Děti, které si tvoří neviditelné kamarády, jsou často považovány za osamělé a sociálně nekompetentní. Dospělí často vidí jejich neviditelné vrstevníky jako smutnou náhradu skutečných sociálních vazeb.

Jenže profesorka Marjorie Taylorová se svými kolegy z University of Oregon tvrdí, že je dnes mnohem více než dříve běžné, že mají děti imaginárního kamaráda. Ti plní funkci vrstevníků na hraní, důvěrníků a utěšitelů. A to, že si je děti tvoří stále častěji, ale může být způsobeno ještě něčím jiným.

Podle psychologů je však dobré ponechat dětem imaginární postavy, dovolit jim, aby s nimi rostly a vzkvétaly, protože to jejich tvůrcům pomáhá se vyvíjet a zůstat při nejmenším velmi kreativní. Navíc si děti při tvorbě svých neviditelných přátel zkoušejí různé osobnosti, které jim v neustále se měnícím a kulturně pestrém prostředí prospívají v dospělém životě.