Čtyřiapadesátiletý John Turturro, hvězda filmů Ethana a Joela Coenových z filmů Barton Fink či Big Lebowski, ale také třeba z právě uváděného trháku Michaela Baye Transformers 3, přijel letos na karlovarský festival uvést světovou premiéru tragikomedie Někde dnes večer. V režii Michaela Di Jiacoma v ní hraje se svou ženou Katherine Borowitzovou dvojici plachých, osamělých lidí, které svedla dohromady seznamka po telefonu a jen „po drátech“ spolu také mluví.

V Karlových Varech letos získal Cenu prezidenta festivalu.

V Karlových Varech letos získal Cenu prezidenta festivalu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co vás zlákalo k tomu, abyste uvedli světovou premiéru svého filmu v Evropě, konkrétně v Karlových Varech?

První impuls byl asi ten, že to byl po dokončení filmu v kalendáři první velký festival s velmi dobrou pověstí. My jsme věděli od začátku, že o festivaly stojíme. Pro nezávislé filmy jsou čím dál důležitější, je to vlastně způsob distribuce, protože si jich tam lidé všimnou víc, než když je prostě jen dáte do kin. Náš film je malý, v Evropě je pro něj větší prostor než v Americe, a karlovarský festival je dobré místo pro start. Doufám, že odtud budeme pokračovat dál, už na podzim jedeme do Toronta.

Je to opravdu malý film - natočili jste ho za dvanáct dní, s velmi nízkým rozpočtem. To vás musel hodně zaujmout…

Těch dvanáct dní byl opravdu velký fofr, i v pauzách jsme pořád jen biflovali text. Jenže jinak to nešlo - nejdřív se dlouho sháněly peníze, a když konečně byly, měl jsem jinou práci, takže jsem složitě hledal čas. Ale opravdu jsem to moc chtěl dělat. Jednak je Michael talentovaný režisér a mám ho rád, jednak to je přesně ten typ filmu, který rád točím a pak ho také s plným nasazením propaguji.

Jak se vám a vaší ženě hráli dva naprosto cizí lidé, když jste čtvrt století manželé?

Moc nám to nepřekáželo, točili jsme totiž své scény každý zvlášť, nikdy jsme nebyli společně ve stejné místnosti. Takže to bylo něco úplně jiného, než kdybychom hráli stejný text na divadelním jevišti. Myslím, že to spíš pomohlo k vyjádření vztahu těch dvou. Navíc Katherine teď delší dobu moc nepracovala, věnovala se rodině, a teprve v poslední době se před kameru vrací, takže i v tomto směru to pro nás bylo něco nového.

Točíte nezávislé malé filmy i kasovní trháky jako Transformers nebo Zohan: Krycí jméno kadeřník. Jak si role vybíráte?

Není to tak, že si vždycky můžete vybírat jen to, co se vám líbí. Točit velké filmy mi umožňuje točit ty malé. Vlastně se dá říct, že účast ve velkém filmu mi poskytne svobodu k tomu, abych mohl točit filmy, v nichž jsem svobodný. Osobně bych nejradši točil střední filmy. Miluji například padesát let starý Rozvod po italsku s Marcellem Mastroiannim - skvělý film, skvělá zábava, ale neřeknete o něm, že je to prostředek na vydělání peněz. V takových filmech bych chtěl hrát, jenže ty se dnes prakticky netočí.

V kasovních hitech tedy hrajete opravdu jen proto, abyste si mohl dovolit točit filmy s malým rozpočtem?

Také mě k tomu někdy postrčí děti - to byl třeba případ Transformers, k těm mě přemlouval hlavně starší Amedeo, bylo mu tehdy nějakých šestnáct let. To se už kvůli němu nedalo odmítnout, když jsem ho nechtěl naštvat. Děti se tolik nedívají na ten druh filmů, ve kterých většinou hraji, a když jim pak kamarádi řeknou Hele, tvůj táta je v Transformers, je jim to asi příjemné. A když už do toho člověk nastoupí, je těžké odejít. Proto jsem hrál i ve dvojce a trojce, ale už končím, i kdyby se točily ještě třeba čtyři díly.

Obtěžuje vás taková práce?

Vůbec ne, nemohu ani říct, že by mě to nebavilo. Mladší syn Diego, kterému je teď deset, má třeba hodně rád romantickou komedii Mr. Deeds - Náhodný milionář, kde jsem hrál s Adamem Sandlerem, a ten hodně bavil i mě. Když už do něčeho jdu, chci si to užít. Jen to není to, proč jsem chtěl být hercem.

Proč jste jím tedy chtěl být?

Protože jsem miloval filmy svého mládí - Felliniho, Formana, Truffauta, Bergmana - to byly časy a filmy! Od začátku jsem měl příležitosti hrát ve vysokorozpočtových filmech, ale jednak jsem nestál o to, být celý život italským lupičem, k čemuž moje fyziognomie jaksi sváděla, a jednak jsem chtěl dělat to, co mě zajímá - dobré příběhy s dobrými přáteli. Vydal jsem se svou cestou, bylo to moje rozhodnutí.

