Dost často ztvárňujete divné postavy. Vaše první role v Radošinském naivním divadle byla Smrt, hrál jste i Lucifera, filozofa a pokušitele Kudykama, nyní hrajete Puka ve Snu noci svatojánské. Čím to je?

Podívejte se na to! (nastaví své výrazné rysy a usměje se)

To přece není jen výraznou fyziognomií!

Ale ano. Věřte mi, že jen málo výrazných herců se může prosadit v běžné roli. Herci s běžnou tváří mohou hrát cokoli. Nicole Kidmanové mohou přidělat nos a je z ní jiná postava. Ale mně se nos zmenšit nedá.

Hru plnou veselých písniček a vtipných dialogů s názvem Generál, kde rovněž účinkoval, uvádělo Radošínské naivní divadlo s velkým úspěchem.

Hru plnou veselých písniček a vtipných dialogů s názvem Generál, kde rovněž účinkoval, uvádělo Radošínské naivní divadlo s velkým úspěchem.

FOTO: archív Radošínského naivního divadla

Promiňte, už jste hrál Cyrana?

(Zasměje se) Ne. Na to mám možná ještě deset let čas.

Ale stejně, když jste hrál v pohádce Čert ví proč Lucifera, pekelnost z vás přímo vyzařovala. Že byste ji opravdu měl v sobě?

To určitě mám! Sirius Black řekl Harrymu Potterovi, že v každém z nás je světlá a temná strana. Záleží na tom, kterou stranu si vybere. A to je velká pravda.

Vy o své temné stránce víte? Mnoho lidí si ji nepřipouští a promítá ji na své okolí.

Možná že ta má temná stránka má to štěstí, že se může ukazovat za peníze.

Lákají vás hraniční situace?

Ano. Když mě chce třeba někdo fotit, udělat můj portrét, jsem rád, když vymyslí nějakou „haluz“ nebo úlet. Něco, co není běžné a normální. Nedávno jedna fotografka dělala portréty slovenských herců maďarského původu.

Mě fotila v Bratislavě na vodě. Postavili jsme židli do vody a na té jsem seděl. Často se mi dějí různé zvláštnosti a v této situaci, jako na objednávku, připlavala labuť a celou dobu focení mě ďobala do nohy. Vzniklo něco zvláštního.

Jako elf Puk očarovává Lysandra (Martin Písařík) ve hře Sen noci svatojánské, která byla premiérou letošních Letních shakespearovských slavností.

Jako elf Puk očarovává Lysandra (Martin Písařík) ve hře Sen noci svatojánské, která byla premiérou letošních Letních shakespearovských slavností.

FOTO: Viktor Kronbauer

Znamená to, že vás běžná realita nudí?

To zase ne. Jsem narozen ve znamení Panny, takže potřebuju mít uklizeno nejen v bytě, ale i v mysli a v práci, abych měl psychickou pohodu.

Jako Panna byste měl milovat detaily. Nejsou ale rušivé? U nás máme takové rčení, že někdo pro stromy nevidí les.

Jistě, ale představte si, jak je důležitý každý strom, aby vytvářel efekt lesa!

Pak vnímám rozpor mezi vaší potřebou uspořádanosti a zálibou v jisté extravaganci.

To spolu souvisí. Když mám všechno, co potřebuji, uloženo na svých místech, poličkách a šuplících, můžu se už od toho vnitřně osvobodit. A dovolit si, jak říkáte, extravaganci.

Tu si často dovolíte na jevišti či před kamerou. A tvrdíte, že v soukromí jste „sivá myš“. Stírá se ten rozpor?

No, už se třeba oblékám mnohem odvážněji. Tesilky už jsem zahodil. A flanelové košile taky.

Neříkejte, že jste nosil tesilky!

No samozřejmě že ano! Pocházím z vesnice a jsem narozený v sedmdesátých letech. Tehdy se maminky snažily ušetřit na všem. A taky dělaly vše pro to, abychom byli takzvaně normální.

Vyhovovalo vám to tak?

Tehdy jsem to neřešil. Až když jsem se později dostal k herectví a viděl, co všechno je možné udělat na scéně, co zkoušejí režiséři a maskéři, bylo to pro mě srovnání. Ta jinakost mě od začátku lákala. Začalo mě bavit divadlo. Dostal jsem se do souboru, začali jsme dělat komedie. Byl jsem rád, že to baví i lidi. Že se smějí, že je to zajímá.

Když hrál v roce 2003 Lucifera v pohádce Čert ví proč, líčení v maskérně mu zabralo i tři hodiny. Na snímku se Štěpánem Kubištou a Tatianou Pauhofovou.

Když hrál v roce 2003 Lucifera v pohádce Čert ví proč, líčení v maskérně mu zabralo i tři hodiny. Na snímku se Štěpánem Kubištou a Tatianou Pauhofovou.

