Hana Maciuchová: Jsem vděčně věrná divadlu, tam se ještě čas měří milosrdně

Z jara. Čichám, jak mi voní země, a když zasvítí slunce, je to pro mě jako droga. Jaro je ve své tvorbě nepřekonatelné. Příroda mě fascinuje. Sleduji proměnu, to probouzení do nového začátku.

Mám u chalupy velkou vzrostlou zahradu, kde musím hodně plít, sekat trávu, stříhat keře, ale od začátku jara do pozdního podzimu mě pak bohatě obdarovává. Nejdřív sněženkami a bledulemi, pak kosatci, petrklíči, tulipány. Rostou mi tam všechny kytky, které miluji: konvalinky, pivoňky, kopretiny, do všech truhlíků sázím begonie, řeřichy mi svítí ze všech koutů zahrady.

Zeleninu nepěstuji, mám neblahé zkušenosti, nestihla jsem vyjednotit, zalévat, prostě na pravidelnou údržbu nemám čas.

Nejen. Taky kvůli cestování. To vyhledávám pro změnu kulis. Na chvíli vytěsnit ty notorické, které člověka každodenně obklopují. Svou duši nelehkou si vozím s sebou, ale když někam vycestuji, zjitří se mi vnímavost a získám natěšený pohled zvídavého turisty.

Navštívili jsme nádherné Portugalsko. Porto, Lisabon, Cabo de Sao Vicente, Évoru, Albufeiru. Magická místa. A všude ručně malované kachlíky azulejos, součást maurského dědictví, rozeseté po domech, kostelech, nádražích. V červnu jsme zase jezdili na kole po Rakousku kolem jezer v okolí Klagenfurtu. Projeli jsme i dvě etapy nádherné cyklistické trasy mezi Alpami a Jadranem.

Mám elektrokolo, ale roviny - i nakloněné - jedu bez podpory. Erudované články mi pořád připomínají, jak je pohyb důležitý. Prý deset tisíc kroků denně. Ty bohužel neujdu. Tak aspoň sedám na kolo.

Naše cestovní itineráře vymýšlí můj talentovaný švagr Ivan. Obdivuhodně zkompletuje vše - cestu, pobyt, pamětihodnosti, jídlo i víno. Po celou dobu se o vše i o nás, rodinné příslušníky a přátele, stará a já mu nepřestávám vděčně děkovat.

Ocitla jsem se v situaci, kdy divadlo vedli lidé, od nichž jsem nedostávala tak zajímavé nabídky rolí jako z jiných divadel. Z různých důvodů pak nemělo smysl setrvávat. Oslavila jsem čtyřicátou sezónu a rozloučila se. S mým drahým „ústavem na náměstí“, jak říkával můj kolega Pepíček Bláha, se ale stále držíme za ruce. Pořád je ještě na repertoáru Ideální manžel.

Nechci vytrhávat nějaké peripetie ani hodnotit. Jako studentka DAMU jsem v roce 1966 hrála s váženými kolegy Kressidu v Shakespearově Troilovi a Kressidě v režii Stanislava Remundy. Pak jsem hostovala v Goethově Faustovi, kterého režíroval nezapomenutelný Luboš Pistorius. Byla jsem Markétou a Radek Brzobohatý Faustem, Mefistem Petr Haničinec, tehdejší herecké hvězdy.

Potkávala jsem se na jevišti Vinohrad s bardy hereckého řemesla, kteří s noblesní kolegialitou sledovali mé herecké počiny. Odehrála jsem tam za ta léta pestrou paletu nádherných rolí i zapomenutelných představení nejrůznějších režisérů a bohatla profesními i životními zkušenostmi.

Neměla. V tomhle řemesle se nedá opisovat. Samozřejmě jsem sledovala a sleduji své drahé kolegyně a kolegy, v čem a jak hrají, a ráda jim tleskám.

Že je skvělá! Nejen možností odehrát komplikovaný vztah matky syna a jeho přítele, ale i tím, že životní peripetie zvládá s humorem, často sarkastickým.

Takové úvahy jsem raději od sebe odháněla. Mozková příhoda může potkat každého. Zničehonic. Člověku se pak v jejím důsledku může vymazat část života a předestře se před ním bílý, nepopsaný list. Ta šance zbavit se důsledků špatných rozhodnutí je na první pohled úžasná, ale na druhou stranu nevím, z jaké pozice onen člověk začne znovu hledat svou identitu.

