Článek
O důležitosti prožití silného citového vztahu hovoří tzv. teorie attachementu nebo-li připoutání, která vychází z původní teorie psychické deprivace profesora Zdeňka Matějčka. Ta říká, že když dítě nezažije do dvou až tří let věku silný vztah, má to výrazně negativní dopad na jeho pozdější manželství a rodičovství.
"Teorie attachementu tvrdí, že je menší zlo zažít ztrátu po připoutání v raném dětství, než ji vůbec nezažít a žít v bezvztahovém prostředí," tvrdí ředitel občanského sdružení Návrat Marek Roháček.
Dotyková terapie
I pokud jsou děti již starší, existuje řešení, jak neexistenci citových vazeb nahradit. Připodobňuje se to k výuce cizích jazyků - nikdy není zcela pozdě začít. Jednou z cest je takzvaná dotyková terapie.
"Není to terapie a nejsou to masáže. Víc jde o budování vztahu," vysvětluje Roháček, podle něhož k osvojení této metody stačí půldenní seminář pro rodiče. "Mají ruce, nepotřebují načítat žádné knihy," řekl.
Křivka života
Existují také programy připoutání pro celou rodinu. Při nich se tvoří křivka života dítěte, pojmenovávají se důležité události z minulosti. V jiných skupinových programech děti líčí traumata, která zažily. Dospělí pouze navodí prostor k debatě, ale nevedou ji.
Teorie připoutání (attachment) se postupně vytvářela na základě rozsáhlých výzkumů dvou autorů Johna Bowlbyho a Mary D. S. Ainsworthové. Zjišťovali, zda jsou děti bytosti výrazně sociální již od raných fází vývoje. Podle nich se ze strany dítěte projevuje silná primární motivace být co nejblíže matce. U rodičů, zejména u matky, existuje dosud jen málo probádaný rodičovský talent, zděděný po prapředcích a umožňující intuitivně řešit vzájemné interakce s dětmi od prvních dnů (či spíše hodin) po narození.
