Vám se už v roce 1965 společně s Britem Robertem Edwardsem v Baltimoru podařilo poprvé na světě oplodnit lidské vajíčko. Jen jste to tehdy ještě nepoznali. Edwardsovi první asistovaná reprodukce vyšla později a nedávno za ni dostal Nobelovu cenu. Litujete kvůli tomu nerozpoznanému úspěchu z roku 1965 něčeho?

Ani ne. Hopkinsova univerzita to první oplodnění uznala, připomíná ho tam pamětní deska na porodnickém a gynekologickém oddělení. Nemyslím, že o tom ví moc lidí, ale my z Hopkinsovy to víme, a to nám dává uspokojení. Na tom záleží nejvíc.

Svoji novou kariéru jste začal až po odchodu do důchodu. Tehdy jste s manželkou Georgeannou založil vlastní kliniku na umělé oplodnění v Norfolku ve Virginii. To je dost netypický příběh.

Ano, to je pravda. Pracoval jsem stejně jako moje žena při Johns Hopkinsově univerzitě. Měli tam pravidlo, že jakmile vám je 65 let, musíte se závěrem akademického roku skončit. Měl jsem tedy odejít do důchodu v roce 1976. Přišel mi dopis od děkana, který psal: Gratuluji, už nemusíte být v žádném výboru, nashle. Pak mi ale v týž den volal ředitel nemocnice, kde jsme měli kancelář. Řekl, že ví, že mám odejít, ale nabídl mi možnost zůstat další dva roky, dokud nebude muset do důchodu moje žena.

My jsme s Georgeannou měli pracovní stoly u sebe a ředitel říkal: Jestli odejdeš, stejně tady nebudeme mít víc místa. Takže jsme museli skončit 30. června 1978. Pak jsme měli několik možností. Mohli jsme zůstat v Baltimoru a pracovat soukromě v ulici naproti a dostali jsme také několik nabídek od lékařských škol. Tady v Norfolku byla nově otevřená lékařská škola založená mým přítelem Masonem Andrewsem (lékař, který pak v roce 1981 dohlížel na porod prvního dítěte „ze zkumavky“ v USA – pozn. redakce). Andrews chtěl založit novou fakultu a nám to připadalo jako dobrá příležitost. Takže jsme se vydali sem. Bylo to v červenci 1978. To datum vám možná nic neříká.

To se narodilo první dítě po umělém oplodnění?

Ano, to se narodilo první dítě z umělého oplodnění. Takže, když jsme přistávali, volali novináři doktoru Andrewsovi, jestli by jim tu událost neokomentoval. On to udělal, ale také jim řekl, že do města zrovna přiletěli lidé, kteří Boba Edwardse znají, protože spolu spolupracovali na Johns Hopkinsově univerzitě. A tak novináři přišli k nám domů, přestože jsme se teprve stěhovali.

Jedna novinářka se pak na odchodu ještě zeptala: Mohlo by být umělé oplodnění uskutečněno tady v Norfolku? My jsme o tom neuvažovali a já to považoval za spíš konverzační dotaz, a tak jsem odpověděl: Jistě. A ona řekla: Co by k tomu bylo třeba? Já odpověděl: No, chtělo by to nějaké peníze. A tak se stalo, že se v novinách objevil článek s mými komentáři a na jeho konci stálo, že podle pana doktora jsou potřeba jen peníze, aby bylo možné provádět asistovanou reprodukci v Norfolku.

Když jsme začínali, byla to nemocniční procedura. Teď už je to ambulantní procedura.

A ozval se pak někdo?

Hned na druhý den mi volala bývalá pacientka z Baltimoru, která bydlela tady v Norfolku. Řekla mi: Tady čtu, že potřebujete nějaké peníze. Kolik? Takovou otázku mi nikdo předtím a ani nikdy potom nedal. Výsledkem byla schůzka s doktorem Andrewsem, jeho manželkou a mojí ženou a plán vytvořit program asistované reprodukce. Takže to bylo díky reportérce, která ve správnou chvíli položila správnou otázku.

První dítě ze zkumavky se v Americe narodilo v roce 1981. Změnila se od té doby nějak zásadně procedura umělého oplodnění?

