Článek
Když spolu sedíme v cukrárně v centru Prahy, létají vzduchem slova jako parazit, svoboda, nezávislost, chuť si užívat a nekomplikovat si život. Jenže to je ještě slabší munice dobrovolně bezdětných, kteří si v Česku před čtyřmi lety založili vlastní klub a čile diskutují na jeho webových stránkách.
Mezi nimi a těmi, kteří plánují nebo už mají děti, se rozpoutala válka, ve které si kolikrát obě skupiny nemůžou přijít na jméno.
„Mě osobně děsí, jak mé kamarádky, které jsou těhotné, degenerují. Z inteligentních vysokoškolaček se stávají kvokající slepice,“ popisuje na diskusním fóru Kristýna. Není sama, kdo žije v přesvědčení, že narozením dítěte se člověku zhroutí dosavadní svět a jeho středobodem se v tu chvíli stanou pleny, kašičky, plastikové krámy a ošklivé čmáranice.
„Děti mi nic neříkají a porod mi připadá nechutný. Smyslem mého života je život žít, a ne ho přežívat u dětí,“ svěřuje se žena pod přezdívkou tara-best.
Pochybnostmi, jestli svého rozhodnutí nebude jednou litovat, se Iris netrápí: „Čím jsem starší, tím jsem radši. Nesedím uvázaná a uštvaná u dětí a těším se na nové možnosti.“
Podle psychologa Slavomila Hubálka si tak dobrovolně bezdětní vytvářejí obranný mechanismus z pocitu viny a studu za svůj přístup, který si ale nechtějí přiznat. „Proto vymýšlejí tyto bizarní konstrukce a obviňují normální lidi z nenormality,“ vysvětluje odborník.
Zároveň připouští, že asi deset procent populace by kvůli citové deprivaci nebo psychické poruše potomky skutečně mít nemělo. „Vidíme to ročně na několika případech, kdy matka dítě odloží nebo dokonce zabije.“
Nesnáším, když to řve
Dobrovolně bezdětní si psychicky připadají úplně v pořádku, jen jsou se svou jinou alternativou životního stylu ve společnosti v drtivé menšině. Ostatní včetně rodičů je zpravidla nechápou a často jimi pohrdají, což vyvolává jejich někdy neadekvátní reakci.
Devětatřicetiletá překladatelka Veronika, která český No Kidding klub založila, poznala stejné sdružení při svém pobytu v USA. „Jsou to lidi na jedné lodi a nebojí se to otevřeně přiznat. Jednostranné propopulační názory české společnosti mě odjakživa vytáčely a věděla jsem, že takových je nás víc, akorát je třeba se najít,“ zdůvodňuje svou iniciativu.
Klub má nyní kolem šedesáti členů především z větších měst s průměrným věkem něco nad třicet let. Převažují ženy, které toto téma potřebují více řešit. Když se jich zeptáte na jejich vztah k dětem, dostanete různé odpovědi. Na svých stránkách dokonce členové klubu vyhlásili anketu, z níž vyplývá, že vítězí neutrální přístup, daný tím, jak se konkrétní dítě chová.
Typickým představitelem této skupiny je právě Iris: „V momentě, kdy to začne řvát, je moje reakce negativní. Jsem ráda, že mám doma ticho, že si můžu odpočinout, že kolem mě nikdo nevřeští. Nemíním se starat o žádného parazita.“
Se všemi kamarádkami, které se staly matkami, přerušila kontakt. „Lišíme se v zájmech a nemáme si co říci, ale to neznamená, že bych je třeba nepozdravila na ulici.“ Iris je přesvědčena, že žena mateřstvím ztrácí milióny mozkových buněk.
„Několik takových znám, třeba svoji nadřízenou z bývalého zaměstnání, která je slepice a nezná jiné téma než vaření a děti, a jinam ji převést prostě nemůžete. Jestli je někdo ochotný trávit svůj čas u plotny a s dětmi, ať to dělá, ale ať to nevnucuje lidem, kteří k tomu mají averzi nebo jsou lhostejní.“
Jasno už od šestnácti
Že se nechtějí stát rodiči, ucítili většinou velmi brzy, takže takzvaně odstrašující příklady dětí přátel a příbuzných mají v jejich rozhodnutí jen okrajový význam. „Už odmalička jsem věděla, že nechci být matkou, protože mi ta role prostě nesedí a vím, že bych v ní byla nešťastná,“ tvrdí Veronika, která svou volbu nikdy netajila.