FOTO: Bontonfilm

Že budíte pozornost?

Na jevišti ji budím rád.

A na ulici?

Tam moc ne.

Neříkejte, že vás lidé nepoznávají.

Poznávají. Ale to je spíš jejich problém.

A váš? Vadí vám to?

Jak to říct jednoduše? Ne každý příznivec je vždy příznivý. Nebo ne každý den mám dobrou náladu. A ne každý den mám náladu na lidi. Znají mě z komedií nebo ze zajímavých rolí, a tak mají pocit, že když mě potkají, budu vždy dobře naladěn.

Takže je nutné a profesionální se někdy přetvařovat. Přece jen každý člověk je potenciální divák, ať už v kině, televizi, nebo v divadle. A žádný herec nechce ztratit přízeň.

Řekl byste o sobě, že jste melancholik?

Melancholik? To už neplatí. Když si vezmu přesný význam toho slova, tak ne.

Tak jinak. Býváte často ponořený do sebe?

Rád přemýšlím, to je pravda. A využívám k tomu cestování. Možná tím, že nemám auto a cestuju hodně, na to mám čas.

Auto nevlastníte kvůli nějaké životní filozofii?

Kdysi jsem k autům neměl žádný vztah. A dnes už nevím, jak bych si na něho zvykl, protože zvyk je železná košile. I když si uvědomuji, že by se mi někdy auto hodilo. Cestuju tedy dlouhé hodiny vlakem či autobusem, rád se dívám z okna a přemýšlím.

Další náročné líčení mu přinesla role Quasimoda ve stejnojmenném muzikálu. Jeho partnerku Esmeraldu hrála Radka Pavlovčinová.

Další náročné líčení mu přinesla role Quasimoda ve stejnojmenném muzikálu. Jeho partnerku Esmeraldu hrála Radka Pavlovčinová.

FOTO: archív Divadla Hybernia

O čem nejčastěji?

O práci, o životě, o svém soukromí. Tím vším se probírám a to mě čistí. Kdybych jezdil autem, musel bych sledovat cestu a svou koncentraci zaměřit jinam.

Znamená to, že jste rád sám?

Ano, to je pravda. Možná že moje životní energie je natolik vytížená tím, že jsem hodně mezi lidmi a hodně mluvím, že po konci představení vypínám a jdu domů. Nejsem slavící typ. Jistě, nejsem ani proti - když nastane situace, oslavme něco, jestli je co. Proč se nepobavit. Ale většinou rád večer vypínám.

Vloni jste slavil svoje čtyřicátiny, což je významný věk, protože člověk se může stát senátorem či prezidentem. Ani to pro vás nebyl důvod oslavy?

Ne. Narozeniny nikdy moc neslavím. Kdysi dávno možná. Měl jsem partu přátel, co se narodili podobně jako já, v rozmezí červenec, srpen, září. Ale dnes už to není taková atrakce. To zase až po sedmdesátce, to už budou narozeniny událost. (směje se)

Zmínil jste vaše dětství, o kterém vím, že v jistém smyslu nebylo jednoduché. Býval jste třídní otloukánek, slabého vzrůstu. Jak to hodnotíte dnes? Souhlasíte s tím, že když je těžko na cvičišti, bývá pak lehko na bojišti?

To ano. Zocelilo mě to. Ale k tomu, aby to člověk mohl takto zhodnotit, musí dospět. Ne každý si uvědomí, na co všechno bylo dobré, čím kdysi prošel. Freudovi nikdo neujde. Herci mají ve své mysli určitě bohaté dětství, neboť kdykoli něco vytvářejí, velmi intenzivně přemýšlejí nad svou minulostí.

Jste národnosti maďarské, chodil jste do maďarských škol. Žijete ale v Bratislavě, kde hrajete i v Národním divadle, často hostujete v Česku. V jakém jazyce se vám zdají sny?

Ve slovenštině.

Ve slovenském Radošínském naivním divadle účinkuje v řadě inscenací. Jednou z nich byla i hra Stvoření světa o tom, jak to bylo na počátku a jak je to dnes.

Ve slovenském Radošínském naivním divadle účinkuje v řadě inscenací. Jednou z nich byla i hra Stvoření světa o tom, jak to bylo na počátku a jak je to dnes.

FOTO: Ctirad Bachratý

To je pro vás nejbližší jazyk?

Jsem velmi přizpůsobivý typ. Když jsem přišel z malé vesnice, kde jsem vyrůstal, do Košic, kde žije přibližně 240 tisíc lidí, velmi rychle jsem se adaptoval. Ta změna mi nevadila. Když jsem pak přešel do Bratislavy, do ještě většího města, změnilo se pro mě jen to, že místo sto padesáti korun v peněžence jsem musel mít tři sta. To byla celá ta změna. A ani Praha mi nepřekáží.

