Čestmír Cajthaml je polda, který vede boj s Františkem Vedralem, jehož předobrazem byl kmotr František Mrázek. Mluvím o snímku Příběh kmotra, kde hrajete jednu z hlavních rolí. Film se vám ale delší dobu spíše vyhýbal. Je tohle ta velká role, na kterou jste čekal?

Role, na kterou jsem čekal… v tom filmu jsem nehrál až tak složitý charakter, kde by bylo mnoho herecky bohatých zvratů. Ale je fakt, že mi ta figura v základu sedla.

Jak moc se vaše role podobá reálnému detektivovi, který vyšetřoval případ Mrázek?

Když jsem se s ním, tedy s detektivem Tichým, viděl poprvé, poznal jsem, že to není žádný korba chlap, vazba či hromotluk ze speciálního komanda. Dovedl o sobě vyprávět s humorem a nedělal ze sebe žádného supermana. A já si říkal, že když se zaťal takový chlap a šel po jednom z nejmocnějších bossů zdejšího podsvětí, je to o to sympatičtější. Či překvapivé a neočekávané? Vyberte si.

Každopádně jsem v tom cítil morální přesah. A jsem rád, že se ukazuje lidem, co se na film přijdou podívat, jak je dobře, když se člověk nevzdá a vytrvá. Že i proti mašinérii se lze postavit. Je tu ten silný apel známý už z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem: aspoň jsem to zkusil.

Byl jsem rád, že tou rolí nikoho nepodporuju v beznaději, i když jsem cítil smutek z toho, že tady lidi jako Mrázek měli takovou moc.

Jako bojovník s podsvětím se představuje v novém filmu Petra Nikolaeva Příběh kmotra. Hereckou partnerkou je mu Vica Kerekes.

Jako bojovník s podsvětím se představuje v novém filmu Petra Nikolaeva Příběh kmotra. Hereckou partnerkou je mu Vica Kerekes.

FOTO: Michaela Bruderová

S tím máte svoje vlastní zkušenosti. Váš boj s bulvárem, který vás nepravdivě osočil z homosexuality, se táhl šest let. Nepropadal jste beznaději?

Počítal jsem s tím, že to bude na dlouho. A byl jsem obeznámen s faktem, že to může dopadnout jakkoli. Ale nic to nemění na tom, že jsem jednoho dne dospěl do bodu, kdy jsem se rozhodl. Hodně lidí mi říkalo: Hele, raději měj klid, vždyť se nemusíš nervovat, bude tě to stát peníze!

To v té situaci byly už jen pseudopragmatické argumenty. Věděl jsem, že to udělat musím, protože kdybych to neudělal, bude mě to drát víc, než když to celé v sobě zahrabu. Přerostlo to míru, za kterou nejsem ochoten jít.

Je to jako ve vztahu dvou lidí. Tam má taky každý nějaké mantinely. Někdo si myslí, že by nevěru dokázal odpustit, ale pak nevěra skutečně přijde a on pozná, že tohle už nezvládne. Je to vše o míře, o osobní hranici. A pak už je to jedno, ať to dopadne, jak to dopadne.

Narazil jste během natáčení filmu Příběh kmotra na nějaká fakta z českého podsvětí, která pro vás byla taky přes míru?

Mám docela velkou fantazii a umím si představit hodně věcí. Pravda, něco jsem si představit neuměl, ale nemám moc idealistický názor na naši společnost a praktiky, které v ní vládnou. Takže jsem nebyl až tak moc šokovaný.

Ze scénáře jsem se dozvěděl pár věcí, které jsem neznal. Nejzajímavější věci jsem se ale dozvěděl, když jsem si povídal se svým předobrazem. Ptal jsem se ho na různé věci, které mě napadaly a zajímaly. A slyšel jsem skutečnosti, které si i při největší fantazii nevymyslíte.

Jako poručík Lukáš se objevil před pěti lety v muzikálu Švejk, který uvádělo Divadlo Hybernia.

Jako poručík Lukáš se objevil před pěti lety v muzikálu Švejk, který uvádělo Divadlo Hybernia.

FOTO: ČTK

Jaké máte na mysli?

Mám na mysli spíš míru, ve které se dějí, nežli princip. Zarazil mě rozsah, v jakém se určité praktiky používají. To, kam až mohou sahat.

Otočení směru nastalo už jen tím, že se některé skutečnosti, nad kterými se dosud přivíraly oči, pojmenovaly.

Když jsme spolu hovořili před dvěma lety, byl jste přesvědčen, že je česká společnost před velkou změnou. Dva roky uplynuly, očistná změna nenastala. Myslíte, že ji pořád máme před sebou?

