V holčičí rozvernosti nakonec napsaly Miloši Zemanovi dopis, jak ho obdivují a jak si ho váží. „Komárek nám byl ale bližší,“ zdůrazňuje Ivana, tehdy Bednarčíková, nyní Zemanová, v současnosti naše první dáma.

Tak proč jste nenapsaly Komárkovi? 

(Přemýšlí…)

Protože byl ženatý?

(Rozesměje se na celé kolo!)

Byl ten dopis míněn jen vážně, nebo i jako legrace?

Z devadesáti procent to byla legrace. Pak jsem se ale dočetla, že Miloš nemá sekretářku, a zatelefonovala jsem mu, že bych měla o místo zájem. (Dosti věrně napodobuje hlas a dikci svého muže, když líčí jejich tehdejší telefonické hovory.) Scházely mi ještě tři semestry, ale nikdy jsem nechtěla studovat češtinu, a tak jsem toho nechala, přestěhovala se do Prahy a nastoupila v Prognostickém ústavu.

Ivana Zemanová (vpravo) se svým manželem a dcerou Kateřinou u volební urny.

Ivana Zemanová (vpravo) se svým manželem a dcerou Kateřinou u volební urny.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vidím, že video s tehdy patnáctiletou Kačenkou, jak paroduje svého otce, které bylo tak populární během prezidentské kampaně, odkazuje na talent zděděný po tobě, a nikoli po otci.

Humor – to je to, co nás s Milošem spojuje. Nemůžu ale dávat na veřejnosti najevo, jak jsem vtipná, abych Miloše nezastínila. (směje se) I když on málokoho pustí ke slovu. Musím se toho dožadovat – někdy i s úspěchem! Nás rozdělují jen výškové a váhové rozdíly. Ale obávám se, že tu váhu momentálně doháním… I když třeba ještě před rokem jsem oblékla Kaččiny kraťasy. Mám taková období, kdy pak zase samovolně hubnu, aniž bych se snažila.

Vím, že tvoje maminka pracovala na poště, ale o tatínkovi a o bratrovi nevím vůbec nic…

Tatínka si nepamatuju; zemřel, když mi byly tři. Babička, když jí na mně něco vadilo, říkala, že mám jeho povahu. A bratr? Petr je o čtyři roky starší a můj pravý opak. On je klidný, já ne. Já pořád potřebovala společnost, jemu stačila knížka. Býval voják z povolání a po reorganizaci v armádě je – jak se tomu říká – OSVČ. Žije na Šumavě.

„Pekli“ jste spolu jako děti?

Strašně zvláštně. Petr nebyl rád, když mě musel hlídat, a když už musel, tak to stálo za to… Naivně jsem třeba souhlasila, že si budeme hrát na „indiány“, svolila jsem, že budu bílá tvář, tak vzal švihadlo a uvázal mě za obě nohy ke stolu…

Nová první dáma vítá na Hradě svou předchůdkyni Livii Klausovou.

Nová první dáma vítá na Hradě svou předchůdkyni Livii Klausovou.

FOTO: Herbert Slavík

Jak to dopadlo?

Vidíš tu jizvu na čele? Tak to dopadlo… Ta druhá jizva – to jsem spadla ze schodů, když mě zas jednou hlídal… Nebo chtěl utéct z domu na zříceninu, to mu bylo třináct. Nechtěla jsem žalovat, ale byla jsem ta „spravedlivá“, připadalo mi správné zmařit jeho záměr, a tak jsem to řekla. Fixem mi za to pomaloval panenku.

Vídáte se?

Nedávno jsme se všichni sešli na oslavě maminčiných pětasedmdesátin a nejčerstvěji na mých narozeninách v Lánech. Nemáme s Petrem mezi sebou žádný problém, i s Milošem si mají o čem povídat…

Říká se, že doma není nikdo prorokem, nicméně být první dáma – to už něco váží. Má tvoje maminka vůči tobě přesto i dnes nějaké výhrady?

Pořád!

Co například?