Ano, velmi a v řadě detailů. V některých případech to bylo díky naší práci tady v Norfolku. Když jsme začínali, byla to nemocniční procedura. Teď už je to ambulantní procedura. Když ještě před objevem umělého oplodnění nemohla pacientka otěhotnět a vyhledala specialistu, byla zhruba padesátiprocentní šance, že se problém vyřeší.

S asistovanou reprodukcí je šance v podstatě stoprocentní za předpokladu, že bude pacientka vytrvalá a pokud by to bylo nezbytné, přistoupila by na využití dárcovského vajíčka anebo si „vypůjčila“ dělohu náhradní matky. To, si myslím, proměnilo problém neplodnosti. Procedura se technologicky mění neustále.

A dají se vysledovat důvody, proč se ne všechna embrya po IVF v děloze ženy uchytí? Je to záležitost jen fyzické stránky, anebo hraje roli i psychika?

Myslím, že těm důvodům rozumíme. Příčiny jsou fyzické – psychika pracuje fyzickými způsoby, žádná kouzla na světě nejsou. Reprodukce je ve skutečnosti velmi neefektivní proces. Když se vajíčko spojí se spermií, tak je v závislosti na věku jen dvaceti až pětadvaceti procentní šance, že se narodí dítě. Většinou se objeví nějaká abnormalita – může to být nádor, může to být mimoděložní těhotenství, nejčastěji se objevuje tzv. genetický nesoulad mezi spermií a vajíčkem. Reprodukce je tudíž neefektivní a IVF ještě víc. Proto ne vždy uspějete.

Zdá se, že neustále roste počet neplodných párů a ubývá přirozených početí. Je to tak?

To je otázkou, jestli tomu tak skutečně je, anebo se o tom víc informuje. Domnívám se, že je to spíš to druhé, protože neplodnost je něco, o čem lidé teď běžně mluví. Když jsme začínali, tak spousta lidí, kteří k nám přišli, velmi trvala na tom zůstat v podstatě v anonymitě. Jezdili k nám, aby se vyhnuli návštěvě lékaře ve svém městě. Teď se o neplodnosti lidé baví, a myslím, že proto se zdá, že je to jiné. V USA je neplodných zhruba deset procent žen.

Jaká je finanční náročnost asistované reprodukce? Stojí stejně jako v začátcích?

Bohužel zdražuje, protože technologie a aparáty jsou mnohem dražší než dřív. Náklady se jednou jistě sníží s nástupem efektivnějších technologií. Myslím si ale, že to ještě potrvá dlouho, než překonáme tu zmíněnou vrozenou neefektivnost lidské reprodukce, z níž vzejde adekvátní genetická informace jen v jednom ze čtyř nebo pěti případů.

Hlavní komplikací je nepředvídatelnost, nevíte, jestli kmenová buňka udělá to, co chcete, a namísto srdce nevypěstujete nádor.

Asistovaná reprodukce prolomila tabu, poté co se v počátcích setkávala s protesty a odmítáním. Podobné nesouhlasné hlasy dnes vzbuzuje výzkum kmenových buněk a klonování. Co si o tom myslíte?

Byl jsem dlouho z výzkumu kmenových buněk nadšený, s Edwardsem jsme o něm psali a podpořili jsme ho. Myslím ale, že naděje se nenaplnily. Udělalo se mnoho práce, ale vyšlo najevo, že se naděje nenaplnily. Výzkum se zatím nedostal do fáze obecné aplikovatelnosti, až na pár nezvyklých případů, třeba u nemoci krve atd. To ovšem neznamená, že je konec. Hlavní komplikací je nepředvídatelnost, nevíte, jestli kmenová buňka udělá to, co chcete, a namísto srdce nevypěstujete nádor. Ten faktor nespolehlivosti je závažný, ale předpokládám, že dřív nebo později se vyřeší.

Co etické a morální aspekty výzkumu?

Já už těmto záležitostem etiky nerozumím, tak mi o tom třeba něco řekněte.

Jedním z diskutovaných témat bylo ničení lidských embryí, aby se získaly buňky.

To nás vede k definování lidské bytosti. Je otázkou, kdy se lidská bytost stává lidskou bytostí. Bytost je definována jako jedinec chráněný společností. Kdy ale tato ochrana nastupuje? S početím, uhnízděním vajíčka v děloze, nebo s prvním úderem srdce? Osobně si myslím, že Nejvyšší soud USA to rozhodl docela správně, že důležitým momentem je životaschopnost.

