Žádná opravdu dobrá móda nepotřebuje visačku se zlatými písmeny. Rukopis jejího tvůrce se pozná na první pohled z každého detailu. Helena Fejková má krejčovinu, nebo jak se nyní říká oděvní design, dokonale v rukou možná i proto, že chodila na speciální odbornou školu se zaměřením na ruční zpracování textilií. Dělá prostě něco jiného než ostatní tvůrci.

Helena Fejková - Trendy 2007Helena Fejková - Trendy 2007foto: Archív

Také jste, jako většina vašich kolegů, pošilhávala po módním návrhářství už od dětských let?

Něco takového mě vůbec nenapadlo. Chtěla jsem být zahradnice nebo učitelka. Na devítiletce mi osud přivedl do cesty zajímavou paní, která se věnovala paličkování a vedla ve škole kroužek. Tahle ruční práce mě moc bavila. K sedmnáctým narozeninám mi dala maminka šicí stroj Lada. Tenkrát bylo zvykem si všechno dělat doma, vlastníma rukama. Docela mi to šlo, ale neměla jsem ještě nejmenší představu, co budu dělat.

Přestože jste pak chodila na školu s výtvarným zaměřením?

Naštěstí mě někdo upozornil na malou, výbornou školu přímo na pražském Václaváku. Nastoupila jsem do nultého ročníku a po roce složila talentové zkoušky ke čtyřletému studiu. Na to období mám moc hezké vzpomínky. Skvělí profesoři tam ve mně probudili opravdový zájem o profesi. Po maturitě jsem nastoupila do návrhářského střediska tehdejšího národního podniku Tiba ve Dvoře Králové na Labem a začala kreslit návrhy pro tisky. Vzápětí však přišly trochu neplánovaně vdavky a během dvou let také dvě děti.

Takže konec ambicí mladé návrhářky?

Kontakt s Prahou neskončil. Účastnila jsem se pravidelně vyhlášených Bertramek - vynikajících setkání oděvních výtvarníků a šperkařů, které organizovala shodou okolností moje maminka. Občas přišla také nabídka dělat kostýmy pro malá divadla i práce v královédvorském, později trutnovském domě kultury, kde jsem kromě jiného založila Oděvní studio. A tam došlo také k setkání s mým druhým mužem…

Helena Fejková - trendy 2007Helena Fejková - trendy 2007foto: Archív

Co dělají vaše děti?

Dcera i její manžel jsou filmaři - on kameraman, ona dělá interiéry. Je kreativní, rychlá a zručná. Syn se věnuje dřevořezbě a keramice. Aby si přivydělal, občas jezdí také jako kurýr v Česku i v zahraničí. Manželův syn je grafik, jedna dcera ekonomka a druhá manažerka reklamní agentury.

Jste už babička, dokonce čtyřnásobná. Da ří se vám i v téhle roli?

V tomhle směru si píšu nula bodů, jsem takříkajíc babička na baterky. Ráda bych měla na vnoučata víc času. Ne abych je vychovávala, od toho jsou rodiče, spíše abych jim ukazovala i jiné pohledy na život. Babičky přece mají výsadu svá vnoučata trochu kazit, není-liž pravda?

Zpět k práci. Pořád ještě stojíme pod odrazovým můstkem. Odkud přišel impulz z něj opravdu skočit?

Zní to asi trochu banálně, nicméně v tom byla láska. Nešlo o žádný idylický rozlet. Prostě jsme si rozuměli, měli chuť být spolu a pracovat od nevidím do nevidím. Odešli jsme do Prahy těsně před revolucí v roce 1989 a na nic nečekali. Byla spousta problémů, ale určitě nám přálo i štěstí. První galerie módy otevřela své dveře v domě na Vinohradech, v místě našeho bydliště. Pak vznikla i zanikla celá řada našich více nebo méně úspěšných galerií po celé republice, až jako stálice zůstala jen zmíněná Lucerna.

