradit chráněné bydlení. Roční nájem by vyšel na desetinu toho, co stojí umístění tří dětí v dětském domově. Dřív přece taky byli chudí lidé, kteří vychovali děti, ale většinou s nimi měli kde být, měli nějaký domek, zatímco dneska je v nájemních bytech jiná situace,“ upozorňuje Marie Vodičková, jejíž FOD nabízí dětem azyl v Klokánkách a pro pět rodin má k dispozici byty. „Často jenom jeden z rodičů všechny peníze rozfofruje, ale někdy příjem skutečně nestačí,“ dodává.

Co je to oběd?

V některých rodinách děti vyrůstají na instantních čínských polévkách nebo na suchých rohlících, a tak není divu, že se v prvních týdnech v dětském domově, kdy začnou přijímat pravidelnou a pestrou stravu, zakulatí. „Nejdřív žijí prakticky jenom od jídla do jídla a pořád se nemůžou nasytit. Předškoláci toho spořádají stejně jako ti větší a po obědě už se ptají, co se vaří k večeři. Pak se jich ale ujmou vychovatelé, se kterými to vyběhají,“ říká Petra Petreková s tím, že zpočátku je nechtějí v jídle omezovat, aby děti neměly tendenci si někde bokem křečkovat. Ředitelka Jitka Pojmanová ke stravovacím zvyklostem některých rodin dodává: „Představte si, že v téhle době k nám přišly děti s křivicí (onemocnění kostí způsobené nedostatkem vitamínu D - pozn. aut.)! Nehledě na to, že řada kluků a holek až u nás poprvé viděla na talíři zeleninu, luštěniny a rybu.

Mnohé děti ani neznaly výrazy jako snídaně, oběd a večeře. Pro ně to zkrátka všechno bylo jídlo. Jenže i když jsou pro někoho po velkou část dětství každodenní dobrotou placky z mouky a vody, může na ně později vzpomínat s láskou. To když si v prostředí blahobytu začne matku, která mu stále chybí, idealizovat.“

Ani rodina, která je finančně na dně, by podle odborníků v našich podmínkách nemusela skončit na ulici.

Ani rodina, která je finančně na dně, by podle odborníků v našich podmínkách nemusela skončit na ulici.

FOTO: fotobanka Profimedia

Těžko říct, jak bude na chatrč bez střechy a podlahy, kde ještě před rokem žila se svou matkou a dalšími bezdomovci, vzpomínat šestiletá Jitka, která po zásahu úřadů loni v prosinci skončila v brněnském dětském domově. S odstupem času jí možná i pobyt v zarostlé zahradě bez tepla a vody bude připadat jako kus romantiky.

Mají jeden druhého

I když rodina přijde z jakéhokoliv důvodu o střechu nad hlavou, neznamená to, že musí skončit na ulici. „Pokud o takové řešení své sociální situace projeví zájem, můžeme je ubytovat v azylovém domě,“ říká Jiří Mičaník z Nového Jičína. Kromě měst pomáhají i občanská sdružení jako Fond ohrožených dětí či Almathea, která buď přímo poskytnou přístřeší, nebo se lidem snaží intenzívně pomoct, aby se postavili znovu na nohy. Ne vždycky však o to rodiny stojí.

S otcem Matěje a Tobiáše, kterým je dnes třináct a šestnáct let, to zatím nevypadá nijak slibně (úřední zpráva uvádí, že dál přežívá nedůstojným způsobem života v rozbořeném bytě bez oken a nejzákladnějšího vybavení) a podle všeho o návrat dětí, z nichž některé skončily v polepšovně, ani nestojí. Jeho dva mladší synové, ze kterých udělal děti ulice, jsou však z nejhoršího venku. Už jenom nástup do školy, kam předtím nechodili, byl pro ně velkou událostí. „Všechny podněty včetně domácích úkolů přijímali s obrovským nadšením a radovali se, když se naučili číst,“ vypráví Iva Bosáková z chomutovského dětského domova.

Všechny pokroky Matěje a Tobiáše s nimi prožívá i sociální pracovnice chomutovského dětského domova Iva Bosáková.

Všechny pokroky Matěje a Tobiáše s nimi prožívá i sociální pracovnice chomutovského dětského domova Iva Bosáková.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Několikaletý skluz ve škole oba rychle dohnali a Matěj je dnes dokonce ve fázi, kdy je mu to málo. Začal vyrušovat, protože se nudí. Tobiáš se zase zhlédl ve fotbale a nic jiného pro něho neexistuje, takže v učení trochu pokulhává a z jedniček šel na dvojky a trojky,“ říká sociální pracovnice Bosáková, která v létě staršímu z bratrů vyřídila pas, aby mohl se svým fotbalovým týmem na zápasy do ciziny.

Dětský domov chlapcům spoří jejich sirotčí důchody po mamince, aby měli základ na koupi bytu, až se budou chtít osamostatnit. „Jenomže se stává, že když dítě v osmnácti odejde, tak se najednou rodina, která se do té doby nezajímala, přihlásí a peníze mu vezme. Kluci mají aspoň výhodu, že mají jeden druhého, že starší může poskytnout zázemí pro toho mladšího,“ dodává Iva Bosáková.

(Jména chlapců v Chomutově jsou změněna)