Myslím, že už jsme v ní. Starý způsob chování je ve slepé uličce, už to takhle nejde dál. Jenže dva roky jsou málo. Nemyslím si, že by se za tu dobu nic neudálo. Otočení směru nastalo už jen tím, že se některé skutečnosti, nad kterými se dosud přivíraly oči, pojmenovaly. Začalo se o nich mluvit a někoho se to i hmatatelně dotklo. Ale pořád je to krátká doba a horizont nutných změn je mnohem větší.

Váš polda je čistě kladná postava. Jak jste si ji polidštil?

Přiznám se, že pro mě bylo fajn, že ten chlap rozjel něco, s čím se můžu ztotožnit. Že to pojmenoval. Ano, je to chlap, co bojuje s větrnými mlýny, s nekonečnými chapadly podsvětí. Každý druhý by to zabalil, ale on vždy překoná krizi, vstane a jde do toho znovu. To mi přišlo sympatické.

Jsem rád, že se to natočilo takhle, a ne že on je neohrožený, nepodplatitelný a férový týpek, který hrdě kráčí středem marasmu a hnoje. Takhle schematické to není. Je to chlap, co dělá zpočátku jen svou práci, a pak už mu to přeroste do nějaké osobní roviny.

Bylo pro vás natáčení příjemnější, když vašeho protihráče, kmotra Vedrala, hrál váš kamarád Ondřej Vetchý?

My se vidíme tak málo, že jsem velmi rád, že se potkáváme na place. Filmování je z padesáti procent čekání, ale tady mi to vůbec nevadilo, protože jsem tam byl s lidmi, se kterými mi bylo dobře. My jsme s Ondrou víc než kamarádi, a byl jsem rád, že jsme tam spolu.

Manželku, která se vzepře jeho dominanci, mu hrála Tereza Kostková v epizodě Manželství nebo život z cyklu Soukromé pasti.

Manželku, která se vzepře jeho dominanci, mu hrála Tereza Kostková v epizodě Manželství nebo život z cyklu Soukromé pasti.

FOTO: archív TV Nova

Vloni jste oslavil padesátiny. Říká se, že v té době je muž na vrcholu sil. Jste?

(Směje se.) Někdy si myslím, že se k tomu vrcholu blížím, jindy si říkám, že už před mnoha lety proběhl. Je to den ode dne jiné.

Ale přesto, je to věk přelomový. Prožíváte ho tak?

Padesátku jsem prožíval z jednoho jediného důvodu. Známí čekali, že udělám mejdan, protože ji prý nejde jen tak přefrčet. Na rozdíl od některých jiných narozenin, kdy jsem zjistil, že je mám, až když jsem měl na mobilu šedesát nepřijatých hovorů. A jo, oni mi gratulují, vždyť já mám dnes narozeniny! došlo mi.

Ale to u padesátin nešlo. Ne, že by mi všichni volali už půl roku dopředu, kdy že ten mejdan bude, to ne. Ale cítil jsem, že se to očekává, a vůbec jsem se tomu nebránil. Nejvíc jsem se těšil na to, že zavolám lidem, se kterými jsem se dlouho nepotkal. Byla to příležitost k setkání.

A co zmoudření?

Jé, kéž bych mohl říct, že jsem už rok moudrej, to by bylo fajn! Ale obávám se, že to se nepřihodilo.

Škoda že takové digitální skoky nefungují.

Že bych usnul a v pondělí byl jiný, lepší člověk? Jo, to by bylo skvělé. (směje se).

V roce 2003 si s Pavlem Křížem a Davidem Matáskem zahrál ve filmu Jak básníci neztrácejí naději.

V roce 2003 si s Pavlem Křížem a Davidem Matáskem zahrál ve filmu Jak básníci neztrácejí naději.

FOTO: ČTK

Myslíte, že se herci vaší generace dokážou prosadit stejně jako ti, co už vyrostli po listopadu 89?

Že jsme poznamenaní dospíváním v socialismu, je fakt. Člověk nikdy nevymaže svou minulost. Ale nemůžu říct, že bych tím v branži trpěl. Nebo že bych si říkal, že je naše generace málo využívaná. Jistě, točíval jsem víc, než točím teď. Život jde ve vlnách. Ale nervu si vlasy, protože své řemeslo zase tak bytostně neprožívám. Mohu dokonce říct, že to není má nejhlavnější životní priorita.

Takže to není tak, že byste nemohl bez divadla žít?

No právě že ne. A že bych se díval na filmy, kde hrají jiní, a užíral se, že tuhle roli jsem mohl mít? To ne. Spíš se na něco dívám, a když se mi to líbí, říkám si, že si to ten kolega musel užít. Nebo že to mohlo být fajn natáčení, u kterého bych chtěl být. Ale nemám pocit zhrzení.

