Podle srovnávací zprávy Organizace zemí pro hospodářskou spolupráci a rozvoj vydají země OECD v průměru 13,3 procenta svých veřejných výdajů na vzdělávání, země EU 12,1 procenta a Česká republika 9,9 procenta. Co se týká celkových výdajů na jednoho žáka a studenta, je Česko téměř na konci tabulky. Jak se to podle vás projevuje, chybějí dnes ve školách například pomůcky?

Z vlastní praxe i další práce z terénu škol vím, že pomůcky opravdu chybějí. Školy si mnohdy dokonce nemohou dovolit ani například nové dějepisné či zeměpisné mapy nebo výbavu jazykových učeben.

Promítá se to do kvality výuky?

Bohužel nedostatek financí se pak skutečně logicky promítá i do kvality vzdělávání. Ještě hůře než základní a střední školy jsou na tom ale veřejné školy vysoké, především humanitně zaměřené, tam chybějí i věci naprosto základní. Jednotlivé katedry živoří z absolutního minima. Při tom všem se po vás žádá nejen výuková, ale i seriózní výzkumná práce. Vláda by si měla konečně uvědomit, že na kvalitě vzdělávání záleží naše budoucnost, a začít pomýšlet i na (dlouhodobé) investice do vzdělávání.

S nízkými výdaji souvisí také platy učitelů, které jsou v Česku zhruba poloviční proti zahraničí, dokonce třetí od konce v EU. Ministr školství Josef Dobeš (VV) chce od Nového roku dorovnat platy kvalifikovaných nových kantorů na 20 tisíc korun hrubého. Jaká je nálada mezi učiteli? Těší se?

Ptal jsem se mnohých kolegů, ale žádný z nich přidání nevěří, i když by asi rádi věřili. Učitelé si snad už zvykli na to – nedoufat. A já se jim ani nedivím. Když učitel bere stejně jako dělník v čistírně odpadních vod a několikrát méně než kterýkoli řemeslník (při vší úctě k oběma zaměstnáním), vede to k apatii a ztrátě důvěry ve zlepšení.

Pravděpodobně celá věc dopadne tak, že se peníze do škol pošlou prostřednictvím krajů ředitelům škol a ti rozhodnou, komu přidají; jistotu tedy z učitelů nemá nikdo. Osobně si však myslím, že by si začínající kvalifikovaný učitel ZŠ zasloužil alespoň průměrnou měsíční mzdu. Nyní nastupuje za necelých 16 tisíc hrubého.

Až deset procent školáků od 3. do 6. třídy zažilo kyberšikanu, současná kampaň radí rodičům a dětem, jak se s tímto nešvarem vypořádat.

FOTO: fotobanka Profimedia

Čeští pedagogové ale na druhou stranu podle srovnání OECD tráví v práci mnohem méně času. Například středoškolský učitel v USA stráví ročně výukou 1051 hodin, kantor ze zemí OECD průměrně 661 hodin a Čech jen 608 hodin.

Tyto údaje samy o sobě nemusejí vypovídat o skutečném stavu věcí. Záleží také, jak se k nim došlo, jak bylo šetření postaveno, jak byly otázky pro učitele formulovány a tak dále.

Když budete na každou hodinu výuky počítat hodinu přípravy a půlhodinu administrativy (což je údaj spíše podsazený), zjistíte, že na základní škole nebo doma odpracujete při 22 hodinách přímé výukové činnosti za týden vlastně 55 hodin. To je za deset měsíců školního roku (nepočítaje v to Vánoce a Velikonoce) a přípravný týden 2365 hodin. Takže si jako učitel prázdniny „napracujete“ v průběhu roku.

Ať si jdou učitelství vyzkoušet ti, kdo tvrdí, že má český učitel nadstandardní množství volna a že jeho hodina trvá jen 45 minut.

V čem všem dnes spočívá práce kantora?

Český učitel dělá vlastně všechno. I ty činnosti, které v jiných zemích vykonává asistent, speciální pedagog, psycholog nebo školní dozorce. Někdy si dokonce připadáte, jako že učíte takzvaně „na vedlejšák“.

Administrativy přibývá, dozory jsou stále náročnější, přibyly také elektronické systémy, do kterých se zapisuje v podstatě všechno. Mnozí učitelé se nadstandardně věnují žákům s různými poruchami učení, kterých mívají například i šest, sedm ve třídě. V zemích EU má běžně každý takový žák svého osobního asistenta.

Velký objem práce představuje třídnictví; za něj dostanete maximálně osm set korun hrubého měsíčně, to podle počtu dětí. Učitel, který je vedoucím metodické sekce, zodpovídá za kvalitu daných předmětů, což obnáší řadu činností navíc, avšak za tuto funkci nedostává žádný příplatek, popřípadě jen minimální.

 

Ať si jdou učitelství vyzkoušet ti, kdo tvrdí, že má učitel nadstandardní množství volna a že jeho hodina trvá jen 45 minut.

Ještě nedávno jste působil na ZŠ. Kolik času jste vy osobně trávil přípravami?

Osobně jsem na základní škole trávil přípravami daleko větší množství času, než jsem si sám kdy představoval. Když máte připravit kvalitní pracovní listy nebo zajímavé pomůcky, je to i několik hodin práce, dobrou zážitkovou hodinu můžete připravovat i půl dne.

Začínajícímu učiteli zaberou přípravy o mnoho více času než zkušenému kantorovi, ale rozhodně neplatí, že učitel si dělá přípravu jenom jednou a pak už takzvaně jede podle staré přípravy až do konce své kariéry. Alespoň ne dobrý učitel. Vždyť vše se mění, věci okolo, žáci i učitel sám.