„Reakce mého okolí byla docela pokojná, i když někteří si asi mysleli, že si to později rozmyslím. Ale když se to nestalo, už to nikdo nekomentoval.“
Iris bylo už v šestnácti letech jasné, že bude žít podle svých představ, které s dětmi nemají nic společného. Nejdřív si, jak říká, užívala s partou, cestovala, sportovala a v šestatřiceti začala studovat hospodářskou politiku a správu.
„Myslím, že když v jednačtyřiceti skončím, tak na sezení v práci budu mít ještě času dost. Nedělám něco jenom proto, že se to musí, mám třeba vlastní načasování,“ vysvětluje.
Když si chce udělat radost, koupí si nejmodernější audio soustavu či skener, zajde na dobré jídlo nebo se vydá do přírody. „Čas, který nemusím trávit v práci, chci prožít co nejpříjemněji.“ Aby si při studiích něco vydělala, nabízí lidem po telefonu knihy. V předvolební kampani si ale také na pražském Masarykově nádraží přilepšovala rozdáváním letáků jedné politické strany.
„Jsem přesvědčena, že tahle republika půjde ekonomicky hodně dolů, takže ji za dva roky míním opustit. Škola mě nějak rozvíjí, ale co budu dělat v zahraničí, těžko odhadnout. Většinou beru práci, která je zrovna potřeba,“ plánuje s tím, že by nejraději zakotvila ve Velké Británii nebo v Německu. „Ale partner o tom ještě neví,“ potvrzuje Iris svou proklamovanou nezávislost.
Děti jako tabu
Vždycky si k sobě vybírala někoho, kdo ji nikam netlačí, a v inzerátech na seznamkách na rovinu zdůrazňovala, že nechce děti. „Teď mám o šest let mladšího přítele, programátora, který je duší také svobodný člověk. Kromě něho a kolegů mi vlastně na nikom nezáleží. Mám sice rodiče, o devět let mladší sestru a neteř, ale kdyby nebyli, bylo by mi to jedno. Navštěvuju je jenom ze slušnosti a hledím si svého. Nemám potřebu někoho něco učit a něco mu předávat. Děti jsou pro mě stejné tabu jako drogy nebo sebevražda.“
Na poznámky ohledně své bezdětnosti už Iris odpovídá s nadhledem průpovídkami typu Jo, jo, rodina je základ státu. „Nemá smysl mrhat energií a neustále se ospravedlňovat. Když člověk nebude žít tak, jak mu to vyhovuje, nebude spokojený ani on, ani lidi kolem. Přijde mi fajn najít si partnera, se kterým si nekomplikujete život dítětem a zároveň máte v sobě navzájem oporu.“
Jenže najít někoho, kdo časem nezmění názor a nezačne naléhat na zplození potomka, není vůbec jednoduché a ani seznamka na No Kidding neslaví žádné větší úspěchy. Veronika k tomu z vlastní zkušenosti říká: „Já jsem to dopředu věděla, takže jsem ani nehledala a byla jsem rozhodnutá žít jako single. Neměla jsem s tím žádný problém. Nakonec mi ale do cesty vstoupil úžasný muž se stejnými postoji a představami o životě, jako mám já.“
Jeden chce, druhý ne
Když někdo k pocitu, že se raději obejde bez potomků, dospěje až v průběhu vztahu, možná si tím zadělá na jeho konec. Pětatřicetiletá Vendula s Tomášem, kterému je o deset víc, začali téma děti řešit až po šesti letech manželství. Do té doby se shodli na tom, že je zatím nechtějí, a z vřískající drobotiny v letadle nebo u známých si dělali legraci. „Tehdy jsem netušila, že to manžel myslí smrtelně vážně,“ vypráví Vendula, právnička americké firmy v jižních Čechách.
