Vystudoval jste medicínu. Proč jste se nakonec rozhodl pro vědu a ne pro praktické lékařství?

No, ono to nebylo úplně rozhodnutí ze dne na den. Ještě na konci medicíny jsem počítal s tím, že budu "hodný pan doktor" a budu nemocným dětem zachraňovat životy (nebo přinejmenším zdraví). Ale chtěl jsem se předtím ještě něco dalšího naučit (abych v tom zachraňování byl vážně třída) a tak jsem nastoupil na dětské klinice na postgraduální studium. Tím jsem se dostal jak ke klinické práci, tak k vědě a práci v laboratoři.

A jelikož na klinice jsem byl těsně po škole samozřejmě poslední ucho a moje užitečnost spočívala především v tom, že jsem byl schopen sepisovat přijímací dokumenty a propouštěcí zprávy, v té "vědecké" části jsem měl obrovské štěstí. Jednak jsem se dostal do laboratoře, kterou krátce předtím založil dr. Trka (dnes uznávaný profesor) a jednak se nám vlastně velmi rychle povedlo v oblasti diagnostiky a výzkumu dětských leukémií dosáhnout zajímavých výsledků a publikovat je v dobrých zahraničních časopisech.

Takže ta "vědecká" miska vah pro mě začala být postupně zajímavější a nakonec převládl pocit, že nemocné děti nemusím zachraňovat zrovna tím, že jim budu píchat injekce a měřit tlak, ale že i práce v laboratoři může pomáhat a být užitečná.

Jaké jsou podle vás v ČR podmínky pro vědu, potažmo pro vědce?

Předpokládám, že se ptáte asi hlavně na financování, o kterém se teď dost mluvilo. Já osobně si určitě nemyslím, že by nebylo co zlepšovat, ale není to zas tak hrozné, jak se někdy píše, alespoň pokud mluvím za svůj obor. Nevidím do všech zákoutí české vědy, ale chci věřit, že se snad pomalu začíná čím dál víc uplatňovat pravidlo, že prostředky by měly jít přednostně tam, kde jsou produkovány nějaké skutečné výsledky. Přesto ještě pořád spousta peněz mizí ve zcela nesmyslných projektech, které postrádají originální vědeckou myšlenku – a tyhle peníze samozřejmě jinde chybí.

Co se týče podmínek pro vědce, je například určitě pozitivní, že tu ještě pořád u vědy zůstává celkem dost opravdu chytrých lidí. Myslím, že jsou to nadšenci, kteří svůj obor dělají proto, že je to opravdu baví – a to je pro ně důležitější, než skutečnost, že drtivá většina z nich by mimo vědu mohla vydělávat výrazně víc peněz.

MUDr. Jan Zuna přebírá z rukou bývalé ministryně zdravotnictví Dany Juráskové Cenu ministryně zdravotnictví za zdravotnický výzkum a vývoj za rok 2009

MUDr. Jan Zuna přebírá z rukou bývalé ministryně zdravotnictví Dany Juráskové Cenu ministryně zdravotnictví za zdravotnický výzkum a vývoj za rok 2009

FOTO: Foto archiv

Zabýváte se otázkou, jak u dětí vznikají leukémie. Dá se na to už nějak obecně odpovědět?

Odpovědět se dá na všechno, jen je otázka jak dobře... no, pokusím se. O tom, proč a jak leukémie vznikají, už něco víme (nebo si to aspoň myslíme), ale pořád zůstává spousta neznámých.

Tak například vše ukazuje na to, že leukémie vzniká nejméně ve dvou krocích, je tedy zapotřebí nejméně dvou zásahů, které změní genetickou informaci krevní buňky a přemění ji v buňku leukemickou. V prvním kroku z normální zdravé buňky vznikne buňka, které říkáme pre-leukemická. Ta se již významně množí a některé pochody v ní probíhají jinak, ale ani relativně velké množství těchto buněk (pre-leukemický klon) nezpůsobuje zřetelné onemocnění a tyto buňky stále mohou dobře plnit své normální funkce.

Pak však v některé z pre-leukemických buněk dojde k další změně a ta ji přemění na buňku plně leukemickou, která již své funkce neplní a pouze se množí, až její potomstvo začne vytlačovat z kostní dřeně buňky zdravé. V tuto chvíli většinou přijde dítě k lékaři a na nemoc se přijde.

Je pravda, že pro některé nemoci spojené s lidskou - dětskou imunitou je plodnou půdou tzv. skleníkový efekt, tedy, když jsou děti vychovávány ve sterilním prostředí?

Do určité míry zřejmě ano. Jde o to, že když se imunitní systém v předškolním věku dostatečně nestimuluje a "nenastartuje", může později nějaká relativně banální infekce vést k nepřiměřené imunitní reakci, jejímž důsledkem může být vážnější nemoc. Podle různých studií a statistik se to týká například dětské cukrovky, astmatu a také leukémií - právě neadekvátní reakce na infekci bývá zřejmě tím druhým zásahem, který změní pre-leukémii na leukémii.

Ale je důležité dodat, že tahle teorie funguje na velkých číslech, pro jednotlivce nemá praktický význam. Rozhodně neplatí, že by dítě, které do svých šesti let neprodělalo žádnou infekci, bylo ohroženo leukémií nějak významně více než dítě, kterému budete od malička schválně máchat dudlík v blátě. Spíš je myslím dobré si uvědomit, že přehnaná a úzkostlivá hygiena a zejména stranění se kolektivu nemusí pro naše děti znamenat vždycky to nejlepší.

S ohledem na svou práci a své vědomosti, jste na své děti přecitlivělý?

Myslím, že bych byl na své děti přecitlivělý i kdybych byl třeba řezník... Ale jako lékař mám skutečně navíc trochu nevýhodu v tom, že vím, že i za zdánlivě banálními příznaky se někdy může skrývat vážná nemoc - takže prostor pro fantazii by tu byl, ale snad to moc nepřeháním...

Tedy, je pravda, že když byly naší Elišce asi dva roky, měli jsme pocit, že se jí příliš snadno a příliš často tvoří modřiny. Samozřejmě mě jako první vysvětlení napadla leukémie a už jsem přemýšlel o otestování kostní dřeně. Nakonec jsem se naštěstí zklidnil a zatím se zdá, že Eliška dalších deset let prospívá docela dobře.

Co pro vás znamená ocenění, jakým byla Jesseniova cena pro lékaře s největším přínosem pro pokrok v medicíně, kterou jste letos získal?

Samozřejmě mě ta cena moc těší, tím spíš, že přišla naprosto nečekaně. Nejsem zas takový sběratel diplomů, abych to bral jako něco běžného, mám z ceny velkou radost. Ale musím zopakovat to, co jsem říkal i při přebírání ceny – beru ji jako ocenění výsledků celé naší skupiny. Vědecká práce je dnes týmová disciplína, ne nějaká soutěž jednotlivců.

A jestli mi Jesseniova cena přinese i nějakou výhodu třeba při přidělování grantů nebo peněz na výzkum? To asi spíš ne, takhle to myslím nefunguje (i když bych se jistě nezlobil). A při fotbale mi kvůli tomu kluci asi taky víc přihrávat nebudou.