Článek
Agrese je útočné jednání zaměřené na okolí a patří k základním psychickým reakcím. V přiměřené formě je jedním ze způsobů odstraňování překážek. Civilizace usměrňuje agresivitu do určitých společensky přijatelných či uznávaných činností, jako je například sport.
„Zjednodušeně lze říci, že každý z nás se rodí s určitými dispozicemi k agresivnímu jednání. Na rozdíl od zvířat je však člověk schopen své pudy ovládat a projevovat ve formě, která je společensky přijatelná,“ vysvětluje psycholožka Eva Kneblová s tím, že výchovným působením lze agresivitu potlačit, ale i rozvinout.
Kdo má sklon být útočný
Větší sklon k agresivnímu jednání mívají lidé, kteří jsou temperamentnější, impulzivnější. Ti, o nichž se říká, že rychleji jednají, než myslí. Zdravá impulzivita však v žádném případě nesmí být omluvenkou pro agresivní jednání.
Sklon k agresivnímu jednání často mívají děti s diagnózou ADHD (dříve LMD – lehká mozková dysfunkce). V žádném případě to neznamená, že by byly více „zlé“ než děti ostatní. Vzhledem k poruše ale mnohdy nedokážou impulzivitu ovládat.
Podrážděně či přímo agresivně můžeme jednat v případě, že jsme unavení, hladoví, cítíme se z nějakého důvodu nejistí. Pak je agresivita formou obrany.
Pozor na televizi
Stalo se již zjednodušující tradicí přičítat fenomén narůstající agrese dětí počítačovým hrám a nadměrné prezentaci násilí v televizi.
„Potoky krve řinoucí se z obrazovky či počítačoví hrdinové opakovaně vstávající z mrtvých ovlivňují formující se dětskou psychiku jednoznačně negativně,“ poukazuje Kneblová.
Podle ní by bylo však velmi krátkozraké svádět agresivitu dítěte jen na blikající televizi.
„Především malé dítě by se na televizi nikdy nemělo dívat samo. Rodič má mít vždy pod kontrolou, jaké informace se k dítěti dostanou, přiměřeně je doplnit či vysvětlit. Totéž platí pro počítačové hry. Není vhodné tabuizovat či ve falešném pocitu ochrany dítěte bagatelizovat téma smrti. Informace vždy musí být přiměřené věku a chápání dítěte,“ tvrdí Kneblová.
Nedostatek pohybu
Kromě rizika napodobování filmových a počítačových hrdinů stojí za nárůstem agresivity i nedostatek pohybu.
Každý člověk má vrozenou potřebu hýbat se a být aktivní. Evidentní je to právě u malých dětí. Nevhodným životním stylem a sklonem ke konzumnímu a málo aktivnímu způsobu trávení volného času však v sobě tuto potřebu utlumí.
Jak reagovat
Zjistí-li malé dítě, že se mu agresivní jednání vyplácí, je
pravděpodobné, že je bude opakovat. Například:
Dvouletý chlapeček chce od svého vrstevníka získat na pískovišti plastové autíčko. Bouchne ho tedy lopatičkou po hlavě – takto malé dítě si ještě nebezpečnost a dopad svého činu skutečně uvědomovat nemusí – a hračku ukořistí.
Maminka uhozeného dítěte vyskočí a otírá slzičky. Matka bouchajícího dítěte má důležitý výchovný úkol:
Nechá-li celou věc být, utvrdí svého syna v tom, že jeho jednání bylo nejen efektivní, ale i správné a chlapec je v nejbližší době zopakuje. Následuje-li po tomto činu pokárání spojené s vysvětlením, jak jinak se situace dala řešit – samozřejmě formou přiměřenou chápání dítěte –, zvýší se pravděpodobnost toho, že chlapec příště použije nějaký vhodnější scénář.
„To, co je biologicky dané, ale zcela potlačit nejde. Dítě, které není aktivní, jež nemá možnost klasického „vylítání se“ venku, vybití energie, pak tuto energii může ventilovat právě formou agresivních výbuchů,“ říká psycholožka Kneblová.
