Šikaně se čím dál více daří na prvním stupni základních škol. Agresor, případně agresoři oběti nejčastěji nadávají, snižují její důstojnost, pomlouvají její rodiče, ale také ji štípají nebo do ní kopou.
Nejčastějším terčem napadání je přitom chlapec s jistou psychickou nebo fyzickou slabostí, kterého trýzní osoby stejného pohlaví. Nejméně častá je pak obecně šikana ve výběrových třídách, například s jazykovým zaměřením.

Chyba? Džungle

„Když mluvíme o šikaně, nemyslím škádlení, šarvátku stejně silných vrstevníků. Jde o situace, kdy se jedno dítě stává znovu a znovu terčem útoků. Bojí se. Bolí ho břicho, zvrací,“ upřesnil Pavel Říčan z Psychologického ústavu Akademie věd ČR.

Zdůraznil, že šikana ve třídě ubližuje jak oběti, tak kolektivu. „Děti mají na školách poznat fungování demokratického prostředí, což se tady nestává. Učitelé jim vyprávějí o lidských právech, a když se za nimi zavřou dveře, nastává zákon džungle. To je chyba,“ řekl Říčan.

Podle něj je sporné, zda do šikany zařadit takzvanou kyberšikanu, kdy žáci při zesměšnění jiných používají moderní techniku. Nejrůznější situace natáčejí na mobilní telefony, soka očerňují na komunitních serverech, blozích, případně ho zahrnují ponižujícími e-maily.

„Agresor je často neznámý. Může jít o šedivou myš, nevýrazného jedince. Naopak oběť nemusí o ponižování ani vědět. Není to přesně vzorec silný trýzní slabšího,“ podotkl Říčan.

Šest procent chlapců a čtyři procenta dívek

Stejskal na konferenci zopakoval data Světové zdravotnické organizace za loňský rok, podle nichž Česko se Švédskem má nejméně šikany třináctiletých v Evropě. Terči soustavného napadání je podle dat v českých třídách šest procent chlapců a čtyři procenta dívek.

Statistiky z roku 1993 ovšem ukazovaly čísla vyšší – takto trýzněno bylo deset procent chlapců a šest procent dívek. Odborníci tak velkému zlepšení příliš nevěří.

„Přesná čísla se u šikany určují těžce, proto se musejí brát spíše orientačně,“ komentovala vše Petra Vitoušová z Bílého kruhu bezpečí. Nejúčinnější metodou, jak šikaně ve školách čelit, jak ji řešit, je s žáky pracovat. Ukázat jim, čeho se dopouštějí, a upozornit je na možné následky,“ shrnul Michal Kolář ze Společenství proti šikaně.