Článek
Je to už více než půl roku, co jste odešel z televize. Stýská se vám?
Jak po čem. Vždycky mě bavilo zpracovávat události tak, aby byly pro lidi přehledné a zajímavé. Bavila mě týmová práce. Po čem se mi nestýská, to jsou někteří televizní manažeři a to, že ta práce vlastně nikdy nekončí. Nejdůležitější události nezbytně přijdou vždycky, když máte naplánovanou dovolenou, nebo víkend s dětmi.
Takže se abstinenční příznaky nedostavují?
Naprosto ne. Už proto ne, že se na žádné zprávy nedívám. Všechno co potřebuju vědět, se dozvím kdykoli přes den na internetu a souhrny sportovních výsledků z novin. Nemám důvod se dívat na televizní zprávy – mimo jiné i proto, že většina mých přátel už tam také nepracuje.
Na co se tedy v televizi díváte?
Na sport, občas nějaké filmy (ale tady si hodně vybírám, protože jinak bych vlastně nedělal nic jiného) a také na nějaké pořady s dětmi.
Chtěl byste se k televizní práci vrátit?
Nevím. Myslím, že v současnosti na to není vhodná doba ani situace – minimálně v těch velkých televizích.
Na čem by to záviselo?
Na tom, jestli by někdo stál o můj styl práce. Teď je to všude spíš tak, že na kvalitě nebo chcete-li televizní profesi nikomu moc nesejde. Důležité je hlavně to, aby to bylo s co nejméně lidmi, s co nejmenším počtem natáčecích hodin a za co nejmenší peníze. Jenže například zrovna u zpravodajství se takhle uvažovat nedá. Jinak zjistíte, že vám stále častěji utíkají důležité věci a lidé postupně přijdou na to, že vlastně nemá smysl se dívat. Tak jako já.
Dovedl byste si představit, že by se ještě někdy objevila dvojice Zuna – Čejková?
Ne. Teď už bych si to opravdu představit nedovedl.
A sebe za moderátorským pultem?
Záleželo by na typu pořadu. Ale odpovídá se na to složitě, protože člověk by se vlastně musel nepřímo srovnávat s těmi, kdo tu práci teď - nebo ještě stále – dělají. A takové srovnání nemůžu přeci dělat já.
Na jakou televizi vzpomínáte nejraději?
Rád vzpomínám jak na Českou televizi, protože to byly takové ty hezké začátky, kdy všechno bylo nové, a samozřejmě i na Novu. Jsem přesvědčený, že se nám v té době povedlo zprávy zbavit velké části bulvárnosti a do dneška mám dobrý pocit z toho, že jsme přinesli novou publicistiku (Střepiny, Víkend – pozn. aut).
Na Primu rád nevzpomínáte?
Po pravdě moc ne. Mám pořád takový pocit hořkosti, že mě podvedli. Chtěli po mě mnohamiliónové úspory, já jsem je udělal (úplně sám, vedení se na tom vlastně vůbec nepodílelo), ale chtěl jsem slib, že pak už mojí redakci aspoň na nějakou dobu nechají na pokoji. No, a jen co to bylo hotové, tak přijeli nějací Švédové a chtěli seškrtat ještě jednou tolik. To jsem ještě chápal, protože jim je samozřejmě úplně fuk, jak nějaké zprávy na Primě vypadají. Ale hrozné zklamání bylo, že ředitel, od kterého jsem měl ten slib, neudělal vůbec nic, aby nám pomohl. Spíš naopak...
Dostáváte dopisy od fanynek?
Už ne. Dokonce i moje nejvěrnější fanynka Maruška Snížková z domova důchodců se teď nějak odmlčela. Doufám, že je v pořádku.
Co teď děláte?
Teď jsem dokončil jeden televizní projekt v Rusku. Byla to vlastně soutěž spojená se spotřebitelskou loterií pro největšího ruského prodejce elektroniky. Vysílalo se to na Prvním kanále v rámci soutěže Minuta slávy, což je mezinárodně velmi úspěšný formát, který běžel mj. např. na Slovensku pod názvem Slovensko má talent.
Jaká to byla zkušenost?
Bylo to velmi zajímavé. Protože v Rusku (ale ani tady) zatím nikdo nic takového nedělal. Navíc Rusko je obrovský trh, a když tam takovým projektem projdete, tak se vám už všechno tady v Česku zdá ohromně jednoduché.
Býval jste plně vytížený prací, jaké to je teď, když nesrovnatelně více času trávíte doma? Nenudíte se?
Nenudím se. Užívám si to. Užívám si chození do školky pro pětiletou dceru, užívám si učení s jedenáctiletými dvojčaty, zkrátka užívám si všechno to, co jsem vlastně dlouho neznal. Nezapomeňte, že víc než deset let jsem prakticky nikdy nepřišel domů dřív než v devět hodin večer.
Oceňuje to vaše žena?
Moje žena se teď vrátila do práce, takže ano - mám pocit, že aspoň chvílemi to oceňuje.
Máte víc volného času, jak ho trávíte?
Asi se budete smát, ale po dvaceti letech jsem zase začal chodit na atletiku. Dvakrát i třikrát týdně chodím na Duklu trénovat s klukama, no s klukama, ono jim je všem taky přes čtyřicet, kteří se pořád ještě připravují na závody. Někteří na veteránské, ale někteří ještě na normální.
Taky budete závodit?
Ne to snad radši ani ne. Pro mě je motivující snažit se s nimi udržet krok.
A daří se?
Ano, daří se. Teda abych byl úplně přesný - daří se to v těch chvílích, kdy se oni o to snaží.
Sundáváte někdy snubní prstýnek?
Vidíte, to je zvláštní otázka. Vůbec mě nenapadá, proč bych si ho sundávat měl. Připadal bych si jako debil.
Někteří ženatí pánové to tak dělají.
Tak to je spíš na otázku pro ně...
