„To, co se dříve dělo v učilištích či ve vojenských kasárnách, není v současnosti nijak výjimečné na druhých, ale i prvních stupních základních škol. Objevily se i případy šikany registrované v mateřinkách,“ popisuje psycholožka Eva Kneblová.

Nepříjemnou novinkou je pak nahrávání šikany na mobilní telefony a rozesílání záběrů po internetu. „To svědčí nejen o promyšlenosti činů, ale rovněž i o velké necitlivosti, egocentričnosti a snad i pocitu nepostižitelnosti agresorů,“ upozorňuje psycholožka.

Je každý agresor osobou s diagnózou disociální poruchy osobnosti? „Vzhledem k četnosti této poruchy v populaci v žádném případě ne. Agresivita je vrozenou formou chování,“ odpovídá Kneblová.

Agrese se dá usměrnit sportem

Agrese je útočné jednání zaměřené na okolí a patří k základním psychickým reakcím. V přiměřené formě je jedním ze způsobů odstraňování překážek.
Civilizace usměrňuje agresivitu do určitých společensky přijatelných či uznávaných činností, jakými jsou například sport.

"Zjednodušeně lze říci, že každý z nás se rodí s určitými dispozicemi k agresivnímu jednání. Na rozdíl od zvířat je však člověk schopen své pudy ovládat a projevovat ve formě, která je společensky přijatelná,“ vysvětluje Kneblová s tím, že výchovným působením lze agresivitu potlačit, ale i rozvinout.

Stalo se již zjednodušující tradicí přičítat fenomén narůstající agrese u dětí drsným počítačovým hrám a nadměrné prezentaci násilí v televizi.

Televizní násilí ovlivňuje chování

„Je pravdou, že potoky krve řinoucí se z obrazovky i před desátou večerní či počítačoví hrdinové opakovaně vstávající z mrtvých formující se dětskou psychiku ovlivňují jednoznačně negativně,“ poukazuje Kneblová.

Podle ní by však bylo velmi krátkozraké svádět agresivitu dítěte jen na blikající televizi.

"Především malé dítě by se na televizi nikdy nemělo dívat samo. Rodič má mít vždy pod kontrolou, jaké informace se k dítěti dostanou, přiměřeně je doplnit či vysvětlit. Totéž platí pro počítačové hry. Není vhodné tabuizovat či ve falešném pocitu ochrany dítěte bagatelizovat téma smrti. Informace vždy musí být přiměřené věku a chápání dítěte,“ tvrdí Kneblová.

Přirozený je pohyb

Kromě rizika napodobování filmových a počítačových hrdinů stojí za nárůstem agresivity i nedostatek pohybu.

Každý člověk má vrozenou potřebu hýbat se a být aktivní. Evidentní je to právě u malých dětí. Nevhodným životním stylem a sklonem ke konzumnímu a málo aktivnímu způsobu trávení volného času však v sobě tuto potřebu utlumí.

"To, co je biologicky dané, ale zcela potlačit nejde. Dítě, které není aktivní, nemá možnost klasického vyběhání se venku, vybití energie, pak tuto energii může ventilovat právě formou agresivních výbuchů. Dětský psycholog, již zesnulý profesor Zdeněk Matějček, toto shrnul do jednoduchého pravidla: "Kluk, který nebude kopat do mičudy, pravděpodobně bude kopat do lidí,“ říká Kneblová.

Příklad z pískoviště

Zjistí-li malé dítě, že se mu agresivní jednání vyplácí, je pravděpodobné, že je bude opakovat. Uveďme jednoduchý příklad z pískoviště.

Dvouletý chlapeček chce od svého vrstevníka získat plastový bagřík. Bouchne ho tedy lopatičkou po hlavě – takto malé dítě si ještě nebezpečnost a dopad svého činu skutečně uvědomovat nemusí – a bagřík ukořistí.

Maminka bouchnutého dítěte vyskočí a otírá slzičky.
Matka bouchajícího dítěte má důležitý výchovný úkol.
„Nechá-li celou věc být, utvrdí svého syna v tom, že jeho jednání bylo nejen efektivní, ale i správné, a chlapec je v nejbližší době zopakuje.

Následuje-li ale po tomto činu pokárání spojené s vysvětlením, jak jinak se situace dala řešit, samozřejmě formou přiměřenou chápání dítěte, zvýší se pravděpodobnost toho, že chlapec příště použije nějaký vhodnější scénář,“ uzavírá psycholožka Eva Kneblová.