Ale zpět k jazyku - když jsem se dostal na VŠMU, bylo jasné, že se musím pořádně naučit slovensky. Učil jsem se sice už od školky, vždyť žijeme na Slovensku, ale doma, na úřadech, v obchodech, v hospodě, tam všude jsem si vystačil s maďarštinou. Slovenština se až tak nepoužívala, nebylo to třeba.

Dokonce i v Košicích ještě v osmdesátých letech prodavačky uměly slovensky i maďarsky, bylo to dvojjazyčné město. Ale v Bratislavě naši pedagogové jako Ferko Kovár, Božidara Turzonovová ani režisér Vladimír Strnisko maďarsky neuměli, takže jsem se musel slovensky naučit líp. (směje se)

Jako kdo jste teď nejvíc známý na Slovensku?

Jako otec Kapulet, kterého hraju v muzikálu Romeo a Julie.

Takže už ne Romeo, ale otec?

Ano, už jsem přešel od synů k otcům a starším bratrům. Jsem tak na přelomu.

Vaše jméno má krásný překlad. Mořský pták z Košic. Je vám ta symbolika blízká?

Určitě mám raději moře než hory. Ale jinak se s tou symbolikou nespojuji. Svoboda, nezávislost, jako mořský pták? Tak o svém jméně nepřemýšlím. Režisér Dodo Gombár má knihu symbolismu, ten by možná našel vysvětlení, ale pro mě to význam nemá. Nerad se totiž upínám k nějakému filozofickému směru nebo fixní ideji, protože to člověka omezuje.

Vedete si deník?

Ne. A nejsem ani hrdý na svou diplomku. Neumím o herectví psát. Mluvit, to ano. Poradit, to taky. To je to samé, jako když se mě ptají, proč nerežíruju. To je jednoduché. Když někdo něco neudělá nebo nepochopí napotřetí, už vraždím.

Ona (Lenka Barilíková) hluchá, on koktavý. Zamilovaná ústřední dvojice Hry o lásce, opět na scéně Radošínského naivního divadla.

Ona (Lenka Barilíková) hluchá, on koktavý. Zamilovaná ústřední dvojice Hry o lásce, opět na scéně Radošínského naivního divadla.

FOTO: archív Radošínského naivního divadla

Jste netrpělivý?

To ano. A taky jsem moc rád, když je někdo na jevišti dobrý, protože mě to nutí dělat víc, motivuje mě to.

V Čechách jste známý. Kromě toho, že nyní hrajete v Letních shakespearovských slavnostech, jste účinkoval i v muzikálu Kudykam, Quasimodo či ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Co vás sem přivedlo?

Moji kamarádi. Zejména můj spolužák, herec, který tady v Praze dělal pohybové divadlo. Další projekty v Praze se uskutečnily s Dodem Gombárem, což je náš ročníkový režisér a zároveň umělecký šéf Švandova divadla. Také režíroval muzikál Kudykam, kde jsem získal roli Kudykama, filozofa a možná zenbuddhisty.

Jsem rád, že si tady někdy zahraju, protože herec je jako ve výkladní skříni. Když ho není vidět, nikdo si na něj nevzpomene. Já nejsem ve stálém angažmá, což má svá úskalí i výhody. Musím být pružnější a cestovat za prací. A musím být zajímavý, aby o mě byl zájem.

Míváte strach o práci?

Jako herec na volné noze? Jistě. Může se stát, že mě osloví do tří projektů, já si musím vybrat jeden, a pak nebudu mít co dělat. Nikdo neprojeví zájem.

Co děláváte v takovém čase?

(naznačí pohodu a vyfoukne pomyslný kouř) Odpočívám.

Jenže jste nekuřák, takže jak trávíte volno?

Teď jsem se třeba velmi těšil do Prahy. Že konečně budu mít jen noční zkoušky, tak do dvou v noci budu na Hradě. A přes den, až se vyspím, mohu vyrazit trénovat biliár. A taky fitko neuškodí. Baví mě, že dostávám role, jako je lesní skřítek Puk, který musí být na jevišti pořád všude. To mě nutí starat se o svůj hlas, fyzičku i zjev. Tím mě sice stresují, ale je to fajn.

Shakespearovské slavnosti jsou krásná práce, ale obnáší to tři roky za sebou léto bez prázdnin. To vám nevadí?

Vše se dá zvládnout, jen je třeba chtít. A jak dodávala moje angličtinářka, jen chtít nestačí, je třeba pro to i něco dělat. Mohu se domluvit s herci, se kterými alternujeme, a vznikne tak týden dva, kdy je volno.

Nenápadně jsem směřovala k tomu, jestli vás doma někdo čeká.

Ano. A to je odpověď, kde končíme. (usmívá se)