Kolekce Heleny Fejkové inspirována legendárním španělským architektem z počátku minulého století – Antoniem Gaudí.Kolekce Heleny Fejkové inspirována legendárním španělským architektem z počátku minulého století – Antoniem Gaudí.

Stále mluvíte jenom v množném čísle. Nejste příliš skromná?

My jsme ale opravdu my. Kdyby Michal, jmenuje se ale Vladimír, zůstal u své práce, asi bychom se moc neviděli. Tak ji prostě opustil a začali jsme pracovat spolu. Má na starost ekonomiku a marketing, já design a výrobu. Ale co je asi hlavní - když jsem občas na dně, zvedne mě, když to chce zabalit on, zvednu já jeho.

Když jste pořád spolu, nemáte se občas dost?

Ve spoustě věcí se názorově lišíme. On je pragmatický, já zase trochu bohém. On kdysi vystudoval ČVUT a chodil v kravatě, já nastoupila do nového zaměstnání v šortkách a v kostele jsem dělala fotografickou výstavu aktů. To všechno se za těch dvacet let neuvěřitelně pomíchalo. On teď nosí trhlé džíny a já zase musím chodit za dámu.

A je zapotřebí pořád tolik pracovat? Máte jméno, firma si stojí dobře…

Kdo chvíli stál, stojí opodál. Tu slavnou větu přece znáte! Dělat něco jen trochu není možné. Maličko přibrzdit by neškodilo, ale systém, ve kterém jsme všichni až po uši, je samosvorný. Vtahuje člověka jako vír. A tak na tom nejsme, abychom mohli odmítat zakázky. Co kdyby už další nepřišla? Ale pravda je, že už si občas můžeme vybrat…

Líbí se vám, jak u nás chodí oblékaná ulice?

Hodně se změnilo, ale Milán těžko dohoníme. Jsme jiní, máme jiný žebříček hodnot. Asi nikdy nedáme tolik peněz do oblečení, a tak brzy po premiéře nové kolekce jako Italové. Říká se, že česká móda neexistuje. Podle mě to není pravda. A naše ulice mi nepřipadají šedivé. Tady si patrně nikdy nepotrpíme na zlaté knoflíky a jásavé barvy, ale všimla jste si, jak jsou třeba oblečeni kluci na skatu? Nevím, jaký je náš podíl na české ulici, ale ve snu mě nenapadlo, že by naše značka mohla přežít dvacet let. A vidíte, už je to tady.

Co si myslíte o náročnosti mladých lidí na značkové zboží?

Mýtus značek je obrovský, až nezdravý. Zrovna tak jako přehnané tempo technického vývoje. Ale nikdo to nezastaví. Ani ekologie. V tom jsem skeptik. Lidstvo jako druh je strašně egoistické. Jen čas od času potkám člověka, který si přerovnal hodnoty, nějak se poučil - a žije jinak.

Věnovala jste se někdy tvorbě konfekce?

Dokonce šest let jsem dělala pro Otavan Třeboň kolekci Original Linen Jeans, která dostala v národní soutěži v roce 2002 cenu Za vynikající design. To je moc zajímavé téma. Není totiž snadné konfekci vyrábět, ale mnohem těžší bývá ji prodávat. Dám příklad. Věděla jsem, že za rok budou hitem bokové kalhoty a krátká trička. Schvalovací komise se mi vysmála. Pak jim kalhoty do pasu a trika pod zadek zůstaly na skladě. Dnes dělají potahy na auta a montérky.

A máte ve svém šatníku také nějaké konfekční věci?

Něco se najde, ale málo. Líbí se mi Diesel nebo G. Star.

Míváte problémy s některými klienty?

Návrhář musí být psycholog, mnozí si oděvem kompenzují stav duše. Strašně mě baví, když dostanu klienta tam, kam chci, ale on si toho nevšimne. Jsou lidé, které móda nezajímá, ale někdy ji potřebují. Jiní vědí, co chtějí. A do třetí kategorie patří ti, kteří jsou rádi „in“, jenže nevědí, jak na to. Návrhář je musí vytáhnout z bryndy.

