Od září do konce roku 1953 probíhala za velkého napětí repatriace válečných zajatců, protože komunistická Severní Korea podporovaná maoistickou Čínou chtěla, aby se všichni zajatci vrátili domů. Američané pak požadovali, aby se mohli před Repatriační komisí neutrálních států, vedenou Indií, svobodně rozhodnout, kde budou žít.

Ovšem 23 amerických vojáků znechucených brutální válkou, se nechtělo vrátit do USA. Rozhodli se proto zůstat v Číně. Postupně se ale jednotlivě nebo v malých skupinkách vraceli do Spojených států. V Číně zůstali jen dva, i oni však občas navštěvovali své příbuzné.

Jedním z nich byl i John Dunn, který se narodil v roce 1928 v pensylvánské Altooně. Do vlasti se nikdy nevrátil.

Vítání repatriovaných severokorejských a čínských zajatců

Vítání repatriovaných severokorejských a čínských zajatců

FOTO: MZV

Při studiích čínštiny na univerzitě v Pekingu potkal o čtyři roky mladší Emílii Porubcovou ze Žiliny, kterou si vzal. Když se v roce 1959 ona vracela do Československa, odjel s ní do Prahy.

Jejich další osudy zůstaly dlouho neznámé, ale Dunnovo jméno se objevilo v loni zveřejněných svazcích StB na Slovensku.

Pod drobnohledem StB

Ukázalo se, že vedl nelehký život. Jeho žena, která měla Američana za muže, nemohla najít adekvátní práci, pracovala jako suplující učitelka v Žilině. Ještě hůř na tom byl sám Dunn, který dlouho nemohl najít žádnou práci, protože neuměl jazyk. Až v roce 1964 získal místo v cihelně. Se čtyřmi dětmi žili v jednopokojovém bytě.

Tajná policie je nepřestávala sledovat až do pádu komunismu v roce 1989, i když v polovině sedmdesátých let je získala ke spolupráci a přestěhovali se do Prahy. Měli pomáhat při monitorování čínské ambasády.

Dunn si polepšil i pracovně, zaměstnali ho v továrně na výrobu ložisek a rodina získala větší byt.

Oblast, kde se repatriovali zajatci po korejské válce

Oblast, kde se repatriovali zajatci po korejské válce.

FOTO: MZV

Proč dal Dunn přednost životu v komunistické Číně, jasné není, většina Američanů, kteří se takto rozhodli, to udělala, protože odmítali válku a přáli si mír, aniž by jim došlo, že ze strany komunistického severu jsou podobná slova jen propagandou použitou při vymývání mozků zajatců. Na Dunna si většina jeho souputníků vzpomíná jen matně.

Jasné je, jak se dostal do války. Poté, co vystudoval střední školu v Baltimoru a pracoval jako prodejce chipsů, byl povolán a vycvičen jako radista.

Do Koreje přijel v květnu 1951, tedy v době, kdy už byla situace na frontě stabilizovaná. Od 9. června 1951 sloužil v 23. pěším pluku. O tři týdny později byl zajat. Skončil v Táboře číslo 3 pro reakcionáře, který vedli Číňané, a ležel na březích řeky Jalu. Úmrtnost tam byla vysoká a Dunn se snažil pomáhat nemocným. Jeden voják námořní pěchoty vzpomínal, že se s ním rozdělil o jídlo.

Převlékači kabátů?

Není jasné, kdy se rozhodl nevrátit se a nakolik byl ovlivněn čínskou propagandou.

Skupina třiadvaceti Američanů, která návrat do USA odmítla, před kamerami čínských reportérů mluvila o tom, že chtějí bojovat za mír proti rasismu, kapitalismu a mccarthysmu. Když na ně někdo zakřičel: „Chce se někdo z vás vrátit domů,“ jednohlasně odpověděli: „Ne“.

Snadný život však neměli ani ti, kdož se později rozhodli vrátit do USA. Prví tři to udělali v roce 1955 a byli zatčeni. Báli se vojenského soudu, ale ukázalo se, že byli degradováni a propuštěni z armády.

Ani další navrátilci nevedli snadný život. Někteří skončili v psychiatrických léčebnách, další měli opakovaně problémy se zákonem, jako zrádci a „převlékači kabátů” nemohli najít práci.