Poslankyně Anna Čurdová (ČSSD) upozorňuje, že v zahraničí je praxe odlišná. Například v Kanadě vše považují za trestný čin. O podobnou změnu v Evropské unii se snažil před rokem Evropský parlament. Vyzval členské státy, aby na dětské svědky domácího násilí pohlížely jako na oběti trestného činu. V ČR se tak zatím plošně neděje. Po změně přitom volají soudci, soudní znalci, pracovníci sociální péče i právníci.

Třetina dětí vidí rány

Občanské sdružení ROSA pomáhající týraným ženám upozorňuje, že domácí násilí není ojedinělá hádka, ale promyšlené a stupňující se napadání oběti. Stane-li se svědkem činů dítě, může to ohrozit jeho vývoj, psychické a fyzické zdraví.

ROSA podle výpovědi svých klientek uvedla, že děti v takto nefunkčních rodinách jsou svědky domácího násilí – verbálního nebo fyzického napadání – v 94 procentech případů. Třetina z nich musí sledovat přímo fyzické útoky agresora.

„Bez odborné pomoci je posléze u nich mizivá šance, že navážou kvalitní partnerský vztah, že budou mít normální vztah s vlastními dětmi,“ říká psycholožka ROSA Eva Šilarová. Až v šedesáti procentech případů zaznamenaných organizací je navíc nezletilý v rodině týrán. Pachatel ho napadá běžně nebo na něj zaútočí, když potomek brání ponižovanou osobu.

Šilarová upozorňuje, že tato atmosféra ohrožuje děti psychicky a emocionálně. Zažívají pocity hněvu, strachu a viny. Nedokážou si odpustit, že násilí nezastavily. Vyrůstají v prostředí nestálých partnerských vztahů a odmítání.

Agresivita i bázlivost

Dětští svědci domácího násilí mají podle odborníků problémy ve školách, kde špatně komunikují s pedagogy. Pod vlivem prožitků z rodiny jsou buď agresivnější, nebo naopak bázlivější než vrstevníci. Nezřídka mají psychosomatické obtíže, posttraumatické stresové poruchy. Jejich prospěch se zhoršuje.

Mohou být zlostné, neklidné, úzkostné, trpí malou sebeúctou a depresemi. Už od nízkého věku se u nich objevují poruchy příjmu potravy, pokusy o sebevraždu a sebepoškozování. Když jsou starší, problémy řeší útěkem z domova, alkoholem a drogami. Od násilného rodiče se také učí svalovat odpovědnost na druhé, obviňovat z neúspěchů okolí. V dospělosti proto leckdy kopírují pokřivený rodinný vzor, v němž vyrostli. V partnerských vztazích se pak nezřídka ocitají v roli agresora nebo oběti.

Zákony pro agresory

Na straně agresora mohou nyní někdy paradoxně stát české zákony. Odejde-li od něj oběť i s dětmi, on se může jednoduše domáhat styku s potomky. Umožňuje mu to komplikovaný legislativní střet práv dítěte a práva rodičů.

Může se tak stát, že soud pošle nezletilého do péče tyrana, případně ho nutí se s násilníkem stýkat. A to i přesto, že se poškození skrývají v utajeném azylovém domě pro oběti domácího násilí. „Jde o pokračování týrání a na to by soudy přistupovat neměly, ale děje se tak. Na prvním místě by měl být zájem dítěte, ne otce či matky,“ shrnuje Čurdová.

Podle ní je chyba, že u nás není zákon o domácím násilí. Úřady jev, jak říká, nedokážou uchopit.
S poslankyní souhlasí ředitelka ROSA Marie Vavroňová: „V české praxi nebývá domácí násilí v rodině pojmenováno. Pracovníci sociálněprávní ochrany následně při rozhodování soudů ve zprávách, posudcích a rozsudcích hovoří jen o konfliktech v rodině. Svědčí to o nepochopení domácího násilí a jeho důsledcích na oběti – ženy i děti. “ 

Místo slov panenka

Čurdová by ráda chránila oběti domácího násilí i jinak. Například dětí by se podle ní měli ujímat speciálně vyškolení soudci. Nezletilí by nemuseli svědčit přímo v soudní síni, ale v jiných místnostech, kde by zážitky svěřovali psychologům.

Traumata by pak mimo jiné nemuseli přímo slovně popisovat, stačilo by je ukazovat na panenkách. „Podívejte se, jak důkladně chrání Fritzlovy oběti v Rakousku. U nás i v hodně křiklavých případech musí podobně poškození vypovídat před plnou soudní síní,“ podotýká Čurdová.

Jak odborníci pomáhají dětským svědkům domácího násilí

  • Zvuk bubínků, hudba, malování, hry a vlídné slovo, to jsou metody zbavující dětské svědky domácího násilí jejich traumat. Pracují s nimi mimo jiné odborníci v ROSA.
  • Během sezení se snaží vymazat šrámy z duší poznamenaných často letitou agresí jejich blízkých.
  • Terapeutka a psycholožka při sezeních vycházejí z toho, že děti nerady o smutných zážitcích mluví přímo. Jsou je naopak schopny vyjadřovat v rámci her a umělecké činnosti. Křivdy tak mohou do světa vykřičet malováním obrázků, při divadle nebo při hře na hudební nástroj. Odborníci kolektiv během několikaměsíční terapie pečlivě sledují.
  • Zakřiknutější svěřence podporují, těm agresivnějším dávají najevo, že násilí není řešením žádného problému.