Jak české manekýny před padesáti lety dobyly Montreal

Světová výstava Expo 1967 byla pro Československo velmi úspěšná. Před naším pavilónem v kanadském Montrealu se tvořily i fronty, které trvaly od tří do šesti hodin!

Celkem jej navštívilo osm a půl miliónu lidí. Hitem výstavy byl Kinoautomat, interaktivní filmové představení, které umožňovalo divákům prostřednictvím hlasování rozhodovat o průběhu děje.

Hrdinou filmu Člověk a jeho dům byl Miroslav Horníček, který zároveň projekce moderoval v anglickém jazyce. Návštěvníci oceňovali historické exponáty stejně jako představení Laterny magiky nebo pochoutky, které nabízely naše restaurace.

Velký obdiv sklízela v Montrealu ale také naše móda a krásné manekýny. Odjelo jich šest: Alexandra Heribanová, Renata Jirousová, Marie Pátková, Růžena Poláková, Dana Silvínová a Marta Šafránková.

S návrhářem Zdeňkem Křečkem přijela na zahájení a posléze měsíc předváděla na přehlídkách po celé Kanadě ještě Jana Jobová, která byla zaměstnaná v propagačním oddělení Centrotexu, podniku zahraničního obchodu, jenž se zabýval vývozem textilních výrobků.

Jana se na manekýnu proměňovala jen ve volném čase a pro radost, jak sama říká. Nicméně v kráse se ostatním zcela vyrovnala a novináři ji označovali za českou Sophii Lorenovou, kterou svou vizáží připomínala.

Jak probíhal výběr manekýn pro Expo? Zřejmě u každé z krásek jinak. Marta Šafránková, známá též pod dívčím jménem Kaňovská a později naopak pod příjmením po svém druhém muži Pospíchalová, musela podstoupit několik výběrových kol.

Byla přitom kmenovou manekýnou Úboku, Ústavu bytové a oděvní kultury, což byla tehdy vlastně jediná modelingová agentura, a právě tam castingy probíhaly. „Když už mě zvali před komisi poněkolikáté, prošla jsem se kolem nich a se slovy: ,Stačí vám to? Jsem tady naposled,‘ jsem se otočila a odešla.

Bylo mi tehdy už devětadvacet a myslela jsem si, že jsem stará, ale nakonec mě vybrali. Doma jsem nechala malou dcerku, což jsem si samozřejmě vyčítala, ale taková šance se nedala odmítnout.“

Manekýny byly v Montrealu ubytované v tzv. italské čtvrti, čtyřicet kilometrů od výstaviště. „Na nějaké italské fabrice nastavěli patro ze sádrokartonu, některé pokoje byly dokonce bez oken. Právě v takovém jsem bydlela s Růženkou Polákovou,“ vzpomíná Marta Šafránková.

„Když jsme se probudily, vůbec jsme netušily, jestli je ráno, nebo noc. V podivném zázemí s námi tehdy bydlely i manželky různých ředitelů, které jely do Montrealu dělat uklízečky, jen aby se tam dostaly. Stále jsme také byly pod dozorem, protože tam s námi byli ubytovaní tajní, tedy pracovníci Státní bezpečnosti. Z ubytovny jsme se musely přepravovat autobusem a metrem, což trvalo nejméně hodinu,“ pokračuje.

Jednoho dne byla kvůli stávce hromadná doprava ochromená a Marta si stopla řidiče, který se ji pokusil zavraždit. Brzy po nástupu do auta se s ní začal prát a sama dodnes neví, jak se jí pomlácené podařilo dostat z vozu. „Byl to můj první a poslední autostop v životě. Toho chlapa pak chytili, byla bych bývala jeho třetí oběť, dostal elektrické křeslo,“ vypráví.

„Čtrnáct dnů jsem nemohla předvádět a měla jsem chuť odjet domů. Pomohli mi kamarádi – Miroslav Horníček, Karel Gott a Ladislav Štaidl, kteří také na Expu vystupovali.“

Generální komisař výstavy Miroslav Galuška (v roce 1968 pak krátce ministr kultury) vodil každou významnější delegaci na přehlídky, které se konaly v československém pavilónu každý den.