I kdyby bylo, nijak by mi to nepomohlo. Všechny mé zkušenosti, jak ty velmi problematické, tak ty inspirativní, měly přijít. Snad mi je osud nadiktoval. Proplétaly se, jedna podmiňovala druhou. Ty záporné vám pomáhají osobně růst, vyvarovat se opakování chyb, naučíte se eliminovat manipulaci a vyhýbat se hlouposti i líným myslím.

Nemůžeme do toho samozřejmě počítat ztráty milovaných lidí. Ani nedokážu říct, jak bych byla šťastná, kdyby Jiří (její životní partner herec Jiří Adamíra - pozn. red.) nebo moje maminka neodešli. Ale to je životní kapitola sama pro sebe.

Je mu devadesát sedm let. Nemá ale rád, když o něm veřejně mluvím. Můžu jen říct, že svůj věk obdivuhodně zvládá a obdivuhodně se o něj starají moje sestra a bratr.

Ty nejhlubší mám ve Šternberku, kde jsem se narodila, leží 18 kilometrů od Olomouce. Odtamtud mám první vzpomínky. Když mi byly tři roky, vnímala jsem rozsvícený vánoční stromeček, u kterého maminka s tatínkem a babičkou Františkou zpívali koledy. Pamatuji si i školku, kam jsem vodila svého o dva roky mladšího bratra Míšu. A poprvé hrála divadlo. A od Mikuláše jsem dostala perličkovou taštičku. Vším, co život nabízí malým dětem, jsem procházela ve Šternberku. Brzy jsme se přestěhovali do Olomouce, do domu rodičů mé milované maminky.

Ano, žijí tam mí nejbližší, tatínek, bratr a sestra s rodinami. Nikdy nevynechám své oblíbené procházky - na Hradisko, do kostela sv. Michala na Žerotínově náměstí, obejdu kašny, sejdu k divadlu, projdu se živými vzpomínkami.

Olomouc má nádherné historické monumenty, parky, muzea, kvete celý rok kulturou. V Muzeu umění jsem nedávno viděla výstavu Šumění andělských křídel - anděl v evropském výtvarném umění. Seance andělů, kteří se mi vznášeli nad hlavou.

Ano. Anděl je téma spojené s laskavostí, bezpečím, přízní. V silné představě nebo ve snu by mi mohl předat nějaké poselství. To by mě zajímalo.

Jsou nevyzpytatelní. Ale v jistých chvílích je můžeme tušit. Má-li člověk intuici, vycítí v určitých životních situacích, že něco není v pořádku, i když se ještě zdánlivě nic neděje. Prostě napovídají. Šuměním křídel.

Tam ještě nejsem, ale vím, o čem hraju. Božská Sára píše své paměti, vypořádává se se stářím, kdy se její světová herecká kariéra scvrkla na hrátky s komorníkem Pitouem. Stáří je jen pro statečné, říká jedna moje přítelkyně. Protože zmoct zásadní osobní ztráty vyžaduje velkou sílu. A pak je nutná pokora.

O tom bych nerada mluvila. Neustále obtěžovat čtenáře, posluchače či diváky loňským atakem choroby mi přijde nevkusné

Stává. Všechny moje role jsou mou součástí, nedělám, že se k nim neznám, neříkám, že se točily v době, na kterou nechci vzpomínat. Seriály pro pamětníky se nemohou brát jako dokument. Bylo to samozřejmě natočené v nedůstojné době, ale scénáře jsou dílem Jaroslava Dietla, který dokázal psát figury tak, že každá měla duši a svůj jazyk. Totéž platí pro Nemocnici na kraji města. Dvacet dílů, které režíroval Jaroslav Dudek, bylo točeno stejným prstokladem.

Druhé pokračování moji postavu nepotřebovalo, Blažejová se vrátila až v další sérii, kterou psala Lucie Konášová. Moje figura i já jí moc děkujeme.

Rozloučila se definitivně. Budu vždy vzpomínat na setkávání s milými kolegy, kteří se stali mými přáteli. Oceňovala jsem, jak byla práce dobře zorganizovaná a ve velmi přátelské atmosféře. Všichni si byli vědomi, jak jsou na sobě závislí, a pokud někdo začínal mít dluh, viděl, jak to je pro všechny nepříjemné. Hrála jsem zajímavou postavu, hodně jsem na ní pracovala, procházela mou důkladnou korekcí. Prožila velmi zajímavé životní peripetie a nechtěla jsem, aby se opakovala už jen odmocninami toho, co už natočila.

Jak si to každý herec připustí. Můj osobní přístup k rolím se nemění a jsem vděčně věrná divadlu. Tam se ještě čas měří milosrdně. Co se mění, jsou okolnosti natáčení, tam Peníze a Čas všem neúprosně diktují.