„Jakmile odpovídám na otázku nebo na něco upozorňuju z hlediska bezpečnosti, nemůžu to u takhle malých dětí, pokud doteď kolem sebe slýchaly pouze češtinu, říkat v angličtině. Stejně tak nebudu v cizí řeči chlácholit někoho, komu se stýská po mamince,“ vysvětluje sympatická brunetka, kdy musí jít pravidlo výuky jazyka stranou.

Zatímco nejmladší třídy vedou učitelé se znalostí češtiny, děti, které se anglicky už domluví, mají na starosti rodilí mluvčí. „Mladší děti se na učitele hodně citově vážou a mají větší jistotu, když vědí, že najdou v okolí někoho, kdo jim bude rozumět, když se jim něco přihodí,“ tvrdí ředitelka Vendula Mráčková.

Zvládnutí angličtiny není podle ní v jejich školce to nejdůležitější a někdo může být připravený na vstřebání cizí řeči až po nástupu do školy.

Pod 15 tisíc zapomeňte

Soukromá zařízení, v nichž učitelé na děti hovoří jedním ze světových jazyků, začala u nás poslední dobou růst jako houby po dešti. Zvlášť v hlavním městě. Ovšem průměrně vydělávající rodiče, kteří hledají alternativu ke školkám státním, si o takovém luxusu mohou většinou nechat jen zdát. Školné prakticky nejde pod patnáct tisíc měsíčně.

Luxusní školky tak žijí hlavně z potomků manažerů a diplomatů. „Jsou u nás ale i stipendisté, děti rodičů z pomáhajících profesí, jako jsou učitelé a lékaři. Vždycky se s nimi na nějaké sazbě dohodneme,“ říká psycholožka Naďa Grosamová, majitelka jedné z nejstarších mezinárodních školek u nás v pražských Dejvicích.

Koho rovnou neodradí cena, může ohrnout nos, že jde o snobskou záležitost. Sociálně uvědomělý rodič zase poukáže na to, že se dítě přirozeně nedostane do kontaktu s lidmi napříč společenskými vrstvami. Jiný opáčí, že je předčasné vrhat mrňouse, který se sotva naučil mluvit, do jiného jazykového prostředí.

Předsudků kolem těchto mateřinek koluje mezi rodiči víc než dost. V hlavě jim ale zpravidla vrtá jediné: „V čem může být rozdíl mezi školkou za dvanáct set a tou za dvacet tisíc?“

Je libo lososa?

Třeba v jídle. Když čtete v dejvické školce jídelníček, máte pocit, že jste se ocitli v luxusní restauraci. Pomineme-li to, že děti mají na rozdíl od svých vrstevníků v běžných školkách na výběr ze tří jídel, jsou neobvyklé hlavně suroviny jako piniové oříšky, mořská řasa arame nebo sýr tofu. Na odbyt jdou ale stejně nejvíc masitá jídla, byť se to v nich hemží „sušenými švestičkami“ a „jáhlovými knedlíčky“.

Letos začala školka z centra města dovážet obědy v biokvalitě a jídelníček ve spolupráci s rodiči stále dolaďuje. U každého dítěte se zjišťuje, kolik snědlo polévky a druhého jídla a škála hodnocení na papíře se pohybuje od rozesmátého až po naštvaný obličej.

Není divu, že většina dětí jsou jedlíci, vždyť v době naší návštěvy jim servírovali lososa s dušeným květákem a řapíkatým celerem a brambory s koprem. Jen jeden chlapec nedokáže den co den vzít do úst nic jiného než chleba se sýrem, jinak začne dělat scény.

Zatímco do jídla dětičky nikdo nutit nemusí, na hodinu a půl relaxace, která následuje po obědě, se musejí ti nejmenší chtě nechtě ukáznit a nehnout se ze svého lehátka. Při odpočinku v místnosti se zataženými roletami poslouchají třeba skřehotání žab u rybníka. V tomhle jsou dnes některé státní školky dál. Učitelka dětem čte pohádky a ten, kdo nechce spát ani jen tak ležet, si může prohlížet knížky nebo malovat.

Věty tak za rok

Ne všichni, kteří posílají své dítě do školky za dvacet tisíc měsíčně, to vydrží a někdy to po čase vzdají. Učitel Jiří Tunkl k tomu dodává: „Pro někoho to je hodně peněz. Netají se tím, že nevědí, jestli to další rok utáhnou. Třeba místo koupě nového auta by museli dát peníze na školku.“

„Zrovna letos přišla jedna rodina o sponzora z řad příbuzenstva, tak jsme jim upravili školné, aby holčička mohla zůstat v kolektivu, na který je zvyklá,“ říká ředitelka Mráčková.

