„Jsem jako pták v kleci,“ vzdychá čtrnáctiletá dívka, jedna z čekatelek na vyřízení žádosti o azyl v záchytném středisku pro imigranty na ostrovním státě  Nauru.

„Pomalu se tady zblázníme,“ dodává její kamarádka. „Pomozte nám,“ prosí na svých kresbách další z dětí, z nichž některé si záměrně ubližují a několik se jich dokonce pokusilo i o sebevraždu.

Jejich příběhy přinesl australský nezávislý výbor pro lidská práva ve zprávě o tamní praxi zadržování nezletilých, kteří se spolu s ostatními lidmi z člunů pokoušejí v Austrálii vylodit.

Zadrženi jsou na dobu neurčitou

Závěry dokumentu jsou podle předsedkyně výboru Gillian Triggsové „hluboce šokující“: zpráva zdokumentovala 233 případů násilí a 33 případů sexuálního zneužití. Třetina ze 1140 zadržovaných dětí původem z Íránu, Srí Lanky, Vietnamu, Iráku, Afghánistánu či Somálska, které v době šetření pobývaly v záchytných táborech, měla duševní problémy a potřebovala psychiatra. Jak Triggsová zdůraznila, Austrálie je jediná země, která při zahájení azylového řízení zadržuje žadatele na dobu neurčitou.

Australský liberální premiér Tony Abbott závěry zprávy označil za politicky motivované a na otázku, zda cítí vinu za osud těchto dětí, jednoznačně odpověděl: „Ani v nejmenším.“ „Jediný způsob, jak zastavit umírání, je zastavit čluny,“ ujistil.

Imigranti z chudých asijských států zpravidla volí cestu lodí z Indonésie. Canberra proto uplatňuje přísnou protiimigrační politiku a ještě na moři vrací lodě s uprchlíky zpět do zemí, odkud vypluli. Všem běžencům, kterým se nějak povedlo do Austrálie na lodích proniknout, navíc znemožňuje se v zemi usadit: zadržuje je v táborech na Nauru a Papui-Nové Guineji (s níž se dohodla, že úspěšní žadatelé o azyl získají právo žít právě tady, a ne v Austrálii) anebo je převáží na Vánoční ostrov – australské zámořské území. Mohou se pak buď vrátit do vlasti, žít trvale v uprchlickém táboře, nebo se usídlit v Kambodži. S tou má Austrálie příslušnou dohodu.

Tábory za miliardy

Tento tvrdý přístup funguje v tom smyslu, že k australským břehům prakticky žádné lodě s běženci nepronikají. Nekompromisní politika má ale své dopady, a to jak finanční – záchytná střediska spravovaná subdodavateli australské vlády přišla loni na tři miliardy australských dolarů (bezmála 54 miliard korun) – tak politické: lidskoprávní organizace kritizují Canberru, že rezignovala na povinnost chránit žadatele o azyl a že přesouvá zodpovědnost na jiné.

Austrálii odsoudila i OSN, podle níž země neplní své závazky vyplývající z Ženevské konvence, podle níž mají běženci právo žádat o azyl – zatímco australské úřady často běžence posílají zpět bez řádného vyřízení jejich žádostí. Experti navíc upozorňují, že vlny migrantů jsou úměrné nebezpečí v jejich domovině – více konfliktů znamená více běženců bez ohledu na přísnost imigrační politiky.

Přísná politika k lidem z člunů je ale mezi Australany většinově schvalována. Podle průzkumu z loňského roku si jich 60 procent myslí, že nejde o lidi prchající před životně nebezpečnými situacemi a staví se za ještě tvrdší pravidla. Podle statistik parlamentní knihovny za posledních zhruba 15 let mělo přitom nárok na azyl 70 až 97 procent boat people. Zatímco naprostá většina Australanů soudí, že multikulturalismus jejich zemi v zásadě prospívá, jen bezmála pětina je názoru, že by lidé z člunů měli mít nárok na trvalý pobyt. „Je to jedna z typických vlastností Australanů: vysoká podpora imigrace v rámci humanitárních programů, ale ne lidí z člunů,“ shrnul Andrew Markus z univerzity Monash v Melbourne.

Z krutosti soucit

Australané se tak staví zády k lidem z člunů, ale vítají s otevřenou náručí uprchlíky ze zahraničních středisek vybrané úřední cestou. Je tomu tak i proto, že všeobecně daleko více věří lidem pocházejícím z anglicky mluvících zemí než muslimům, Indům či Číňanům. Ti jsou také v zemi nejčastějšími terči diskriminace.

„Zdá se, že výsledkem naší krutosti je, že jsme se stali soucitnějšími,“ podotkl dopisovatel listu The Guardian. Austrálie ročně vydá bezmála dvě stě tisíc víz a poskytne azyl zhruba 14 tisícům uprchlíků.