Starší generace si ještě pamatuje přísný učitelský, profesorský sbor či dokonce kombinaci soudružsko-učitelského profesora, který si nezadal s Igorem Hnízdem z obecné školy. Nechci se zde rozepisovat o tělesných trestech, neboť to je již v současné době bezpředmětné. Trestat je protizákonné a alespoň ve školských zařízeních se tomu přizpůsobili.

Míru provinění dítěte musejí určit rodiče. Obvykle však odchodem na hanbu může být míněno Odejdi do svého pokoje a vrať se, až si uvědomíš, co jsi provedl. Není třeba dítě pokořit.

Míru provinění dítěte musí určit rodiče. Obvykle však odchodem na hanbu může být míněno Odejdi do svého pokoje a vrať se, až si uvědomíš, co jsi provedl. Není třeba dítě pokořit.

FOTO: fotobanka Profimedia

Co však v myslích výchovných složek přetrvalo, je odchod na hanbu. Někdy stačí provinilce, který soustavně ruší při vyučování ve škole, mluví při obědě a svačině ve školce, pošťuchuje kamarády při usínání po obědě, vyslat za dveře. Nebo za závěs, do rohu, ke zvláštnímu stolu.

Hanba znamená hlavně klid pro ostatní

Výhodou takové hanby je, že prozatím mají všichni klid od rušení. Co se však honí onomu hříšníkovi hlavou, záleží na osobnosti a "kvalitě" hanby. Ten, kdo je vyslán na hanbu, patří většinou mezi takzvané notorické hříšníky, kteří vyrušují, pošťuchují, takzvaně "zlobí" opakovaně.

Proto přemýšlí nad tím, jak bude ve zlobení pokračovat, kdy už hanba skončí, že to dneska není tak strašné jako minule, kdy musel stát za dveřmi a například neslyšel pohádku jako ostatní. Bere hanbu jako momentální stav, s nímž se musí smířit.

Přijdou-li však rodiče do školy či školky na pohovor s učitelkou, dozví se, že jejich dítko proto a proto sedí u zvláštního stolu, musí stát za dveřmi a podobně. A rodiče většinou pokračují v načatém trestu ve smyslu: "No, to snad není možné. Jakto že stále vyrušuješ? To musíš pořád zlobit a být na hanbě?"

A v tu chvíli se může něco v dítěti zlomit, řekne si: Tak já stejně patřím mezi ty zlobidla, s tím se už nic neudělá, budu ve zlobení pokračovat, když ani rodiče nepochopí, proč jsem musel kamaráda pošťuchovat nebo povídat vtipy při vyučování. A z původního třídního vtipálka se snadno stane permanentní zlobil.

 

Děcko se nemá trestat ve smyslu ponížení, vyjevením naší nadřazenosti. Dítě si musí především uvědomit závažnost toho, co provedlo. Trest by jej nikdy neměl zlomit.psycholožka PhDr. Simona Hoskovcová

Hanba může také slabší povahu, která je spíše introvertním (uzavřeným) typem a zlobení jí spíš občas "ujede", totálně zlomit. Ve človíčkovi, jenž se třeba stydí, nerad je středem pozornosti (a odchod na hanbu negativní  pozornost, někdy i výsměch, kolektivu vyvolá), tento úkon může způsobit dlouhodobý mindrák ve smyslu pocitu méněcennosti, slabého sebevědomí, neuplatění se v partě. Mnohdy vede k doživotním traumatům, jež je třeba složitě řešit psychterapeuticky nebo medikací.

Hanbu může znamenat odchod do pokoje

K odchodu na hanbu zavelí také často rodiče. Dítko nezvedné poněkolikáté něco špatného provede a nedá se mu vysvětlit, ať se nad tou špatností zamyslí. Vyslání na hanbu, která v bezpečí domova může znamenat například Jdi si sednout ke svému stolu a rozmysli si, co jsi provedl, nebo Seber se a jdi do svého pokojíčku, až si rozmyslíš, co jsi provedla, přijď za námi, a podobně.

Může se tedy trestat hanbou? Kdy a jak? Psychologové radí, že je třeba zvolit optimální formulaci přiměřenou věku dítěte, jeho pohlaví (jinak zavelíme k chlapci a jinak zas požádáme slečnu). Obzvlášť opatrní musejí být rodiče, učitelé a vychovatelé na teenagery, již jsou citliví na každý negativní záchvěv v řeči a chování vyslaný proti nim.

Pro uklidnění našich potomků je třeba říci, že doba klečení na hrachu v rohu místnosti s předpaženýma rukama třeba půl hodiny je naštěstí za námi a přísní učitelé typu Igora Hnízda jsou již v propadlišti dějin.