Přátelé ze školních lavic Pavel Pafko a Milan Lasica

Lasica: Poprvé jsem pana profesora viděl v roce 1946 při nástupu do první třídy. Končili jsme v roce 1957 maturitou (tehdy nebylo gymnázium, ale jedenáctiletka). Bydleli jsme v jedné čtvrti, chodili do stejného skautského oddílu, dokud ho nezrušili, a do stejného kostela.

Pafko: Chodili jsme spolu do jedné třídy a v neděli do evangelického kostela. Milan mi vždycky řekl: Paĺo, príď pre mňa. Když jsem přišel, byl ještě v posteli. Bůh ale vždycky počkal, než se oblékl, a společně jsme vyrazili.

Milan bydlel v nejvyšším patře nejvyššího domu v Bratislavě zvaném Manderlák. Měl jedenáct pater, většina domů tam tehdy byla dvoupatrová. Milan tvrdil, že když fouká vítr, tak se dům nahoře pohybuje. Jednou jsme u něho trávili Silvestra, pili jsme nějaké ovocné víno a mně se zdálo, že se ten dům opravdu pohybuje.

Lasica: Pavel byl už na škole nesmírně solidní a seriózní, což v pubertálním věku nebylo tak obvyklé. Nejenže byl výborným žákem, ale vyznačoval se přirozenou autoritou, proto byl vždycky předseda třídy. Už ve škole byl vášnivý sportovec - nehrál jako já basketbal, to mu vzrůst nedovolil - ale šermoval a vesloval.

Pafko: Milan vždycky patřil k nejlepším žákům, v recitaci neměl na celé škole konkurenci, vyhrával všechny recitační soutěže. Nijak mě nepřekvapilo, že se z něho stal uznávaný umělec. S Júliem Satinským nás bavili už na škole. Bylo jasné, že se jejich věhlas bude postupně šířit. Byli mimořádně sečtělí, byla za tím tvrdá práce. Július Satinský byl zase spolužákem mé o rok mladší sestry. Bydleli jsme blízko sebe, všichni jsme se přátelili. Vždyť Bratislava tehdy byla asi stopadesátitisícové město.

Pafko: Když jsme v sedmnácti odmaturovali, odešel jsem na vysokou školu do Prahy a do Bratislavy jsem jezdil jen o prázdninách. Pak nás ještě rozdělila vojna. Setkávali jsme se málo: lékaři a divadelníci mají úplně jiný životní rytmus. Když měli Milan s Júliem zakázanou Bratislavu, hráli v Brně a občas přijeli do Prahy. Tehdy jsme se setkávali. Každopádně jsme o sobě pořád věděli a také jsme věděli, že pokud by bylo třeba, můžeme se jeden na druhého spolehnout.

Lasica: Pamatuji se, že když jsem přijel do Prahy, bydlel jsem u Pavla na koleji. Potom byla naše setkání nepravidelná - vždycky, když jsme hráli v Praze, se přišel podívat. Pravidelně jsme se vídali každých pět let na třídních srazech v Bratislavě. Pozoruji, jak lidé stárnou, jak se mění, ale Pavel Pafko podle mě vypadá stejně jako u maturity. Jediné, co se na něm změnilo, je barva vlasů, jinak je pořád stejný. Každopádně mě těší, že se z něho stala taková kapacita a že mohu říct, že jsem chodil do školy s profesorem Pafkem.

Pafko: Celou jeho kariéru, kdykoli se na Slovensku i u nás řekne Lasica, všichni vědí. Dokázal něco, co se podařilo mnoha lidem - a je to založené na práci. Jsou lidé známí a slavní: když řeknete Kajínek, sedm z deseti lidí bude vědět, o koho jde. Proslavili se i různí politici, byli oslavovaní, ale dnes už o nich nikdo neví. O Milanovi budou vědět celé příští generace.

Lasica: Lékaři mají smůlu, nejsou každý den v televizi. Já si myslím, že pan profesor je významný a to je podle mě víc než slavný. Významný je proto, že skvěle ovládá své řemeslo a je velkou lékařskou kapacitou. A slavný je taky, protože operoval pana prezidenta Havla.

Pafko: Ne, podobných se u nás dělají určitě na čtyři stovky. Promoval jsem v roce 1963, od té doby jsem odoperoval asi 15 tisíc lidí. To je jako menší městečko. Že si pan prezident Havel vybral naši kliniku, byla samozřejmě pocta, ale nějaký mimořádný mezník v mém životě to nebyl. Jen jsem se díky tomu dostal do povědomí veřejnosti. Nijak mě to nepoznamenalo ani nezaskočilo. Máte-li čisté svědomí, nic s vámi nezakývá. Věděl jsem, že jsem udělal, co jsem mohl. O nějaké své prestiži jsem nepřemýšlel.