Jinak si nemyslím, že přípravy středoškolského pedagoga musejí nutně zabrat více času a energie než přípravy učitele základní školy. Jasně a stručně podat základní věci, navíc přitažlivou formou, je mnohdy náročnější než zprostředkovat „odvozené“ vědění.

Je podle vás učitelství skutečná profese?

Rozhodně ano. I když někteří odborníci mluví o takzvané poloprofesi. S názorem, který je bohužel vlastní mnoha politikům, že učitelství je vlastně jen o tom „si před ty děti stoupnout a nějak to tam s nima do konce vyučování vydržet“, se ztotožňují snad jen hlupáci.

Učitelství neznamená jen dokonale znát obsah svého předmětu, ale rozumět celému oboru, a navíc, rozumět mu se zřetelem ke vzdělávání. Dobrý učitel musí vědět, co je v jeho oboru podstatné, co z toho pro výuku vybrat, jak to poskládat a jak tento nový celek srozumitelně podat. Musí vědět, jak na co navázat, co v daném okamžiku zdůraznit, co vypustit. Všechno navíc nelze vysvětlit, „odvykládat“. Řada věcí se musí zprostředkovat jinak než pouhým výkladem, například názorem, dramatizací, dialogem, společnou reflexí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Máte možnost srovnání, protože rovněž vedete různé praxe na různých školách. Jací jsou dnešní učitelé?

Jsou různí. Někteří jsou věrni tradičním metodám a výkladu, jiní jsou inovativní a neváhají jít např. cestou pokusu a omylu nebo se snaží o různé experimenty. Drtivá většina učitelů vám ale řekne, že jsou učitelováním unaveni, zvlášť v posledních několika letech, kdy nároky (profesní, ale například i administrativní) na učitele nepřetržitě rostou, podmínky na práci se ale nezlepšují. Ale zpět k tomu, jací jsou: Řekl bych, že každý, kdo si dobrovolně zvolí tuto profesi, je přinejmenším idealista. A musí mít mnoho energie.

A dnešní žáci? V čem se liší od těch minulých?

Podle mě nejsou ani lepší, ani horší než dřív, jsou prostě jiní. Například je na nich vidět, že na rozdíl od předchozích generací vyrůstají ve vizuální kultuře. Ale také v rychlé, soutěživé době s materiálními nároky. Podle toho si také volí i svoji další vzdělávací a životní dráhu. Řada žáků a studentů dnes zcela pragmaticky směřuje do oblasti ekonomie, práva a politiky, zatímco „dříve“ by je přitáhlo třeba umění.

Osvědčily se v praxi školní vzdělávací programy, které nahradily osnovy? Dnes vlastně učí každá škola podle svého.

Je asi příliš brzo na to, abychom to posoudili. Můj názor je ale takový, že reforma selhává, většina učitelů stejně učí ve „vlastních osvědčených kolejích“ a vůči školním vzdělávacím programům má osobní averzi, protože učitelé museli tyto takzvané ŠVP vytvářet nad rámec svých povinností i kvalifikace, zcela zdarma a de facto z donucení.

Jak učitelé ve školách reagují na častou šikanu ze strany žáků. Mezi těmi je teď velmi módní natočit kantora na mobil v trapné situaci, třeba jak se rozčiluje nad nekázní, a pak vše vyvěsit na internet.

I s touto takzvanou kyberšikanou jsem se v terénu setkal. Mnohdy si za to, že ho například žáci natočí, může učitel sám, třeba svoji vynucovanou autoritou, nepřátelským přístupem nebo zásadní neznalostí „látky“, mnohdy pubertální žáci „jen“ zkoušejí, kolik učitel vydrží. Ale věřte, že všechno má svou příčinu a nic se neděje jen tak. Většina školních řádů již šikanu ze strany žáků definuje a postihuje. Reakce učitelů jsou mnohdy opět agresivní, a celé klima školy se tak stává v podstatě nesnesitelným. Škola by přitom měla být místem příjemným, uvolněným a radostným.

Zastaví nekázeň a šikanu – i tu mezi žáky navzájem – smlouva s rodiči, kterou navrhuje Dobeš?

Za šikanu si jako společnost můžeme sami, takže jakkoli si vážím všech snah, asi ji žádná smlouva o chování dítěte ve výuce nezastaví. Osobnost se formuje v rodině, daleko účinnější by proto bylo nezanedbávat výchovu dítěte v rodině, a zvlášť v raném věku. Kdyby všichni rodiče dávali dětem ze sebe jen to nejlepší, žádná šikana ani podobné jevy by neexistovaly. Možná jsem ale moc velký idealista.

Mnozí z učitelů si vyzkoušeli ukázkové testy státních maturit, které visí na oficiálním webu nových zkoušek, a bědovali nad tím, že jsou stupidní. Vy sám jste je zkoušel?

Nezkoušel jsem je se studenty, ale zkusil jsem si je samozřejmě sám za sebe. K testům obecně mám velké výhrady a nejsem jejich zastáncem. V dnešní době je „výroba testů“ spíše výnosným byznysem než opravdovou vůlí přispět ke kvalitě vzdělávání. Ale hlavně jde o to, že testovat se dá jen velmi omezená část znalostí, dovedností, hodnot a postojů, které jsou součástí lidského vzdělání. I proto nejsem z testů státních maturit nadšen.