Poměrně často jezdíte do východní části zeměkoule. Co vás tam přitahuje?

Ani bych neřekla, že často, jenom jsou takové cesty viditelnější. Z Asie jsme prvně objevili Indii a loni Čínu. Pokud z těch výletů můžu udělat nějaký závěr, pak ten, že Evropa žije v luxusu, o jakém jsem neměla tušení. V Indii mě šokovala chudoba a úžasná morálka. V Číně propast mezi technickou modernizací a snad jen dočasnou ztrátou paměti. Nevím, kdy si uvědomí, co jim Mao vzal a dal… Ráda bych také znovu navštívila Jižní Ameriku, kterou po návštěvě brazilského karnevalu mám zafixovanou jako lehčí žánr. Před dvěma lety jsme tam dostali úžasnou nabídku, ale chyběla nám odvaha ji přijmout. Nemluvíme portugalsky, nedokázali bychom tam organizovat výrobu, prostě neumíme a asi ani nechceme být velkopodnikatelé.

Máte nějaké mimořádné plány na tenhle rok?

Na obzoru je spolupráce s jednou australskou firmou a snad přehlídka v Sofii a na Kypru. Vytěžit musíme z nové kolekce, která měla premiéru v samém závěru minulého roku. Také je třeba zase trochu vylepšit galerii v Lucerně a dokončit byt, udělaný před dvaceti lety jen provizorně. Zeptejte se napřesrok, jak to dopadlo.

Názor na moderní ženu

Po pravdě řečeno nevím, co je moderní žena. Já asi ne, protože nestíhám nic. Ani si přečíst všechny moudré rady, jak si lépe zorganizovat život. Každé historické období je jiné. Ještě nedávno měla v životních obdobích přednost péče o děti a teprve pak přišlo na řadu všechno ostatní. Já jsem se například začala opravdu aktivně věnovat své práci až v pětatřiceti letech. Dnes neexistuje čistě ženská a mužská práce, partneři se střídají v kuchyni i v péči o dítě. Mohou pak společně trávit víc času. Sleduju to speciálně u své dcery. V žádném případě by moderní žena neměla dělat to, co teď učiním já: vychloubat se, že chodím pravidelně cvičit do fitka, kdyby měl ale mou permanentku potvrdit trenér, obviní mě ze lži.

Na cestě vzhůru

* Začátky podnikání návrhářky Heleny Fejkové spadají do roku 1989, kdy spolu s manželem založili na pražských Vinohradech značku Helena Fejková Prague. Další kroky vedly oklikami až do paláce Lucerna.
* Návrhářka si získala sympatie klientů svým univerzálním záběrem, ve kterém nechybí nic, co ženy i muži potřebují z oděvního designu. Věnuje se tvorbě na zakázku i malosériovým kolekcím.
* Specialitou Heleny Fejkové jsou zajímavá střihová řešení, překvapivé materiálové kombinace, důraz na detail a dokonalé zpracování.
* Veřejnosti se poprvé představila v roce 1978 na pražské Bertramce, kde se po deset let konaly avantgardní workshopy módních výtvarníků. Jejich iniciátorkou a duší byla Helenina maminka dr. Dagmar Březinová.
* Svou tvorbu představila Helena Fejková během let už na všech kontinentech, kromě Afriky a Antarktidy.

Tipy na zaručený úspěch
Šaty mají s člověkem souznít, jenom tak vzájemně vytvoří to, čemu se říká look
Nic, co máme na sobě, nesmí být na obtíž
Neocenitelný je malý vtip, drobný detail. Stačí si vzít třeba místo černých červené boty
Dobré zpracování z rubu promlouvá i navenek
Kvalitní podšívka na sebe hned upozorní
Oblečením děláme radost především sami sobě