„Hosté to byli opravdu výjimeční a slavní. Všem jsme byly pokaždé představeny osobně. Jednou se rozsvítila světla a já uviděla na molu sedět Roberta Kennedyho. Lekla jsem se tak, až mi upadla štrasová náušnice, on vyskočil a náušnici mi osobně připnul. Lidé šíleli, já jsem byla úplně mimo a skončilo to tak, že nás všechny čtyři manekýny, které předváděly, pozval druhý den na ostrov La Ronde s neuvěřitelně vybaveným zábavním parkem.

Měl s sebou čtyři ze svých tehdy deseti dětí (jedenácté se narodilo po jeho smrti v roce 1968, pozn. red.). Celý den jsem s nimi jezdila na atrakcích, na něž bych normálně nevlezla ani náhodou. Byl to nádherný nezapomenutelný zážitek. Robert Kennedy byl nesmírně milý a charismatický člověk a dodnes nedokážu pochopit, proč zrovna na něj musel být o rok později spáchán atentát,“ dodává manekýna Marta.

Zážitků má mnoho. K těm nezapomenutelným patří ještě setkání s Laurencem Olivierem. V Montrealu zhlédla představení Královského londýnského divadla Tanec smrti a po něm se účastnila párty, kde byla Olivierovi představena. Dodnes prý cítí vůni jeho parfému a líčidel.

Velkého úspěchu v Montrealu dosáhla Marie Pátková Schoisvolová, která tam odjela bez castingu, jen na základě telegramu od Marie Vitouškové, tehdejší šéfky přehlídkového oddělení Úboku.

„Zrovna jsem byla s kamarádkami z Karlínského divadla v Itálii, kde jsme vystupovaly s tanečním programem, a dostala jsem zprávu, že se mám hned vrátit. Právě se šily kolekce pro Montreal a bylo potřeba šaty vyzkoušet,“ vzpomíná Marie, která původně studovala Institut tělesné výchovy, ale nakonec se prosadila jako malířka.

Jak se ale dostala k modelingu? „Šla jsem jednou po Příkopech a oslovila mě paní z Úboku, jestli bych nechtěla předvádět. Bylo mi jednadvacet a zdálo se mi to zajímavé. Hned mi nabídli cestu do zahraničí s Centrotexem a přímo na mě ušili kolekci šatů podle návrhů Jany Novákové. Rychle se ovšem zjistilo, že nikam nepojedu – tehdy to s výjezdy do zahraničí nebylo tak jednoduché. Ale začala jsem pracovat pro Domy módního odívání.“

V Montrealu Marie předváděla každý den v našem pavilónu a tam ji objevili redaktoři časopisu Glamour, kteří vyhlásili soutěž o nejkrásnější modelku. Tu nakonec vyhrála. Díky tomu pak dostala nabídku od kanadské firmy, pro kterou předváděla ještě půl roku po skončení Expa. V Montrealu ji nazývali českou princeznou, ale Marie zůstala skromná a působí tak i dnes.

Mezi manekýnkami na Expu byla také první československá královna krásy vyhlášená v roce 1966. Tehdy se ovšem titulovala jen jako Dívka roku. Jmenovala se Dana Silvínová a znovu jsme o ní slyšeli v 90. letech, když byla už jako Mauerhoferová partnerkou herce Jaromíra Hanzlíka.

Danin tatínek působil nějakou dobu jako ředitel Centrotexu a později pracoval jako úředník v Úboku. Díky tomu se Dana už jako pětiletá procházela po módních molech.

Nakonec ji osud zavál až do Afriky, kde žila se svým prvním mužem, odborníkem na ekonomii. Později se provdala za švýcarského chirurga – to už se živila výukou moderního tance. Narodily se jí dvě dcery, s nimiž překonala i manželovu předčasnou smrt.

Díky švýcarskému občanství mohla jezdit do vlasti i za totality a na jejím sklonku se takhle poznala s Jaromírem během návštěvy Divadla Gong. A i když je dnes jejich vztah už minulostí, byl pro oba inspirativní a plný krásných zážitků. To samé se dá konečně říct i o Expu 1967, které všechny zúčastněné manekýnky dodnes považují za malý zázrak.