Eliška Hašková Coolidge: Čechám děkuji za život, Americe za svobodu

Bylo mi osm let a vlastně jsem tam utekla za tatínkem, který do Států v lednu 1948 odjel pracovně. Vrátit se měl v březnu, ale poměry, které tady byly, mu to znemožnily. Šlo mu o život. Babička mu proto poslala telegram, že je v Čechách špatné počasí, že s návratem nemá spěchat. On to pochopil, zůstal v Americe a zachránil si tak život.

Můj dědeček byl významný český bankéř. Vedle toho také vlastnil akcie vydavatelství Melantrich, které vydávalo České slovo. Nacisté od něj tyto akcie chtěli odkoupit. Nabídku dostal celkem pětkrát, ale nikdy ji nepřijal, nechtěl, aby se z Českého slova stalo Německé slovo. Nacisté proto dědečka popravili a rodině zabavili veškerý majetek. V březnu 1949 maminka se mnou a mladším bratrem utekla do Německa a následně do Francie. Když tatínek vyřídil potřebné doklady, přicestovala jsem za ním.

Velmi těžký. Maminka se ještě ve Francii rozhodla pro jiný život a s bratrem, kterému v té době byly čtyři roky, do Ameriky vůbec neodjela. Z Československa tatínek odešel v lednu 1948 jako majitel a prezident bankovního domu. V Americe pracoval jako bankovní úředník v jedné mezinárodní bance, kde získal místo díky svým přátelům. Sám mě tak nemohl vychovávat, tak jsem byla v devíti letech zapsaná do klášterní katolické školy. Po roce za námi dorazila babička a začala se o mne starat ona. Kromě toho jsem v době příjezdu do Států měla i jazykovou bariéru – neuměla jsem anglicky. Francouzky ano,í- ve Francii jsem chodila rok do školy, ale anglicky jsem stěží dala dohromady čtyři věty.

Nejprve jsem na Georgetown Univerzity vystudovala obor diplomacie a politologie. Po skončení studií jsem chtěla vstoupit do diplomatických služeb na ministerstvu zahraničních věcí, ale neuspěla jsem, protože jsem v té době nebyla deset let občankou Spojených států a předpisy to tehdy vyžadovaly. Nicméně u pohovoru jsem dostala doporučení do Bílého domu, kde v tu chvíli sháněli asistentku. A toto místo jsem získala.

Jako asistentka v prezidentské kanceláři. Psala jsem dopisy a redigovala projevy prezidenta z mluveného slova do slova psaného. V době prezidenta Johnsona jsem potom založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv.

Když jsem nastoupila, tak do jeho smrti zbývaly tři měsíce. Amerika ho milovala. Měl půvabnou ženu a krásné děti. Byl symbolem milujícího otce a oddaného manžela. Přesto, že tento obraz nebyl vždy pravdivý, média nikdy o jeho aférách nepsala.

Ano. Bohužel si ve světě lidé pamatují hlavně jeho působení spojené s válkou ve Vietnamu, místo toho, aby si uvědomili jeho obrovské vnitrostátní zásluhy, jako byl boj s chudobou, vzdělání pro všechny nebo rovnost černochů. Když byl Lyndon Johnson viceprezidentem, jeho manželka často zastávala věci, které nechtěla konat první dáma Jacqueline Kennedyová. Později založila tzv. Beautification Program, který zkrášlil a vyzdobil města Spojených států zelení a květinami. Lyndona Johnsona a jeho celou rodinu jsem velice obdivovala, byl z velice chudých poměrů a rozhodl se, že nikdy žádné dítě nebude v Americe tak chudé jako byl on.

Blízký mi byl i Richard Nixon. Byl to velký státník a stratég, otevřel nám Čínu a ukončil také válku ve Vietnamu.

Prezident Johnson mě pověřil založením a vedením Kanceláře prezidentských zpráv. Šlo o kancelář, která měla za úkol udržovat styk s veřejností. Po osmnácti letech jsem skončila v prezidentských službách a přešla jsem z Bílého domu na ministerstvo zahraničních věcí, kde jsem začínala jako zvláštní asistentka ministra a poté ředitelka kongresových vztahů pro odbor Latinské Ameriky. Následně jsem se ocitla jako náměstkyně šéfa protokolu a konečně jako alternativní delegátka při Organizaci spojených států amerických. Ve službách americké vlády jsem celkem strávila téměř třicet let.

V začátku se vyřizovala běžná pošta a dělali jsme také monitoring tisku, bylo třeba vědět, co které noviny v ten den vydaly. Pak následovala porada, kde se vše probralo a vyhodnotilo a připravil se další plán toho, jaké zprávy se médiím poskytnou.

Základy společenského chování, vytvoření žebříčku hodnot i získání respektu k sobě i ostatním mi dala babička. Babička neměla vysoké akademické vzdělání, ale mluvila třemi jazyky a dokázala se vždy ve společnosti chovat velmi přirozeně. Určitě jí v tom pomohly zkušenosti, které získala jako žena bankéře a prezidenta Pražské burzy, protože se často setkávala s různými světovými osobnostmi. Silná víra v boha, pokora, zásady spravedlivosti a poctivosti a citlivost vůči druhým jí určitě také pomohly. Její zásady a chování mne velmi ovlivnily a později mi pomohly prosadit se ve vysoké americké společnosti.

Příliš dlouhou dobu byla pravidla slušného chování zanedbávána. Celosvětově se lidské vztahy a chování v posledních desítkách let pohoršilo a nám tento fenomén nepomohl k tomu, abychom napravili škodu, která za totality nastala. Ale nyní 20 let po sametové revoluci je na čase, abychom se o znalost obchodního a společenského chování více zajímali a naše děti vedli ke slušnosti a respektu k ostatním. Důležité je, abychom se viděli nejenom našima vlastníma očima, ale i očima druhých.

Bohužel i sem do republiky přišli z Ameriky i tací lidé, kteří nebyli dobrými vzory pro rodící se demokracii. A my ve snaze dát našim dětem to, co jsme sami neměli, jim zapomínáme dát to, co jsme měli. Chybí nám osobní zodpovědnost za slova a činy, která je nedílnou součástí svobody. Důvěra se určitě nejenom z politiky, ale i z obchodního a soukromého života vytratila a je třeba ji znovu budovat. Postrádáme vůli pracovat nejenom pro naše osobní blaho, ale pro blaho naší společnosti. Potřebujeme pozitivní vzory.

Do Čech jsem přijela v roce 1991 poprvé po čtyřiceti letech na návštěvu. Následně mi tatínek svěřil péči o vrácený majetek. Rodina před odchodem do Ameriky měla nemovitosti v Praze a na Šumavě. Vrátila jsem se natrvalo v roce 1998 s nemocným tatínkem, který chtěl zemřít v rodné zemi. Rozhodla jsem se, že zůstanu i já a budu se věnovat předávání znalostí, které jsem při své dlouhé kariéře získala v Americe.

Jsem vděčná Čechám za to, že mi daly život, a Americe za možnost žít ho svobodně.