Já jsem měl občas možnost sedět v etických komisích, a ty říkají, že k vymezení toho, kdy bytost vzniká, bychom potřebovali nějakou významnou biologickou událost. Osobně mě nenapadá jiný mezník, než chvíle, kdy je plod schopen přežít bez mateřské podpory. Nemyslím si, že osoba existuje zhruba do 28. týdne těhotenství matky.

Jste stále v kontaktu s rodinami „svých“ dětí?

S některými ano, dokonce i s prvním z dětí. Je to novinářka, píše pro Boston Globe.

Říkal jste, že jste s manželkou trávil čas i v práci. To nedělá moc párů. Musel jste mít štěstí.

Nevím, jestli bych to nazval štěstím. Myslím si, že to tak bylo dáno. Měl jsem být původně chirurg, Georgeanna byla gynekoložka. Během války jsem se rozhodl, že změním specializaci, abychom s Georgeannou mohli blíž spolupracovat. A to mi bylo umožněno. S Georgeannou jsme nebyli jen muž a žena, sdíleli jsme intelektuální zájmy a pokaždé jsme se radovali z toho, že jsme spolu. Měli jsme třeba jen jedno auto, abychom jezdili do práce spolu a tiché chvíle cestou sdíleli.

Za války jste byl nasazen v Evropě a v roce 1944 jste zažil invazi v Normandii. Změnila vás válka?

Byl jsem vysazen na pláži Omaha. Dostal jsem se až na 50 mil (80 kilometrů) k Berlínu. Pak mě převeleli do Pacifiku, na Filipíny. Když jsem ale byl na cestě, tak válka se shozením jaderné bomby skončila. Válečná zkušenost ovlivnila můj další život, ale nemyslím, že jsem si to tehdy uvědomoval. Až v posledních 25 letech mi došlo, že mi zkušenost z války pomohla.

Za války jsem byl totiž zodpovědný za péči o ty, kdo takzvaně nebyli schopni přepravy, protože měli vážná zranění hrudníku, dutiny břišní a tak dále. Při ošetřování těchto čerstvě a vážně zraněných mužů se často muselo improvizovat, protože nastávaly potíže, které nikdo před tím nepopsal. Věřím, že mi ta zkušenost v dalších letech pomohla. Situace si to někdy vyžadovala a já jsem improvizoval, aniž bych o tom přemýšlel. Jinak jsem své zážitky z války popsal v knize Válka a láska.

Druhá světová válka byla nedávno připomínána ve spojitosti s válkami v Iráku a Afghánistánu. Někteří argumentovali nutností zamezit zlu, stejně jako bylo nutné postavit se Hitlerovi.

Myslím si, že tehdy to bylo něco jiného. Domnívám se, že za světové války tady bylo něco jako intelektuální rovnost stran, i když Hitler vybočoval. Takže se zdálo, že změna přinese definitivní konec, což se také stalo. V případě Afghánistánu a Iráku se obávám, že jejich kultura není připravena na demokracii tak, jak jí rozumíme my, a je tudíž naivní si myslet, že tam hned nastolíme demokracii.

Bude vám 103 let a denně cvičíte. Může to být částečný recept na dlouhověkost?

Cvičím každé ráno se svojí asistentkou. Cvičíme skoro hodinu. Neberu to ale jako úkol, baví mě to. Dívám se u toho na televizi a doháním zprávy. Jestli to souvisí s mým vysokým věkem, ale nevím.

Howard W. Jones

Howard W. Jones ve své pracovně

FOTO: Tomáš Reiner, Novinky

Asistovaná reprodukce
Jejím průkopníkem je Brit Robert Edwards, nositel Nobelovy ceny, který zemřel letos na jaře.
Společně s Howardem Jonesem jako první na světě v laboratorních podmínkách oplodnili lidské vajíčko. Úspěch byl ale rozpoznán teprve o několik let později.
Další výzkum Edwardse vedl k narození prvního dítěte z dnes víc než čtyř miliónů po umělém oplodnění, je jím Louise Brownová, která přišla na svět v Anglii v roce 1978.
Prvním dítětem v Americe byla v roce 1981 Elizabeth Jordan Carrová, narozená v Jonesově institutu v Norfolku. Od té doby v institutu umělým oplodněním pomohli na svět dalším 4000 dětí.