Třeba že špatně věším prádlo…

Žije maminka stále na Moravě?

Nabídli jsme jí s Milošem, aby se přestěhovala k nám, tak teď přemýšlí, zda má nebo nemá pustit svůj byt.

Ivana Zemanová dorazila na mostecký hipodrom.

Ivana Zemanová na mosteckém hipodromu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ještě se vrátím k těm mužům… Kdo byl tvůj první mužský idol?

Jak se jmenoval ten z Rychlých šípů…? Mirek Dušín! To mi bylo asi deset.

A později?

Pak jsem si oblíbila Rychlonožku.

V té kombinaci by se dalo najít něco z tvého muže – na jedné straně ideály a na druhé humor…

Mirek Dušín mi dnes už připadá bezpohlavní…

Miloš je vtipný, milý, inteligentní, šarmantní… Špatná vlastnost? Říká to i sám – důvěřivost, jak už se i v minulosti ukázalo.

A jak se tvůj mužský ideál vyvíjel dál?

Pak jsem se zajímala spíše o psy.

S tím se nespokojím…

Byla jsem bez otce, a tak jsem si spíš vybírala tatínky z televize. Vyrostla jsem na Oldřichu Novém. Pamatuješ filmy pro pamětníky? Takže Mirek Dušín, Oldřich Nový a pak přišel Zeman.

O Milošovi jsi z médií měla nějakou představu – a ta se pak střetla s realitou. Překvapil tě něčím, ať pozitivně, či negativně?

Představa se zhmotnila: vtipný, milý, inteligentní, šarmantní… Špatná vlastnost? Říká to i sám – důvěřivost, jak už se i v minulosti ukázalo…

Vím, jak hodně čteš a obrážíš divadla a že jsi vůbec člověk skrz naskrz kulturní a k témuž jsi vedla i Kačku. Tebe k tomu v minulosti také někdo vedl?

Ne, žádný intelektuální guru se kolem mě nevyskytoval. Tatínek ale strašně dobře vybavil knihovnu, měl obzvláště rád světovou literaturu a z toho jsem čerpala metodou pokusů a omylů. Plácala jsem se v tom sama. Tak se třeba stalo, že jsem do seznamu přečtené literatury k maturitě napsala i Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, netušíc, že jde o zakázaného autora. Ještě jsem si říkala – to je ruský spisovatel, to bude dobře…

Ivana Zemanová a zlatý retrívr Darcy

Ivana Zemanová a zlatý retrívr Darcy.

FOTO: Kancelář prezidenta republiky

Máš takové intelektuální sklony a přitom jsi tak snadno opustila studium na vysoké škole. Čím to?

Jak už jsem říkala, nikdy jsem nechtěla studovat češtinu, byl to jen nutný přívažek k milované francouzštině. Při studiu češtiny jsem si připadala jako na pitevně. To neustálé rozpitvávání jazyka mi nic neříkalo: dvouhodinové semináře, při kterých se rozebírala jediná věta! Čistá teorie, zatímco já jsem zaměřená prakticky. Nebavilo mě se učit něco jen proto, abych to pak memorovala na zkoušce.

Musíš být schopná velkých činů, když jsi dokázala upoutat někoho, jako je Miloš Zeman; má jistě vysoké nároky a není ani to, čemu se říká „být na ženské“. Podle jeho maminky se z prvního rande vrátil se slovy: „Knížky jsou lepší…“ Co myslíš, že by odpověděl na otázku, čím jsi ho okouzlila?

Že dokážu za daných okolností mlčet!

A taky že jsi byla subtilní černovláska, ne?

Líbí se mu černovlasé, třeba Audrey Hepburnová, a malé ženy, protože, jak říká, jsou skladnější.

Čím jeden druhého vytáčíte?

On mě vytáčí, když mě zaúkoluje a pak se až do konce neustále ptá, zda už… Stačí to říct jednou, bráním se. A čím vytáčím já jeho? Vědomě ničím! Nejsem submisivní, ale je potřeba dělat ústupky. Chlap není spotřebič, ke kterému dostaneš návod.

