Skrytý problém severokorejských přeběhlíků - sebevraždy

Na veřejnost se obvykle dostanou jen příběhy těch, kteří se z nějakého důvodu stanou mezi přeběhlíky celebritou. Ti pak píší bestsellery, vystupují v televizi a mohou vydělávat tisíce dolarů za jeden večer vyprávění. Při něm dokážou plynně líčit děsivé příběhy o nebezpečném útěku před krajním útlakem.

Ale příběhy těch, kdo uprchli ze své vlasti, mají i temnější stranu, jejíž pravdu v Jižní Koreji odkrývají statistiky. Podle údajů jihokorejského ministerstva pro sjednocení 15 procent přeběhlíků, kteří každý rok zemřou, umírá vlastní rukou. To představuje více než trojnásobek počtu sebevražd v celé společnosti; Jižní Korea má přitom neustále nejvyšší počet sebevražd ze všech 34 průmyslově vyspělých zemí OECD.

Vysoký počet sebevražd mezi severokorejskými přeběhlíky souvisí s řadou faktorů. Jedním z nich je skutečnost, že domov, který opustili, je tak blízko – a přitom nedostupný. Dalším je fakt, že pro ně nová ekonomická realita může být velmi odlišná od idealizovaného života, jak ho zobrazují jihokorejské seriály propašované do KLDR.

Kim Sen-il utekl z KLDR před 14 lety a nyní je v sedmém zaměstnání. Mimo jiné už pracoval jako řidič autobusu, stavební dělník a provozoval restauraci. Nyní spustil nový podnik prodávající kuřecí kousky. Kupuje celá kuřata a najímá hrstku zaměstnanců, aby je porcovali a dávali do mrazicích sáčků, v nichž se pak prodávají – cena jednotlivých částí kuřete je vyšší než náklady na celé kuře.

Je to ale boj. „Když zkrachoval můj předchozí podnik, pokusil jsem se třikrát zabít. Pořád jsem si musel připomínat, jak moc jsem riskoval, abych se sem vůbec dostal,“ říká. Součástí jeho problému, jak sám připouští, je skutečnost, že v KLDR byl vojenským důstojníkem, zvyklým vydávat rozkazy. Přijímat příkazy coby zaměstnanec v kapitalismu pro něj nebylo snadné.

Loni do Jižní Koreje přišlo 1400 severokorejských přeběhlíků. Opačným směrem neutíká nikdo – anebo skoro nikdo. Před časem uspořádala plačící pětačtyřicetiletá Kim Rjen-hi tiskovou konferenci, na níž oznámila, že se chce vrátit domů. Před čtyřmi lety dorazila do Jižní Koreje přes Čínu a Thajsko, ale nyní jí zoufale chybí KLDR.

"Svoboda, materiální věci a další lákadla pro mě nejsou tak důležité jako rodina a domov," řekla. "Chci se vrátit ke své milované rodině, i kdybych tam měla zemřít hlady."

Existují ale i ti, kdo v Jižní Koreji uspěli. I Jong-hi uprchla před 14 lety a nyní vede rušnou restauraci Max Burrito dvě hodiny od Soulu. Dokud žila v KLDR, nikdy o tomto klasickém mexickém jídle ani neslyšela, ale když se dostala na Jih, její první práce byla prodávat kebaby, ke kterým přidávala rýži, aby lépe vyhovovaly korejskému vkusu. Výsledek, jak zjistila, se dost podobal burritu, a tak se pustila do tohoto podnikání, a to velmi úspěšně. Její iniciativa a tvrdá práce se vyplatily. "Když jsem přijela, připadal mi Jih strašně odlišný. Abych uspěla, musela jsem se naučit všechno od začátku," říká dnes.

Přeběhlíci dostávají tříměsíční výcvik, když do Jižní Koreje dorazí, ale podle kritiků to není dost, aby se naučili novým dovednostem. Vláda ale argumentuje tím, že sami přeběhlíci si nepřejí delší období výuky. Pro přeběhlíky existují jen skrovné pracovní příležitosti, a to je také jeden z důvodů nespokojenosti.

Andrej Lankov, historik soulské univerzity, který studoval i v Pchjongjangu, tvrdí, že problémem je skutečnost, že dovednosti vyžadované v KLDR nedostačují v moderní jihokorejské ekonomice. Například přeběhlí lékaři obvykle neuspějí při snaze získat práci v jihokorejském zdravotním sektoru.

To podle jeho názoru naznačuje těžkosti, jaké by provázely případné sjednocení. "Může absolvent severokorejské medicíny doufat, že dostane lékařskou licenci ve sjednocené Koreji, když jsou jeho či její lékařské znalosti získané ze špatně přeložených, několik desetiletí starých sovětských učebnic? A najala by jihokorejská společnost technika, jehož práce po celá desetiletí sestávala z houževnatého – a často důmyslného – úsilí udržet vybavení ze sovětské éry v chodu?"