Dokonce si myslím, že doba je taková, že naše branže není jenom o čekání na příležitost. U filmu je to těžší, ale v divadle si dnes můžu udělat představení, jaké chci. Mohu si najít hru, která se mi líbí, nazkoušet ji s kolegy, se kterými mě to bude bavit, opřít se o režiséra, kterému věřím, a spojit se s někým, kdo to umí prodat. V tom člověk může být nezávislý.

Máte na mysli představení Básník a kočka, které vzniklo podobným způsobem?

Přesně tak. Spojil jsem se s herečkou Kateřinou Hrachovcovou, režisérem Procházkou a Olgou Želenskou z divadelního spolku Háta. U filmu je to jiné, ten si sám nenatočím.

Byla to doba objevování, kdy jsem chtěl všechno poznat. Hlavně ty nesdělitelné věci, o kterých můžete tisíckrát slyšet vyprávět a stejně je chcete zažít.

Zmínil jste, že jste ve filmu hrával více. Třeba Vítr v kapse z roku 1982 byl film, o kterém se říká, že ho viděl snad každý. Jak jste vnímal tu dobu, osmdesátá léta?

Pro mě byla báječná. Ne, že bych tady teď tesknil po komunismu, ale člověka často přepadne nostalgie nad tím, jaký byl dřív on sám, navzdory režimu a okolí. Vzpomíná se na první lásku, flašku vína, a hlavně na dobu bezstarostnosti, protože mládí je bezstarostné.

Když si vzpomenu na ty hovadiny, co jsme vyváděli, na tu srandu, co jsme zažili! Ne, nevybavuje se mi, že jsme museli stát dva dny frontu na automatickou pračku, protože jich mělo přijít jen šedesát. Vybaví se mi můj mladý věk a k němu patřící i určitý styl života, na který se vzpomíná. Občas se mi po něm zasteskne.

Filmový režisér tráví léto se svou milenkou, jejíž manžel je věčně nepřítomný kapitán ponorky. Ve hře s názvem Penzion Ponorka je jeho jevištní partnerkou Andrea Traganová.

Filmový režisér tráví léto se svou milenkou, jejíž manžel je věčně nepřítomný kapitán ponorky. Ve hře s názvem Penzion Ponorka je jeho jevištní partnerkou Andrea Traganová.

FOTO: ČTK

Býval jste hodně jiný, než jste teď?

Samozřejmě. Byl jsem sólo. Rodina mě velmi změnila. O bezstarostnosti, jakou jsem tehdy prožíval, nemůže být ani řeč. Byla to doba objevování, kdy jsem si na všechno chtěl sáhnout a všechno poznat. Hlavně ty nesdělitelné věci, o kterých můžete tisíckrát slyšet vyprávět a stejně je chcete zažít.

Nechyběla vám svoboda?

Bezstarostnost člověka umí hodit do velké pohody, byť vládla nesvoboda. Tu jsme snad ani pořádně nevnímali. Svobodu jsem tehdy vlastně nezažil, takže jsem nemohl srovnávat. A že by mě v teenagerovských letech deptalo, že se nemůžu podívat do Ameriky? To ne. Pobavil jsem se i tady.

Takže pokud se ohlídnu, je v tom sentiment po věku a po tom, jaký člověk byl. Ne po tom, v čem žil. A mozek produkuje jen ty hezké vzpomínky. V tom je milosrdný.

Máte desetiletého syna. Vychováváte ho o hodně jinak, než vychovával otec vás?

Já myslím, že jo. Jsou věci, které mi vadily a o kterých jsem si řekl, že je nikdy nebudu dělat a opakovat.

Dilema, zda upřednostnit dítě nebo kariéru, řešila jeho televizní partnerka Táňa Vilhelmová v epizodě Něžný vetřelec z cyklu Soukromé pasti.

Dilema, zda upřednostnit dítě nebo kariéru, řešila jeho televizní partnerka Táňa Vilhelmová v epizodě Něžný vetřelec z cyklu Soukromé pasti.

FOTO: archív TV Nova

To si každý rodič většinou teoreticky říká. A pak se u nich přistihne.

Ano, někdy se to stane. To když ze mě vyjede podvědomí. Pak musím zapnout vědomí, abych to ukočíroval zpátky. Něco ze mě vypadne a já si pak řeknu: Ježišikriste, co to ze mě leze, vždyť tohle mi vždycky tak strašně vadilo!

