Narozením dítěte se v rodinném kruhu odehraje povětšinou mnoho změn. Prarodiče, kteří se předtím o život svých dětí příliš nestarali, se najednou začnou zajímat. A co čert nechce, mnohdy pod záminkou zájmu o vnoučátka se povědomě začnou montovat i do vztahu jejich rodičů. Většinou se tak děje nevědomky a bez větších záměrů, přesto se z toho může vyklubat dost nepříjemný problém.

"Novopečená matka je většinou ke svému dítěti velmi silně citově připoutaná a chce se mu celá dát. Prarodiče (a především tchyně) se však nyní skrze vnuka či vnučku cítí být více oprávněni zasahovat do mladé rodiny a do výchovy dětí. Vnuk je přece syn jejich syna, a tedy jim také z jisté části „patří“. Navíc už poměrně bohaté zkušenosti s dětmi mají, stejně tak jako názory na jejich výchovu," vysvětluje psycholožka Kateřina Hollá ze serveru Sexuálně.cz.

Rodiče vnoučátka by se tedy měli připravit na to, že s početím dítěte rodinu již neutvářejí jen sami, ale také velmi často se svými a partnerovými rodiči.

Neexistuje žádný přesný model

Samozřejmě nelze všechny prarodiče házet do stejného pytle. Existuje celá řada rodin, které fungují téměř dokonale. Každý zná svou roli a všichni se vzájemně respektují a pomáhají si.

Většina rodin si ale na nový vztah musí zvyknout a toto období návyku je často provázené nejrůznějšími střety. Než si rodiče s prarodiči utvoří tzv. hranice, chvíli to trvá.

Nejvíce střetů se týká výchovy a životosprávy dítěte. Babičky všeobecně děti rozmazlují a nebo se je naopak snaží vychovávat. V obou případech je velmi často podkopávána autorita rodičů, což snese málokdo.

Podle knihy Škola rodičů od psychologa Zdeňka Matějčka by rodiče k určité míře rozmazlování měli být shovívaví. Patří to prostě k naší kultuře. Ovšem nesmí to překročit určitou mez.

Existují totiž případy, kdy si prarodiče chtějí lásku svých vnoučat přivlastnit a na nikoho ostatního neberou ohled. Jako například, když dítěti koupí něco, co rodič výslovně zakázal či dítěti tajně povolí to, co mu už předtím rodiče zakázali apod. Prarodiče tím dávají najevo, že oni jsou ti hodní a maminka s tatínkem jsou ti zlí. Což je samozřejmě špatně. Právě toto je v zájmu rodičů i dítěte zapotřebí zastavit co nejdříve.

To samé platí i v případech, kdy prarodiče před dětmi rodiče shazují a ponižují je.

Naučit se vedle sebe žít

Podle psychologa Lewise M. Termana jsou pro dlouhodobě uspokojený vztah důležitá tři základní kritéria: schopnost přizpůsobit se, nemít nereálná očekávání a schopnost dlouhodobého partnerského vývoje. Tuto tezi lze prý aplikovat i ve vztahu mezi prarodiči a rodiči či potomky.

"Schopnost přizpůsobit se je opravdu základem úspěšného jakéhokoli dlouhodobého vztahu. Jestliže jeden či všichni z účastněných nepřizpůsobí své názory, představy a následné chování, není možné spolu vzájemně vyjít," vysvětluje Hollá.

Ve výchově dítěte by vždy měli mít hlavní slovo rodiče a prarodiče by se měli této výchově přizpůsobit. 

Dnešní generace rodičů má své jasné a v mnoha případech velmi vyhraněné názory na to, jak své dítě vychovávat a pokud prarodiče tyto představy nerespektují, dochází ke konfliktům. Ovšem i rodiče by si měli uvědomit, že pokud využívají služeb prarodičů například v podobě hlídání apod. měli by zkusit ze svých zásad alespoň trošku slevit. Stanovení společných pravidel pak dokáže pomoci k pohodě úplně všem.  

"Jestliže chceme, aby nám rodiče s výchovou pomáhali, je dobré si stanovit zásadní výchovné postupy či omezení, jež si vyloženě nepřejeme, či naopak které vyžadujeme (aby dítě nesedělo celý den před televizí, aby nejedlo víc než dva druhy sladkého, aby více chodilo na procházky atd.). Ostatní konkrétní věci je třeba nechat na člověku, který se hlídání ujal," dodává Hollá.

Ne všechny rady babiček a dědů jsou špatné. Existuje spoustu okamžiků, kdy zkušenost dokáže lépe pomoc než nejmodernější postupy. A proto nelze všechny názory okamžitě odsuzovat či zahazovat do koše. A raději brát tyto rady a postupy s nadhledem.

Nemít nereálná očekávání

Není sice vždy jednoduché rozpoznat nereálnost našich očekávání. "Nejvíce to platí v případech, ve kterých jsme přesvědčeni o své pravdě. Očekávání, že výchova prarodičů bude naprosto stejná jako naše (mnohdy založené na nevyřčených předpokladech), je opravdu nereálné," tvrdí Hollá a dodává:

"Očekávání je dobré vždy konfrontovat s realitou, to znamená pohovořit si o nich jak s manželem, tak s prarodiči, a tyto své představy po vzájemných rozhovorech přinejmenším upravovat, ne-li někdy zcela opustit."

Paradoxem je, že nejvíce třecích bodů je v okamžicích, kdy je dítě velmi malé. Stárnutím všech se většinou tyto třecí místa minimalizují. Všechny strany dozrávají a jsou tolerantnější.

Výchova dítěte není nic jednoduchého a někdy je pomoc prarodičů na místě a rodiče by se jí neměli bránit. Harmonický vztah mezi oběma stranami navíc nejvíce prospívá dítěti a o to tu přeci běží.