Paní Zemanová st. mi taky vyprávěla o Davidovi, synovi tvého muže z jeho prvního manželství. Davida prý jeho matka po rozvodu od otce zcela odřízla a až David sám pak babičku s otcem vyhledal, když mu bylo osmnáct. Stýkáte se?

Vždycky jsme měli velmi korektní vztahy. David je neobyčejně inteligentní a vzdělaný. Vystudoval nejprve medicínu a později ještě Vysokou školu chemicko-technologickou. Je neurolog, a tak si z té chemie vybral oblast, která má spojitost s jeho oborem – je specialista na mozkomíšní mok, naprosto oddaný své práci. Chemii vystudoval s červeným diplomem – při zaměstnání, aniž cokoli řekl v rodině anebo kolegům. Obdivuhodné! Měl nabídky i na práci v zahraničí, konkrétně do Německa, ale jeho by lákala spíš Anglie. V Ostravě, kde teď pracuje, je ale velice spokojený.

Miloš Zeman s rodinou na inauguraci

Miloš Zeman s rodinou na inauguraci

FOTO: Michal Doležal, ČTK

Jak se tvoje představy o budoucím životě proměnily po listopadu 89?

Listopad – to byla euforie, otevřely se možnosti, které předtím nebyly. Byla jsem do té doby jen jednou u moře – v Bulharsku, ostatní svět pro mě byl zavřený. A tak jsme vyjely s kamarádkou do Paříže. Trhly jsme se od skupiny, naplánovaly si vlastní program a chodily po vybraných místech. Nerada něco absolvuju stádně… Před listopadem jsem taky předpokládala, že dokončím školu a bude následovat klasická pedagogická dráha. Tehdy bych si troufla učit na střední, ale dnes už ne. Obecně ale musím říct, že moc neplánuju. Jsem fatalistka.

Vyzkoušela jsi něco z pedagogického umu alespoň na Kačence?

Určitě. Třeba jsem trvala na tom, aby si vedla čtenářský deník – i s citáty, barevným odlišením a s obrázky. Vybírala jsem jí literaturu tak, aby pro ni byla pochopitelná a měla určitou hodnotu. A například s referátem o Steinbeckově knize Na plechárně měla takový úspěch, že si ji pak třetina třídy skutečně přečetla! Ovšem když jsem po letech zavzpomínala, jak to bylo hezké, když jsme si v neděli vedly ten čtenářský deník, řekla mi na to: „To bylo moje největší trauma!“

A jaká je Kačenka z tvého pohledu dnes? Vehementně se hlásí k tomu, že je stejná jako její otec…

Mají hodně podobného – hlavně způsob vystupování. A taky nechuť k rajské omáčce!

Jaké vztahy jste měly s Milošovou maminkou?

Ještě že jsi neužila slovo tchyně… Nemám ho ráda. Jsou dvě slova v češtině s kombinací hlásek „tch“ – tchoř a tchyně… S maminkou Miloše jsme měly hezký vztah, ale byl tam jeden problém. Trávila dlouhé hodiny v kolínské knihovně, četla různé noviny a časopisy a všechny ty hrůzy, co kde napsali o Milošovi, pečlivě vystřihovala, schovávala a nás na ně upozorňovala. Nemám ráda tyhle věci. Uznávám i lež z milosti. Já bych vědomě neublížila nikomu. Moje maminka má taky tendenci mi říkat: „Psali o tobě…“ Já to nechci slyšet!

Chápu, že musí být nepříjemné, když o člověku ve zlém referují tzv. seriózní média. Nelámeš si ale zbytečně mnoho hlavu s tím, co napíše bulvár?

Na bulváru je hrozná ta nemožnost se bránit. Občas si říkám, jak by se tvářili bulvární novináři, kdyby na ně „druhá strana“ nastoupila se stejným kalibrem…

Konec 90. let - rodinná pohoda tehdejšího premiéra.