Podle majitelky dejvické školky Nadi Grosamové se část školného promíjí takzvané intelektuální elitě z rodin učitelů a lékařů. „Někteří žijí z jednoho platu a druhý dávají na školné.“ „Dvakrát se nám stalo, že rodiče byli nespokojení, když dítě po půl roce nemluvilo plynule anglicky. Jak teď vzniká hodně anglických školek, mají idealistickou představu, že dítě začne mluvit hned, jakmile se dostane do kontaktu s rodilými mluvčími. Jenže všechny děti na tom nejsou vývojově stejně. Nejdřív vnímají, učí se rozumět a opakují slova. Většině trvá nejméně rok, než se začnou vyjadřovat ve větách, a po dvou letech se už zpravidla domluví.

Jazykové školky ale nepovažuju za samospasitelné a rozhodně netvrdím, že kdo do nich nechodí, je handicapován do konce života a už nikdy nebude dobře mluvit anglicky,“ podotýká ředitelka.

Před náhlým hozením ratolesti do jiných jazykových vod varuje psycholožka Jelena Čapková, která mimo jiné spolupracuje se šesti státními školkami v Praze. „Pokud nejde o mateřský jazyk jednoho z rodičů, tak mi to připadá zbytečné. Jestliže má dítě navíc logopedické problémy nebo chudou slovní zásobu, s čímž se setkávám čím dál častěji, tak je to pak trochu na úkor rozvoje mateřštiny.“

Bohatstvím se nechlubí

Také majitelka Grosamová angličtinu ve svém zařízení nepovažuje za prvořadou. Její zvládnutí bere jako vedlejší efekt programu zaměřeného na výchovu. „Hlavní je pro nás práce s xenofobními postoji. Chceme, aby děti odešly ze školky zdravě sebevědomé a vážící si svého úspěchu, aby měly respekt k druhým, snažily se přijít blíž k lidem, které chtějí poznat, a nevnímali to tak, že když je někdo jiný, tak je špatný. V mezinárodním týmu hledají společný jazyk a volba padla na angličtinu.“

Kdo by čekal, že se děti, mezi nimiž jsou kromě Čechů také třeba Japonci, Rusové, Němci nebo Italové, budou viditelně lišit od svých vrstevníků v běžných školkách, mýlil by se. Dokonce ani národnostní složení na první pohled nebije do očí, vždyť i ve státních školkách se dnes najdou cizinci, jak Asiaté, tak rusky nebo anglicky mluvící. To, že jejich rodiče jsou, jak se říká, za vodou, také nemají napsáno na čele. „Holčičky jsou možná trochu parádivější, ale to jsou asi všude,“ říká Olga Jokschová.

Specialista na volnočasové aktivity v mezinárodní školce Jiří Tunkl si myslí, že jsou jeho svěřenci ještě příliš malí na to, aby si bohatství zvlášť uvědomovali. Nic na tom nezmění ani fakt, že občas někoho do školky přiveze auto s řidičem.

„Možná se to začne vyvíjet později, ale se všemi dětmi. Nejde o to, jestli mají kapesné deset korun, nebo tisícovku. Začnou penízky počítat a chtít víc a víc. I bohatí rodiče přece musí děti nějak limitovat a nedávat jim cokoliv. Někteří už teď po nás chtějí, abychom na ně byli přísní.“

Ředitelka Mráčková přikyvuje: „Děti se pohybují v prostředí dostatku a mají zážitky, které jiným chybějí, třeba z atraktivní zahraniční dovolené. Ale rodiče, a tím pádem i jejich děti, jsou většinou na takové úrovni, že tohle nepotřebují dávat na odiv.“

Naďa Grosamová připouští, že peníze můžou člověku zkazit charakter, ale vůbec podle ní nezáleží na tom, jak je dotyčný majetný. „Rozmazleného spratka může vychovat jak sociálně slabá, tak sociálně silná rodina. U nás děti vedeme k sociálnímu cítění a učíme je umět pomoci těm, kteří to potřebují. Dražíme jejich výrobky ve prospěch nadace Archa, která pro děti zvelebuje nemocniční prostředí, a přispíváme pražské zoo.“

„Manažerská akademie“

Aby se děti navzdory svému věku o penězích něco dozvěděly, probíhá ve školce program „manažerské akademie“ pro předškoláky, kde se seznamují s fungováním ekonomiky a podnikání.

Jedna z maminek pracující v oblasti public relations právě dětem podle obrázků v brožurce vypráví perfektní angličtinou příběh malého Dylana, který první den ve škole zjistil, že mají na hřišti staré vybavení. Ve třídě se rozhodli získat finance na nové a paní učitelka jim poradila, aby si vydělali peníze hlasitým čtením. Za deset minut mají požadovat deset centů.