Jaký je pro herce hlavní rozdíl v tom, jestli točí velký nebo malý film?

Ten rozdíl je asi takový, jako když se někdo rozhoduje, jestli bude mít malou restauraci nebo se stane článkem velkého řetězce. A já chci mít tu malou restauraci, mám to tak v celém životě. Nevím, oč je výhodnější, když mě budou znát tisíce lidí jen jako tvář. To ať mě radši znají jen stovky, ale ať jsou to lidé, kteří mě znají skutečně, rozumějí mi, mohou ocenit moji práci. To je důvod, proč to dělám. Velký film je velký jen tím, že má rád peníze. Ale já věřím, že se lidé unaví a vrátí se zase zpátky, protože problémy, které v životě máme, jsou lidské problémy, nejsou to starosti ani radosti počítačů. A i když všechny ty mobilní telefony a nejrůznější chytré přístroje používáme a neumíme si už bez nich svůj život představit, měli bychom si občas vzpomenout na to, že ještě před pár lety jsme bez nich existovali docela normálně. Nehrají takovou roli, jaká se jim dnes přisuzuje.

K přátelům, s nimiž rád pracujete, určitě patří bratři Ethan a Joel Coenové, jejichž filmy Big Lebowski a Barton Fink vám přinesly slávu i uznání, a točil jste s nimi dál. Chystáte nějaké společné filmy i do budoucna?

Doufám, že ještě něco natočíme. Oni jsou dnes velmi slavní, ale ani to nehraje roli. Chtěl bych s nimi pracovat, i kdyby je nikdo neznal, protože jsou prostě dobří. Je s nimi krásná práce a člověk z nich má úplně zvláštní pocit: jako by byli jeden muž, jsou naprosto sehraní.

Jejich humor je dost specifický - jaký je ten váš, osobní?

Moje žena o mně říká, že vůbec žádný smysl pro humor nemám, že nerozumím ani jednomu vtipu, nenávidím je. To je do určité míry pravda, na vtipy mi asi v hlavě chybějí kolečka - ta moje se točí nějak jinak. Tím pádem také neumím žádné vtipy dělat, můj humor nezná slovní hříčky, mně připadá vtipný a zábavný Beckett. Toho mám snad nejradši, je to jeden z nejlepších autorů. Ale myslím, že to se mnou zase není tak zlé a ona to nemyslí tak úplně vážně. Věřím, že smysl pro humor mám - jen takový jiný. Barokní, absurdní…

Musíte ho přece mít, když hrajete v komediích…

Maminka mi dokonce vždycky říkala, že bych měl dělat víc komedií, a já jsem nechtěl. Jak už jsem řekl, mám rád Becketta, což je hodně minimalistická věc a humor si v něm člověk musí najít. Vlastně až Coenové mi dali komediální role, a zřejmě jsem v nich byl dobrý, protože jsem je pak dostával i dál. Jenže když dělám komedii, velice mě to vyčerpá, celou dobu se musím maximálně soustředit, bývá to i fyzicky náročné. Proto je většina komediálních herců nešťastná, bere jim to energii.

V komedii Mr. Deeds - Náhodný milionář (2002) si s chutí zahrál s Adamem Sandlerem.

V komedii Mr. Deeds - Náhodný milionář (2002) si s chutí zahrál s Adamem Sandlerem.

FOTO: ČTK

Takže je podle vás pravda, že rozesmát publikum je těžší než ho rozplakat?

Nejtěžší je diváky dojmout. Rozplakat vás může i reklama, ale skutečně pohnout emocemi, dotknout se člověka uvnitř, to je velké umění. Mně se osobně líbí smích i pláč, ale přiznávám, že jak stárnu, čím dál radši se směju. Mnohem víc, než když jsem byl mladý, to člověk bere svět i sebe moc vážně. Jen by ty komedie neměly být hloupé. Sám bych ani v divadle nedělal hru, která by neobsahovala žádný humor, byť je velmi temný. Je přece dobré najít něco zábavného v něčem strašném. A pak je také lepší sledovat komedie s publikem, doma to není zrovna snadné, sám se člověk může dívat spíše na film, který má napětí nebo ho přiměje přemýšlet. K smíchu je lepší velká společnost v kině.

K jakému filmu si tedy sednete doma s manželkou a třeba i s dětmi před obrazovku společně a všichni se bavíte?

Se ženou máme v zásadě stejný smysl pro humor, jen ona je trochu tvrdší. Říká, že když si nechce číst a otevře skříňku plnou DVD, najde tam samé vážné filmy - italské, francouzské, ruské. Desetiletý syn zase hudruje, že jsou tam samé filmy s titulky. Některé jsou zábavné, ale je přece jen dost těžké vybrat něco společně. Ale jsem velký fanoušek Woodyho Allena, na tom se s Katherine shodneme, a všichni si můžeme kdykoliv pustit Tootsie.