Velký rozdíl je v tom, že syn není takový tupec a hovado, jako jsem byl já. (směje se) Je docela citlivý a přemýšlivý typ, který se na spoustu věcí ptá a hodně ho toho zajímá. Nebráním se tomu, naopak rád si s ním povídám o čemkoli, co ho baví.

To u vás doma nebývalo?

Měl jsem staršího bráchu, a já mám pocit, že se u nás dopředu počítalo s tím, že se se vším, co mě bude zajímat, obrátím na něj. Prostě od vysvětlování byl bratr. A když se ptáte na konkrétní věci, tak mi vždycky vadilo, když se na otázku proč ozvalo prostě proto. To svému dítěti nedělám. Věnuji vždy čas tomu, abych mu mohl věci vysvětlit. Nevím, jestli je to dobře, nebo ne, ale beru ho jako parťáka a sobě rovného, bez autoritářství.

Neměl by mít otec taky autoritu?

Autorita tam doufám je, ale z úplně jiného důvodu. Není to taková ta autorita typu: takhle jsem to řekl, tak to bude a dál se o tom s tebou nebudu bavit.

Dnešní mladá generace miluje internet, mobily, virtuální sociální sítě. Dáváte v tom synovi volnost?

Ne, protože on takový moc není. Je mu deset, vypadá na dvanáct, ale je pořád ještě hodně dětský, za což jsem rád. Má svoji fantazii, svůj svět, se kterým si už od mala vystačí. Velmi záhy si dokázal vyhrát sám.

Ve třech letech dostal figurku Spidermana a s tou zvládl celý desetihodinový let na dovolenou do Dominikánské republiky. Vážně, byl ještě úplně malý, před sebou měl jen ohromné opěradlo sedadla před ním a on si celou cestu hrál jen s tou figurkou.

Pravda, párkrát se napil, jednou se najedl a jednou mu spadla přes to opěradlo k pánovi, co seděl před ním. Netoužím po tom, aby byl frajer nebo ranař, co si za každou cenu všechno zařídí. Jsem rád, že se nestydí za své emoce. Co ho dojme, nad tím se rozbrečí. Je to cíťa, který to bude mít v životě zpočátku možná trochu těžší.

V divadelní hře Básník a kočka, se kterou hostuje na různých scénách, hraje neúspěšného spisovatele Felixe, který rád dalekohledem pozoruje svou sousedku, prostitutku Doris (Kateřina Hrachovcová).

V divadelní hře Básník a kočka, se kterou hostuje na různých scénách, hraje neúspěšného spisovatele Felixe, který rád dalekohledem pozoruje svou sousedku, prostitutku Doris (Kateřina Hrachovcová).

FOTO: Jaroslav Šimandl

Počkejte, takže střílečky a podobné počítačové hry, to ho nezajímá?

Tak k tomu mám jednu historku. Jednou jsme byli na dovolené a tam všechny děti chodily házet eura do automatu, kde běžela nějaká taková hra. Nechceš si to taky zkusit, ptal jsem se ho. Nechtěl.

Po pár dnech ale přišel, že by si to tedy zkusil. Hodili jsme tam dvě eura a on se dostal do virtuální ulice, kde probíhal strašlivý souboj, střílelo se z každého okna. Koukal jsem, jak na to čučí, a pak vidím, že si zalezl do slepé uličky. Když se mi zdálo, že tam číhá už dlouho, ptal jsem se, co že tam dělá. Čekám, až to skončí, odpověděl. Na tu ulici, kde se bojovalo, vůbec nešel. Prostě ho to nepohltilo.

A co dokáže pohltit vás?

(Dlouho přemýšlí.) Nevím. Od té doby, co se malý narodil, jsem moc rád s ním. Neříkám, že s ním jsem pořád, ono to ani nejde, protože práce je hodně… A chtěl bych s ním být ještě víc.

Tak jinak. Z čeho máte radost?

Z konkrétních lidí. Jsem rád, když vím, že se večer potkám s někým, s kým je mi dobře a s kým si rozumím. Nebo když potkám někoho, koho jsem neznal, a zjistím, že je to dobrý chlapík nebo dobrá baba. Mám radost z lidí, se kterými je mi fajn.

Když se vrátím k natáčení Příběhu kmotra, tak vždycky hledím na to, jaký je scénář a jaké má téma, ale svou úlohu tady sehrálo i to, jací se na filmu podíleli lidé. Režiséra Petra Nikolaeva znám léta letoucí a sešlo se tam i dost lidí, se kterými jsem se neznal, ale bylo mi s nimi dobře. Byla to rodinná a srdcová záležitost.

To jsou věci, ze kterých mám radost. A pak, kdyby Plzeň postoupila do Ligy mistrů ve fotbale.