Celý život vás budou srovnávat s mámou. Jste na to připravena?

Určitě. Jsem pozitivní člověk a nikdy bych tohle nebrala jako negativum. S mámou spolupracujeme pořád, ale přece jen si každá jdeme vlastní cestou.

Vaše maminka zpívá francouzsky a hraje na kytaru, vy zpíváte anglicky a hrajete na klavír. To byl úmysl se odlišit?

Nebyl. Přišlo to naprosto přirozeně. Mamka mě ve třech letech přihlásila do anglické školky a na klavír jsem hrála s tátou.

No, možná to byl její úmysl?

Nevím, v tom věku asi ne. Mám pocit, že tehdy tady ani žádná francouzská školka nebyla.

Francouzsky umíte?

Domluvila bych se na nejzákladnější úrovni, žádná sláva.

Lenny svou mámu nezapře. Nebo je to obráceně?

Lenny svou mámu nezapře. Nebo je to obráceně?

FOTO: Laura Pavlíková

Spíš než dcera Lenky Filipové mi připadáte jako dcera Janis Joplin. Brala byste ji?

Mně to přijde docela zajímavé. Řeklo mi to už nezávisle na sobě hodně lidí. Dokonce i v Anglii, kam jsem se hlásila na školu. Rozhodně bych ji brala jako múzu a mentorku, Janis byla úžasná.

Máte jako ona chraplavý a už hotový hlas.

Ale pořád je co cvičit. Když zpívám v češtině, třeba u mámy druhé hlasy, můj hlas je čistý. Dělám hlasová cvičení a hraju na piano každý den.

Kdo vás školí?

Občas máma a jinak si hledám videa na YouTube. Našla jsem skvělou paní, která učí zpěv, lekce dává přímo na internet. Stačí deset minut denně.

V šestnácti letech vás maminka vzala na koncertní turné po Evropě, Kanadě, Austrálii…

Ano, cestuji ráda a často. Když se k tomu ještě přidá hudba, je to splněný sen. Ke konci letošního roku se například chystáme na koncerty do Belgie. Máma hraje na kytaru, já na piano, Sean Barry na akordeon, harfu a na piano a další pianista Jindra Koníř je specialista na klasiku a dělá aranže. Takže jsme tři pianisté a jedna kytara.

V Kanadě a Austrálii na vás chodili hlavně krajané?

Hodně krajané, ale ti většinou mají za partnery cizince, takže publikum bylo půl na půl - české a mezinárodní.

Zpíváte i lidové písně?

Mamka ano. Má je v úpravě pro klasickou kytaru. Je to její sólo.

Jak se s mámou zpívá? Má přece úplně jiné zaměření.

Na mamčiných koncertech figuruji především jako doprovodný muzikant. Bavíme se společně o dramaturgii, co zahrajeme jako první, co vůbec. Vede to mamka, ona je hlavní interpret. A mně se s ní spolupracuje skvěle.

Třeba se to časem otočí?

(směje se) No, v jedné mé písničce mě také doprovází na kytaru.

Lenny

FOTO: Michaela Feuereislová

Nechystáte nějakou společnou píseň?

Zatím to v plánu nemáme.

Co vám máma zpívala, když jste byla malá?

Ukolébavky, ale spíš jsem já naslouchala, co se hrálo doma. Byla jsem u toho, když třeba zkoušela s kapelou. Hudby jsem měla plné uši.

A vy jste zase přicházela ze školky s anglickými písničkami.

Jo, mamka se je učila kvůli mně! (směje se)

Jaký vliv na vás měl otec?

Táta je povoláním architekt a je také výborný muzikant. Zdědila jsem po obou rodičích úctu k řemeslu.

Bylo vám jako jedináčkovi smutno?

Sourozence jsem chtěla, ale smutno mi nebylo. Měla jsem kamarády a naši se mi hodně věnovali. Rozumím si se sestřenicí Anetou, která je stejně stará jako já, a jsme kamarádky už od dětství. Sestřenice studuje geologii, má úplně jiné zájmy, ale můžeme se spolu bavit o všem.

S čím jste si jako malá hrála?

Moje první slovo bylo auto. Táta se vždycky díval na závody F1 a já s ním. Na vyloženě holčičí zábavu jsem si nepotrpěla, spíš mi svým chováním vyhovovali kluci. Holky byly strašně soutěživé, hádaly se, to jsem si radši šla zahrát fotbal. Také jsme měli dalmatina. Před časem jsme si pořídili labradora Bennyho. Už je mu šest let.

První píseň jste složila v jedenácti letech. O čem byla?

Nejspíš o lásce, jak už to tak bývá. (směje se)

O čem skládáte teď?

Také o lásce, ale nejen o ní. Náměty beru ze svého života a z celkového pohledu na něj. Píšu v angličtině, víc mi to sedí, je to pro mě přirozenější. Líp vyjádřím, co chci sdělit. Texty většinou vznikají až na hudbu. Víc skládám, když jsem v klidu a vyrovnaná.

Lenny

FOTO: Tomáš Martínek/Universal Music

A když nejste?

Pouštím si vážnou hudbu.

Koho?

Beethovena…

No, ten tedy není zrovna uklidňující.