Lasica: Oba jsme byli vychováni na základě deseti přikázání - to nás učili v kostele i doma.

Pafko: Víte, v současnosti se vymýšlejí různé etické kodexy, říkám si proč, vždyť stačí desatero, tam je všechno. Etika a morálka nejdou vymáhat, buď ve vás jsou, nebo ne. Přitlouct na dveře nějaký etický kodex mi připadá směšné.

Pafko: Když já hovořím s pacienty, kteří prošli nejrůznějšími zdravotními zařízeními a skončí u mě, mám dojem, že morálka našeho stavu poklesla. Proč to tak je? Za komunistů lékaři patřili mezi tzv. pracující inteligenci a museli se mít pořád na pozoru, dnes se někteří lékaři chovají k pacientům dost velkopansky. Odborník a laik nemohou být nikdy rovnocennými partnery, ale zdá se, že lidsky se někteří kolegové nechovají tak, jak by měli. Za socialismu byli lékaři zaměstnanci státu a pacient nebyl zdrojem zisku - dnes je. Podle toho se mnohdy ošetřuje i operuje.

Lasica: Mám s lékaři velmi dobré zkušenosti a chovají se ke mně dobře. Občas si kladu otázku, zda se tak chovají i k těm, kteří nejsou tak známí jako já.

Lasica: U nás to bylo dilema vždycky. Nějaký herec dostal třeba nabídku hrát Gustáva Husáka. Má to vzít, nebo ne? Tehdy nešlo ani tak o peníze jako o existenci. Dnes je to dilema v jiné poloze: mám vzít reklamu na toaletní papír, mám hrát za velké peníze ve špatném seriálu?

Pafko: Nezapomeňte, že mluvíte se dvěma starci, kteří už mají ke všemu hmotnému úplně jiný vztah než třeba třicetiletý herec nebo lékař. Jsme zajištění, pro nás majetek není to, za čím se pídíme.

Pafko: Obvykle se lidem třeba k narozeninám přeje hodně zdraví. Já všem lidem vždycky přeju radost ze života. Znám lidi, kteří jsou zdraví, ale neumějí se radovat ze života, a znám mnoho vážně nemocných, kteří se radují z každého dne. Chci mít radost z práce, z rodiny, těšit se na každý den a umět si tu radost prožít. Nechápu lidi, kteří radost prožívají tak, že se opijí. Já mám tolik radosti střízlivý. Je mi líto těch mladých, že si musí navodit pocit štěstí a radosti chemicky. To je smutný život.

Lasica: Já se nepídím po ničem, jen se snažím uchránit toho, abych na stará kolena neupadl do celoplošné nasratosti - promiňte, že používám tento výraz. Starým mužům hrozí, že v jistém věku skončí s aktivním životem a jsou bezradní. Ženám se to nestává, protože se vždy mají o koho starat, a i kdyby neměly, tak si to najdou. Je třeba mít nějaký program vedlejších radostí. Pro mě to je golf.

Pafko: Líbí se mi Milanova myšlenka, že máme oba tu výhodu, že nemůžeme umřít předčasně. Golf nehraju, ale jezdím na kole a dělám různé vodní sporty.

Lasica: Když jsem byl malý, taky jsem jezdil na kole - teď bych se neodvážil.

Pafko: Když vidíte, kolik lidí se vymlátí v autě, a přesto do nich sedají… Kolik jsem jich viděl. To takhle nemůžete brát, to bychom ani nevyšli z baráku. Budují se cyklostezky, na horském kole můžete vyjet do přírody, to není, jako když jsme byli malí a dalo se jezdit jen na silnici.

Lasica: Když jsem jako chlapec jezdil na kole, měli jsme takovou hru, že jsme vzali notes a počítali, kolik aut přejelo za hodinu naší ulicí. Někdy byla až tři.

Pafko: Na náměstí, kde jsem bydlel, stávalo jedno auto. Vždycky jsme okýnkem okukovali všechny ty budíky. Dneska tam nenajdu místo k parkování.

Pamatujeme ještě poštovní vůz tažený koňmi, vždycky jsme na ten vůz vyskočili a chvíli se svezli. Pošťák šlehal dozadu bičem, aby nás dostal ze stupátka.

