Město Červený Kostelec v severovýchodních Čechách, tedy zhruba 8500 obyvatel anebo deset velkých základních škol. To je loňský počet pohřešovaných dětí ve věku do osmnácti let. Letos do června jich už bylo přes 4500. Přestože se většina z nich našla, policie stále pátrá po více než čtyřech stovkách dětí z celkových 3286, které utekly z ústavů a dětských domovů. Z rodin jich za první polovinu letošního roku zmizelo 1226 a zatím se jich nevrátilo kolem šedesáti.

Pátrání po nich může být otevřené po celá léta. Jako v případě šestnáctileté Natalie Marie Chaloupkové z Ústí nad Orlicí. V říjnu roku 2006 odjela do Litomyšle na kontrolu k zubaři. Kamarádce pak ještě mobilem dala vědět, že se vrací domů. Od té chvíle o ní už nejsou žádné zprávy. Ráda jezdila stopem - jedna z verzí vyšetřovatelů tedy počítá s možností, že se jí právě tento způsob dopravy stal osudným.

Ztráta základních jistot

Proč počty ztracených dětí rostou? Na to experti nemají jednoznačnou odpověď a odborných studií je pomálu. Psycholog Jan Cimický vidí jeden z důvodů v tom, že se současný svět rychle mění.

„Vývoj civilizace a společnosti směřuje ke stále většímu znejišťování základních pocitů bezpečí a jistoty. U dítěte tento proces ještě umocňuje neustálý příliv informací. Ten rozkládá klasické autority, jako jsou rodiče, škola, policie. Proto si hlavně takzvaní náctiletí nemají šanci utvořit vlastní názor. Velká města v tomto ohledu vedou. I to může být důvodem neposlušnosti a útěkářství, za které někdy děti platí i životem.“

Utíkají před pevným řádem

Z čísel je jasné, že nejpočetnější skupinu dětí, po kterých se každoročně pátrá, tvoří náctiletí z výchovných ústavů a dětských domovů. Jeden den utečou, policisté je najdou a druhý den utečou zase. Ve statistikách, aby nedošlo ke špatnému výkladu, jsou uváděni jako svěřenci.

„Šestnáctiletý Pavel utekl celkem sedmkrát. Jednou prolezl dvaceticentimetrovou mezerou v mřížích. V ústavu pobyl celkem dvanáct dní. Během jednoho útěku totiž získal zkušenost s pobytem ve vazbě, kam se chtěl stále vrátit,“ říká vychovatel z ústavu v Dobřichovicích u Prahy. Do policejní statistiky uprchlých a nalezených svěřenců se tedy Pavel zapsal celkem sedmkrát.

Také třináctiletá Lucka má za sebou osud jako z psychologického dramatu. Do ústavu se dostala kvůli špatným sociálním podmínkám v rodině, ale dlouho tam nevydržela. Poprvé se načerno vrátila zpátky k mámě, ale pak její pravidelné útěky vedly až do Plzně. Na místě zvaném Nová hospoda se živila prostitucí. „Vietnamec, Ukrajinec a pak už si to nepamatuju,“ říká po návratu do pasťáku.

Odborníci z praxe útěkářství z ústavů většinou vysvětlují tím, že tu děti mají pevný řád, jenž je součástí výchovného procesu. Škola, odpolední program různého zaměření, ale i zákaz kouření. Pro většinu dětí z nefunkčních rodin to znamená životní změnu, s níž se ne všechny dokážou vyrovnat, a zvolí útěk.

Typologie útěkářů

„Děti, které utíkají od rodin, jsou buď psychicky nemocné, anebo nešťastné. Čím mladší, tím ohroženější. Mají už dost domácích hádek, bojí se trestu. Pak tu jsou ty, přes něž si vyřizují účty rozvádějící se rodiče. Často si je navzájem unášejí, a to i do ciziny.

Také existují nevysvětlené případy,“ doplňuje typologii ztracených dětí Zuzana Baudyšová, ředitelka zanedlouho patnáct let působící Nadace Naše dítě.
Mezi nevysvětlitelné případy patří třeba Honzík Nejedlý z pražského Braníku. Ztratil se neznámo jak a kam před deseti lety. Dnes už by mu bylo dvacet.

Stejné je to s Ivankou Koškovou z Liberce, která není k nalezení už jedenáct let. „Postava hubená, až 175 centimetrů vysoká, barva očí modrá, vlasy rovné a hnědé, vypadá na 20 let, mluví anglicky.“ To je starý popis Ivanky v policejní databázi pohřešovaných osob na internetu. Bylo jí čtrnáct, když se ztratila. Teď už by z ní byla pětadvacetiletá mladá žena.

Spisy jsou otevřené až 20 let

„Čím je dítě starší, tím víc se mění jeho zevnějšek. U dívek, protože máme k dispozici různé barvičky na obličej, je to ještě horší. V databázi pátrání po osobách však máme jen fotografie z doby, kdy se dítě ztratilo. Proto je jejich odhalení mnohem těžší,“ říká Pavla Kopecká z policejního prezídia.