Konec 90. let – rodinná pohoda tehdejšího premiéra.

FOTO: Jef Kratochvil

Například?

Jak by se třeba cítila tzv. módní policie…

Františka Čížková z Blesku?

Ano. Jak by se cítila, kdybych o ní – jejím jazykem – řekla, že je anorektička, co vypadá jako svoje vlastní karikatura…!?

Soukromí máme, ale spojené s pocitem, že nejsme sami. Lumbeho vila působí jako obrovská budova, ale přízemí obývá ochranka. Náš byt tedy není tak velký.

Když jste žili před lety ve vile určené pro předsedu parlamentu a ptala jsem se tě, jak by sis představovala ideální bydlení, řekla jsi: „Hlavně aby bylo moje…“ Jak vnímáš své nynější obydlí – Lumbeho vilu?

Všechno je to pro mě prostě služební byt – a tak se k tomu i chovám. Jde o něco výjimečného, ale časově omezeného.

A otázka soukromí?

Soukromí máme, ale spojené s pocitem, že nejsme sami. Plyne z toho i další aspekt věci. Lumbeho vila působí jako obrovská budova, ale přízemí obývá ochranka. Náš byt tedy není tak velký, jak asi lidé předpokládají – něco přes sto metrů čtverečních. Zpočátku se mluvilo také o Masarykově bytě na Hradě jako o variantě bydlení pro nás. Ten se ale v původní podobě nedochoval, jeho místnosti nyní slouží jako kanceláře.

Takže kam se za pět let postěhuješ z Lumbeho vily? Přece ne zpátky na sídliště?

A proč ne…? Nechci domek, protože starost o něj by byla jenom na mně – od sklepa po půdu.

„Je třeba dělat ústupky,“ říká Ivana Zemanová o soužití se svým manželem. „Muž není spotřebič, ke kterému lze dostat návod…“

„Je třeba dělat ústupky,“ říká Ivana Zemanová o soužití se svým manželem. „Muž není spotřebič, ke kterému lze dostat návod…“

FOTO: Jef Kratochvil

To jsou pěkné kontrasty, co zažíváš… Z podnájmu do parlamentní vily na Ladronce, pak do Kramářovy vily pro předsedu vlády, odsud na sídliště a teď ze sídliště do vily u Hradu. Jaká bude další fáze téhle sinusoidy?

Vypadá to nejspíš na jurtu anebo na zemljanku… V jiné rovině to přesně vystihl jeden novinář, když o mně v době, kdy byl Miloš na Vysočině, napsal: „Seznámila se s poslancem, vzala si předsedu sociální demokracie, dítě měla s premiérem a teď žije s důchodcem.“ Aktuálně se dá doplnit: žije s prezidentem…

Charita je pro první dámy něco téměř povinného. Jaké oblasti se v tom směru chceš věnovat ty?

Určitě dětem. Ovšem vůči termínu velká charita – to abych ji odlišila od drobných dárců – jsem strašně nedůvěřivá. Zažila jsem nepříjemné politické intriky. Nezůstal mi žádný prostor pro iluze. Proto nechci zakládat žádný fond ani nadaci. Za ty se všechno skryje a tuhle hru já nehraju! Proto jsem zásadně pro přímou pomoc na konkrétní účel.

Co vzešlo z tvého zatím prvního setkání v tomto směru – s dr. Vodičkovou, ředitelkou Fondu ohrožených dětí?

Fondu se momentálně nedostává peněz v takové míře, že už nemůže dostat ani další půjčku na to, aby hradil svoje závazky. Pro akutní pomoc se snad s naší podporou podaří půjčku získat a měli by být i nějací sponzoři…

Proč nedáváš téměř žádné rozhovory?

Když řeknu, že anglická královna poskytla jediný rozhovor v životě, vrhnou se na mě všichni, že se srovnávám s anglickou královnou. A nepochopí můj pokus o žert.

Do jaké míry ti lichotí a do jaké míry vadí úspěchy tvého muže v politice?