Dětský křik je pro lidi, kteří se nechtějí stát rodiči, noční můrou.
Po miminku začíná intenzivně toužit, zatímco Tomáš věnuje veškerou péči a lásku jejich pětiletému boxerovi. „Ale co se stane, až pes jednou nebude a náš vztah bez živého tvora bude neúplný? Manžel má na to spoustu ironických odpovědí, že nejdřív bude další pes, potom papoušek a rybičky, ale já už vím, co chci. A když se jednoho dne rozhodnu definitivně, tak to budu řešit a nesmířím se s tím, že Tomáš děti odmítá. Od všech kamarádek slyším, že mít dítě je to nejkrásnější v životě. Že je to sice kolikrát dřina, ale plusy převládají.
Manžel miluje svou svobodu, ale skutečný důvod jeho volby z něho nemůžu dostat. Ve společnosti dětí není dvakrát nadšený, ale respektuje je a ze slušnosti o ně tu a tam projeví zájem. Když ale dítě řve, tak v sobě dusí nespokojenost a možná se utvrdí v tom, že to není to pravé. Navíc vidí kolegy, kteří před dětmi pomalu utíkají do práce, aby se jim nemuseli věnovat a měli chvíli svůj klid.“
V manželství dnes třiačtyřicetiletého Aleše z Prahy byl jiný problém. Jeho žena odmítala dítě kvůli chorobnému strachu z toho, že se nenarodí v pořádku a ona se o ně bude muset zbytek života starat. „Tehdy jsem jí to nerozmlouval, i když bych už dítě rád měl a její obavy mi připadaly přehnané.
Možná v tom byla z její strany i jakási pohodlnost. Jenže časem se náš vztah vyprázdnil, svazek se rozvolnil a po sedmi letech se nakonec rozpadl,“ popisuje svou zkušenost Aleš, kterému se s novou partnerkou před šesti lety narodil syn.
Zpovykanost bohatých?
„V moderních společnostech přibývá lidí, kteří prožívají odcizení, pocit osamění v davu, ztrácejí smysl existence a hledají náhradní falešná uspokojení. Dobrovolná bezdětnost je spíše problém lidí ve větších aglomeracích, protože venkovské chudé to nenapadne. Je to zpovykanost bohatého městského člověka, který se z egocentrických důvodů rozhodl, že jeho život bude bez potomků pohodlnější,“ míní Slavomil Hubálek.
Se svým názorem jako by dobrovolně bezdětným mával červeným hadrem před obličejem. „Touha po svobodě není v žádném případě na prvním místě. Náš hlavní důvod k tomu, nemít děti, je, že je prostě nechceme a nebudeme se do toho nutit kvůli nějakým normám a tradicím. Občas se ptám, jestli je náš životní styl skutečně volbou. Někdy mi připadá, že prostě nemůžeme jinak, protože bychom byli nešťastní. Pro nás je bezdětnost přirozená stejně jako pro homosexuály jejich chování,“ snaží se Veronika přiblížit vnitřní svět těch, které děti nezajímají nebo jim dokonce vadí.
„Ve zdravém lidském příběhu se osten smrti zalomí jedině pohledem na děti a vnoučata. Na tu nepřetržitou řadu živých, mrtvých a nezrozených,“ tvrdí psycholog Hubálek.
Z ankety na jejich webu kromě dominantního lhostejného přístupu vyplývá, že vyloženě pozitivní vztah k dětem má něco přes třináct procent z nich, dvakrát tolik se dětem raději vyhýbá a přes 22 % má pocit, že je děti obtěžují.
Řada z nich se přitom starostí o své blízké nezříká a pečují například o nemocného rodiče. Jiní si zase místo dětí pořizují domácí mazlíčky, o nichž se vyjadřují podobně jako matky o svých ratolestech. Někdy to, jak jinak, přehánějí. Anonym na fóru No Kidding píše: „Naši pesani jsou čistší a vychovanější než leckterý harantíci… Vlastní dětičky dokážou být pěkně nevděčný, ale pes, o kterýho se staráš, tě nezradí nikdy.“