Dlouhodobě pohřešované děti zůstávají v aktivním pátrání celých dvacet let. Stejnou dobu, jako trvá promlčecí lhůta vraždy. Pro samotné detektivy jde o pomníčky jejich snažení, spisy jim leží stále ve skříni.

A Kopecká připomíná další otevřený případ: „U patnáctiletého chlapce, který se ztratil před několika lety, zbyla verze, že je ukryt někde na staveništi dálnice v blízkosti bydliště.

Mohl zapadnout do mostních pilířů nebo jinam, kde byl následně zasypán.“ Podle policie jsou občané, alespoň co se týče pátrání po dětech, celkem aktivní. Prověřit se musí jakákoliv zpráva. I ta od různých kartářek nebo psychotroniků.

Například v kauze sourozenců Dagmar a Jana Vosmanských z Brna v roce 2001, kteří vyrazili na výlet se svým belgickým švagrem Stephanem Knaepenem, se jich ozvalo několik.

Jeden z nich se v době pátrání přihlásil i autorovi tohoto článku. Prý že děti leží někde poblíž motorestu U Devíti křížů. Ale kde nic, tu nic. Sourozence, které zavraždil Knaepen, pak našel náhodný chodec nedaleko obce Brankovice na Vyškovsku. „S kolegy si nepamatujeme, že by se někdy našlo dítě na základě jejich informací,“ hodnotí psychotroniky jako zdroje policistka Kopecká.

Končí na ulici

A co může potkat ztracené děti, u nichž vyšetřování končí ve slepé uličce? „U těch menších, zhruba do deseti let, je několik možností. Asi nejčastějším důvodem k vyhlášení pátrání je dnes únos ze strany jednoho z rodičů. Pak se mohou stát obětí pedofila, přičemž pachatel tělo tak dobře ukryje, že ho nikdy nenajdeme. V některých případech může jít i o nehodu. Dítě spadne třeba do řeky a proud tělo odnese kdovíkam,“ vypočítává Pavla Kopecká.

„Starší děti jsou schopné se živit na ulici. U nich většinou zůstává otevřeno několik vyšetřovacích variant. U jedné dívky nám po vyhlášení pátrání volal řidič kamiónu, že si ho stopla a odvezl ji do Španělska, kde se její stopy ztratily.“ Takové děti mohou přebývat u starších partnerů, stanou se dětmi ulice ve velkoměstech, chytnou se feťáckých part nebo si vydělávají třeba prostitucí v cizině a šikovně unikají policissystému I ony ale často končí jako oběti deviantů anebo zahynou na odlehlých místech.

Systém pro pohřešované děti

Zuzana Baudyšová je přesvědčena, že v současnosti by nejvíc pomohlo vybudování dětského pohotovostního systému pro pohřešované děti.

„Funguje v Řecku a ve Francii. Po ztracení dítěte by byly na rozšířených silničních návěstích zveřejněny informace o pohřešovaném, případně i o možném únosci. Také přes média by se informace mohly dostávat k občanům rychleji. Navíc by bylo dobré propojit systémy po celé Evropě,“ vysvětluje.

Momentálně je na tahu ministerstvo vnitra, které sestavuje komisi odborníků pro legislativní připomínkování pohotovostního systému.

Vzkaz domů

Jedním z mnoha opatření týkajících se dětí na útěku je linka vzkaz domů, kterou provozuje sdružení Linka bezpečí. Na ní mohou útěkáři nechat vzkaz rodičům nebo být s nimi propojeni v telefonické konferenci. „Minulý rok jsme zaznamenali 1200 volání na téma útěky,“ říká vedoucí linky Šárka Laipoldová.

Volala sem například dvanáctiletá Martina. Po hádce s matkou odešla z domova, protože se už nedokázaly vzájemně domluvit. V telefonické konferenci se ji podařilo propojit s mámou a hovoru se účastnila i profesionální konzultantka. Matka s dcerou se domluvily, že by si měly víc naslouchat a nedělat ukvapené závěry. Martina slíbila, že se po hovoru vrátí domů, což se také stalo.

„Většina ztracených dětí se opravdu najde,“ doplňuje Kopecká z policejního prezídia. Do této skupiny patří i odpolední horor babičky z Ořechova na Brněnsku ze začátku tohoto roku. S vnukem, jehož rodiče jsou rozvedení, šla vyhodit odpadky, zapovídala se a kluka už nenašla. Policie ho nakonec vypátrala u otce žijícího v moravské metropoli.

V takových případech přichází pro zainteresované policisty uvolnění a radost nad záchranou dětského života. Na zbývající desítky zřejmě navždy ztracených nebo mrtvých dětí ale zapomenout nejde.