Samozřejmě mi lichotí, že Miloš dosáhl nejvyššího postu, to je obdivuhodné. Nese to s sebou ale ztrátu anonymity. Posledních deset let jsem spokojeně žila v davu. No, spokojeně ne, nesu si s sebou stigma Zemanovy manželky, ale žila jsem aspoň bez pozornosti médií.

Srpen 1993, Novoměstská radnice v Praze. Nevěstě bylo tehdy 28 let, Miloši Zemanovi 48.

Srpen 1993, Novoměstská radnice v Praze. Nevěstě bylo tehdy 28 let, Miloši Zemanovi 48.

FOTO: ČTK

Vždycky se slídilo po tvých zaměstnáních, protože v tom lidé hledali možnost jakéhosi podplácení tvého muže. Můžeš vylíčit svoje zkušenosti v tom směru?

Někdy to bylo přesně naopak a nechtěli mě zaměstnat právě proto, že jsem Zemanová. V roce 2003, když Miloš odešel z vysoké politiky, šéf zrušil mé místo, prodal podnik a odjel do zahraničí. Nebo mě jeden z vlivných lidí zkontaktoval kvůli zaměstnání se zástupcem jednoho velkého podniku. Ten si pak se mnou dal schůzku u metra na konečné béčka – prý aby nikdo neviděl, že chci u nich pracovat.

Nebo kapitola pracovní agentury… Prodělala jsem pohovor a řekli mi, že jsem v pětatřiceti stará, ať si hledám místo přes známé! Z různých důvodů jsem vystřídala hodně míst… Vadila mi třeba špatná náplň práce – když už se nebylo co naučit. A vždycky jsem všude nastupovala s apriorní nedůvěrou ze strany okolí, zda něco umím a budu k něčemu. To je vždycky obtížná startovní pozice.

Zažila jsem i případ extrémně opačný. Nastoupila jsem do zaměstnání, ale oni jako by ode mě žádnou práci nechtěli. Dožadovala jsem se popisu práce a nějakých úkolů, už jsem byla skutečně naštvaná, ale ničeho jsem se nedomohla. Někdo si prostě myslel, že se takto Milošovi zavděčí. To je situace ponižující obdobně, jako když tě zaměstnat vůbec nechtějí. Tak jsem dala po určité době výpověď.

Naopak velmi spokojená jsem byla ve svém posledním místě, ale zaměstnavatel si nepřál medializaci, a tak jsme se dohodli, že nebudu podávat žádné informace.

Média vás jako rodinu nikterak nešetří. Možná bys ale byla překvapená, s jakými sympatiemi konkrétně na tebe hledí české ženy. Upozornila mě na to moje maminka: paní, co jí chodí občas uklidit, dále její kadeřnice, taky její zubařka a rovněž sousedka, inženýrka ekonomie, ty všechny tě prý svorně chválí za to, že se nikam nedereš a nesnažíš se na sebe upozorňovat oblečením. Mohou se tak prý s tebou ztotožnit mnohem víc než třeba s Dagmar Havlovou. Mají prý pocit, že by si s tebou měly co říct…

To mě těší, ale nepřekvapuje. Není důvod nechovat se normálně a civilně. Navíc se jen vezu ve stejném vlaku jako Miloš… Byla jsem teď u lékaře, který mě v předchozích letech několikrát operoval. Přiznal se, že byl zvědavý, jestli mě „to“ nezměnilo – a prý nezměnilo. Akorát nevím, zda je to dobře nebo špatně…

Vrátili jsme se teď s Milošem z Rakouska a viděli se opět s prezidentským párem. Při první návštěvě Rakouska před 15 lety jsme byli i u Fischerů doma, v takovém vkusném bytě, i když ne zařízeném podle poslední módy; jeho paní podávala výborné koláče. Vyšlo najevo, že oni v tom bytě bydlí už čtyřicet let! Zatímco u nás je běžné, že lidé s vysokou funkcí otočí o sto osmdesát stupňů, pořídí si nové baráky a vymění manželky.