Lasica: Ve všech postkomunistických zemích je situace podobná - my jsme taky nespokojení s úrovní politické scény. To ještě neznamená, že bychom vzdychali po minulosti. Na Slovensku jsme svedli tvrdý boj, abychom se dostali do evropských struktur, to je naše vítězství, které bychom si měli pěstovat. Jenže současnou situaci vystihuje vtip, který mi přijde hodně trefný: Z deseti Slováků žije osm ve stresu, dva v zahraničí.

Pafko: Negativní společenské jevy jsou u nás i na Slovensku stejné, tady to jen bylo víc v rukavičkách. I když v poslední době už tady odložili rukavice a chovají se zcela nedůstojně.

Pafko: Jako Cyrano. To byl obrovský zážitek. Úžasný byl i ve hře, kterou jsem viděl naposledy, v Malých manželských zločinech. Milan je dokonalý profesionál v tom, že umí vzbudit emoce, ale sám zůstává na zemi. Jednou jsem za ním přišel do šatny, když v Praze hrál v Divadle komedie. Tehdy jsem viděl, jaká to je namáhavá práce. Jako diváci si to vůbec neuvědomujeme. My chirurgové si myslíme, že není větší námaha než operace. Jeho ještě čekala cesta zpátky do Bratislavy.

Lasica: Ano a bylo to zajímavější než mnoho filmů, hlavně těch akčních. Byla to operace oka v Banské Bystrici, kde mi jeden profesor dovolil dívat se na obrazovku a zároveň mi to vysvětloval. Další zážitek převyšující akční film jsem měl, když jsem byl na kolonoskopii a díval se na obrazovku, jak mi kamera prochází tlustým střevem.

Pafko: Každá operace před 45 lety u mě vyvolávala emoce, teď už ne.

Lasica: Herci mohou na scéně prožívat velké emoce a na diváka to vůbec nemusí zapůsobit. Důležité je přenést emoci na diváka. Je to často věc techniky. Nikdy nevíte, jak to dopadne, každý večer je jiné publikum i kolegové mohou být v jiné náladě. To je právě na divadle zajímavé. Žádné představení není stejné.

Pafko: Každý člověk je trochu jiný, takže nejsou. To je ale v každé lidské práci: když vezme truhlář prkno do ruky, je pokaždé jiné.

Lasica: Pro mě jako člověka, který baví lidi - když se zasmějí, vím, že se mi to podařilo - je rutina důležitá. Vzbudit v hledišti smích není zase tak jednoduché. Je nutné ovládat to, čemu Angličané říkají timing: říct pravé slovo v pravý čas. Zpozdíte-li se o sekundu, výsledek se nedostaví. Můžeme to nazvat rutina, technika, zkušenost, v každém případě je užitečná.

Pafko: Pro medicínu platí totéž. Bez rutiny nelze žádný výkon profesionálně provést. Ležíte-li jako pacient na operačním stole, budete si přát, aby nad vámi stál rutinér, ne člověk, který si nad vámi bude rvát vlasy. Uvědomil jsem si to, když jsem se kdysi v Německu učil nahrazovat kyčelní kloub.

Dostal jsem se na ortopedickou kliniku v Mohuči - tam jsme každý den přišli, osprchovali jsme se, vyměnili dva nebo tři kyčelní klouby, osprchovali se a šli domů. Druhý den zase. Po čtrnácti dnech jsem si říkal, že takové rutinní úkony bych pořád dělat nechtěl. Bylo to jako montážní linka. Pak jsem si uvědomil, že kdybych jednou potřeboval vyměnit kyčelní kloub, šel bych právě sem, kde to dělají takhle rutinně.

Lasica: Naše profese je na tom teď velmi dobře, je mnoho nových talentů i způsobů hraní. Dřív bylo Slovenské národní divadlo a všichni se to snažili dělat podobně. Když jsme s Julem před 45 lety začínali, nechtěli jsme být lepší než Národní divadlo, chtěli jsme být jiní.

Pafko: Pro mě je důležité dát šanci mladým. Za padesát let, co dělám medicínu, jsem zažil mnoho šéfů, kteří když odcházeli, přáli si, aby bylo hůř. Já se teď na klinice snažím, abych měl funkci české policie „pomáhat a chránit“. Mám radost, když ti, kdo přišli po mně, dokážou víc než my.

Lasica: Něco podobného se odehrává v naší branži. Vždy jsem se obklopoval partnery - včetně Júlia Satinského -, o kterých jsem si myslel, že jsou lepší než já. Mohl jsem to dělat i naopak - obklopovat se horšími a myslet si, že vyniknu. Tomu ale nevěřím.

Pafko: Chirurgie je týmová práce, jen nerozumný šéf staví svoji kariéru jako osamělý strom v pustině. Stačí, aby zafoukal vítr, a zlomí se.