„Jde nám o to, aby se děti naučily chápat svět byznysu přiměřeně svému věku, aby byly inteligentní zákazníci a nenechaly se nachytat. Chceme jim ukázat principy, se kterými se všichni setkáváme, a ne je učit nějaké hamižnosti,“ říká ředitelka Vendula Mráčková.

Děti sedící v kroužku na zemi působí dojmem, že rozumí, dokonce se tu a tam na něco zeptají. Jedna holčička chce mluvit česky, ale přednášející ji anglicky upozorní, že je dnes zvláštní den, kdy dostanou certifikáty za absolvování programu a mimo jiné také za svou angličtinu. Diplomy se předávají málem za zvuků fanfáry.

Vybavují se mi slova majitelky školky o uvědomování si vlastního úspěchu. Po vyvolání svého jména si každý dojde pro papír, sklidí od ostatních potlesk a zapózuje paní učitelce do objektivu. Programem děti momentálně provází Kateřina Wheeler, která má sama v této školce čtyřletou dceru a její devítiletý syn už chodí do britské základní školy.

„Bydlela jsem sedm let ve Velké Británii, kde se mi narodily obě děti, a po návratu do Česka jsem měla trošku strach z množství dětí ve státních školkách,“ vysvětluje, proč se rozhodla pro jinou variantu.

Když je přeplněno

Právě nízký počet dětí – osm až deset v jedné třídě – láká kromě cizího jazyka rodiče nejvíc. O tom, co to znamená přeplněná třída, kdy na dvě učitelky připadá třicet dětí, vědí své ti, co mají potomky ve státních školkách. Klára Manická z Prahy dala kvůli tomu syna do soukromého zařízení. Mluví se tu ale jen česky, takže stojí čtyřikrát méně než cizojazyčné školky.

„Čekala jsem v šatně a slyšela, jak učitelky s dětmi jednají, jak na tříletého chlapečka, který byl teprve druhý den ve školce, řvou, jakou že má značku, a když se rozplakal, začaly ho obviňovat, že je zlý. Na hřišti se učitelky bavily mezi sebou a děti se nudily,“ vypráví maminka téměř čtyřletého Lukáše.

„Syn ráno ještě v polospánku plakal, že nechce do školky, začal být agresivní, ve školce nejedl a nemluvil. Nakukali mu, že je zlý. Po dvou týdnech jsme šli jinam, kde na čtrnáct dětí jsou dvě učitelky, které se jim opravdu věnují. Syn se už do školky těší, ale doteď má z té předchozí hrůzu a ujišťuje se, že se tam nevrátí.

Jenže nedostatek míst ve školkách způsobuje, že hodně lidí je rádo, když dítě vůbec umístí, a už nemají sílu řešit, jaká školka je. Já jsem byla vlastně jediná matka, která vyměkla.“

Právě pocit, že české školky nejsou k dětem přátelské, byl hlavním důvodem, proč Naďa Grosamová, která pochází z učitelské rodiny, založila pro svou dceru anglickou školku. „Upřednostňuji přístup, kdy dospělý je pro děti jako průvodce, povzbuzuje jejich zvídavost a nenutí je dělat, co nechtějí.“

Majitelka Grosamová sice říká, že peníze pro dobré učitele nehrají roli, ale pak dodá: „Své lidi sice platím mnohonásobně víc, ale zároveň mám ještě větší nároky na jejich kvalitu.“

Za co se platí

Ve školném 22 000 Kč měsíčně v mezinárodní školce v pražských Dejvicích je zahrnuta cena celodenního stravování, výuka a péče od 8 do 18 hodin a také odpolední kroužky – Hudební klub, Výtvarný klub, Keramický klub (za zvláštní příplatek), Divadelní klub, Sportovní klub, Český klub, Taneční klub, Tenis (za zvláštní příplatek).

Během prvního měsíce můžou děti vyzkoušet všechny kluby a pak se rozhodnout, který z nich chtějí dál navštěvovat. Kluboví lektoři podávají informace o dění v klubech prostřednictvím školních novin.

Ve školném jsou dále zahrnuty kurzy plavání, výlety, vlastní školní autobus s řidičem a servis v podobě logopeda, psychologa a pediatra.

Co schází státním školkám

Ředitele trápí hlavně vysoký počet dětí ve třídách a nedostatek kvalifikovaných učitelek, protože absolventky pedagogických škol nastupují do lépe placených oborů. Přestože jsou nuceni oproti soukromým školkám hospodařit s málem, na základní vybavení interiéru i zahrady peníze zpravidla stačí.

Ale i tak si některá zařízení o sponzorský dar od rodičů říkají rovnou při nástupu dítěte. Může jít o hotovost, ale také o dárky k Mikuláši nebo něco na přilepšení do školní jídelny.