Ale hudba je to moc krásná. Pouštím si i Mozarta, moc pěkné věci má Liszt, jenže je těžký na hraní, občas Bachovy etudy a ráda mám Čajkovského.

Podepsala jste smlouvu na dvě CD s vydavatelstvím Universal Music, které vede váš strýc Tomáš Filip. Není to příliš svazující?

Neřekla bych. Universal je velice vstřícný vůči mému studiu v Londýně, podporuje mě v tom. Stejně tak ani já nechci zklamat je a posluchače. Momentálně mám rozdělaných pět nových autorských písní a vybírám asi dvě coververze, aby byl materiál na desku pohromadě. Líp se mi zpívají věci od mužů - líbí se mi třeba David Gray, Bryan Adams nebo Steve Wonder.

Váš maxisingl All My Love se čtyřmi písněmi mě ohromil! Zpíváte tak přesvědčivě, až z toho mrazí.

Děkuji, to jsem ráda. Líbil se dokonce i mojí babičce z otcovy strany. Ona je taková nadčasová, je módní návrhářka a jako malé mi vždycky šila krásné šatičky. Ráda ji navštěvuji, je moderní, kosmopolitní a hodně zábavná. Užívám si s ní. Jeden z dalších lidi, kteří mě ovlivnili, protože má perfektně zvládnuté řemeslo.

Vy se jedete učit řemeslo do Londýna. Proč zrovna tam?

V Praze je sice na vysoké škole také obor skladba, ale chci studovat moderní skladbu. Angličané ten obor nazývají songwriting, volně přeloženo písničkářství. V cizině je běžný, tady se na něj pohlíží s despektem. Nelíbí se mi ani příliš vážný přístup k hudbě. Hudba je radost. Nechápu, jak někdo může dělat hudbu pro peníze. Zdá se mi, že to ani není možné.

Vzpomínám si také, jak moji spolužáci na „lidušce“ měli z vystoupení trauma. Často spletli to, co dokonale znali. Já byla taky nervózní, a přitom jsem si říkala, že by atmosféra měla být veselá, vždyť předvádíme to, co jsme se naučili. Nejde přece o soutěž. Tady se z toho dělá taková věda, že to mnoho dětí odradí. Za ty nervy přece koncerty nestojí. Přitom moje paní učitelka byla pokroková, probírala se mnou Eltona Johna, nechala mě zpívat vlastní písničku. Chápala mě a za to jsem jí dodnes vděčná.

Teď už nejste nervózní?

Jsem, ale přiměřeně. Když jsem se před třemi lety připravovala na turné s mámou, měla jsem velký respekt, učila jsem se poctivě party k jejím písničkám. Byla to dřina, ale zvědavost a radost z vystoupení vždycky převažovaly.

Jako malá byla kudrnatý andílek, teď si občas vlasy žehlí.

Jako malá byla kudrnatý andílek, teď si občas vlasy žehlí.

FOTO: soukromý archív Lenny

Nebude se vám v Londýně stýskat?

Rodina a kamarádi mi budou chybět, ale vždyť je to letadlem jen hodinu a půl. Naši mě podporují a jsou rádi, že jsem se tak rozhodla.

Jaké máte koníčky?

Longboard, moře, ráda čtu a vařím.

Longboard?

To je vlastně větší skateboard. Dobrý terén je třeba na Ladronce. V Austrálii jsem zkoušela i surfovat, tamní moře miluji. Dlouho jsem zvažovala, jestli studovat v Austrálii, nebo v Anglii.

Co ráda čtete?

Mým oblíbeným spisovatelem je Angličan Roald Dahl, původem Dán, který napsal dílo Karlík a továrna na čokoládu. To jsem četla v dětství. Teď čtu v angličtině jeho úžasné povídky Příběhy nečekaných konců. Klobouk dolů. Jinak se mi líbí povídky Karla Čapka nebo Zdeňka Svěráka. Je to všechno podobný styl příběhů s pointou.

A jak je to s tím vaším vařením?

Vaříme s mámou obě od palačinek po guláš a svíčkovou. Strašně ráda jím a přiznám se, že obzvlášť miluji pořádné hamburgery.

Máte nějaké nesplněné přání z dětství?

Asi je to zvláštní, ale jako malá jsem si přála mít boty jako Barbie. Máma mi ale vysvětlila, že takové se v mojí velikosti nedělají, že jsou jen pro panenky. Nerozuměla jsem tomu, byla jsem z toho hodně nešťastná. (smích) Přestože jsem byla docela fintilka, zkoušela jsem si třeba máminy šaty a boty na podpatcích, tak jsem si na druhé straně ráda zahrála i fotbal s klukama. Bavilo mě to ve světě kluků i holek, brala jsem si to nejlepší z obou.

No a vždycky jsem toužila mít rovné vlasy. Zrovna je mám vyžehlené, ale normálně jsem kudrnatá. Stačí, když zaprší. Jsem zvyklá na velkou hlavu plnou kudrlin. V pubertě jsem si přála být zpěvačkou Hayley Williams ze skupiny Paramore. Ta měla rovné červené vlasy a hlavně se mi líbilo, jak zpívá. Teď už jsem přišla k rozumu a svých kudrlin si vážím. Paramore ale poslouchám stále. (směje se)